Underground stále přitahuje svým étosem, což je přirozené v době, kdy o peníze jde až v první řadě a avantgarda se vytrácí, protože každého nového nápadu se okamžitě zmocní reklama. Pozornost vzbuzuje skoro každá nahrávka lidí patřících k původní undergroundové scéně, neboť je příslibem, že ještě bude přinášet alespoň zbytky pelu originality a nekompromisnosti. Přihlásit se k undergroundu sice už neznamená automaticky opletačky s režimem a jeho represivními složkami, jako v době vlády jedné strany, ale pořád je to deklarace odmítnutí komerce, konformity a zglajchšaltovanosti. 
Saxofonista Vráťa Brabenec a kytarista Joe Karafiát rozhodně nemohou být obviňováni, že by se snažili nějak vézt za vlně obliby undergroundu. Jako členové Plastic People k němu patří, i když Karafiát se k nim přidal později. Živou nahrávku Létání je snadné rozhodně nelze považovat ani za nějaký pokus těžit z popularity undergroundu. Nabízí recitaci Brabencových textů za improvizovaného doprovodu Karafiátovy kytary podporované Brabencovým saxofonem.
Nejsilnější jsou samotné texty, Brabenec je opravdu dobrý básník a docela přesvědčivý recitátor, i když by mu občas prospělo, kdyby malinko zvolnil tempo a více vynikla klíčová slova. Více je to ovšem patrné na začátku, jako by mu chvíli trvalo, než se na živém vystoupení uvolnil, našel to pravé tempo a polohu. Havran je však jeden z nejsilnějších Brabencových textů a když v závěru přejde v pláč, mrazí z toho. Hudba už tak dobrá není, pod textem je Karafiát citlivý, hudba neruší, ale není v ní nic, co by se vrylo do paměti, prostě nevtíravá scénická hudba, která neurazí, ale nepotěší. Nic překvapivého nepřinášejí ani pasáže, kde oba improvizují, většinou se drží free jazzu, k němuž má Brabenec nejblíž, jak ukazuje skoro pětiminutová Hudba v polovině desky. Karafiátův záběr je mnohem širší, jak ukazuje závěr alba, s další improvizovanou pasáží nazvanou jak jinak než Hudba.
Trio Burgtheater je také spojeno s Vratislavem Brabencem, zhudebnilo jeho texty a jejich autor s ním dokonce hostuje. Přesto album za undergroundové označit nejde a nic na tom nemění ani stylový Brabencův saxofon. Důvodem je hudba, přímočarý rock s nabroušenou kytarou, často sólující, u kterého je patrnější vliv Stevea Vaie než Plastiků. Tím nechci říci, že underground musí nutně znít jako „Dégéčka“ či „Plastici“ nebo být neumětelský, ale sytá nabroušená kytara radostně hardrockově bouřící nad strojovým rytmem automatického bubeníka neladí s melancholickou pochmurnou náladou Brabencových textů. I když zpěv Filipa Posoldy nepostrádá naléhavost, frázování textů je přizpůsobené rytmu hudby a nikoli jejich smyslu, což je zejména patrné v svižné V noře přezimovat. V Přírodní bílé sice není striktně podřízeno riffům, ale pod slovy zní neustále opakující se rytmus automatu. Tragické je pak srovnání Sborů v Brabencově podání na Létání s pojetím Burgtheatru. Celé album působí jako stylistické cvičení na téma rock bez výraznějších pokusů o něco nového. Nic na tom nemění ani výraznější ostinata, která byla typická pro Plastiky, nebo vedení dechů, které mají ovšem místy blíž ke King Crimson nebo ke Garáži než k Brabencovu stylu. Ani automat není 
použit invenčně, jen tupě drží základní rytmus a snaží se napodobit bicí. Výtky nesnižují kvality Burgtheatru, trio tvoří dobří muzikanti, ale jejich hudba je z jiného světa než Brabencova. Nicméně chápu, proč si s nimi chtěl zahrát. Umožnilo mu to lehce vplout do pevné formy, která ho nesvazovala, a využít kvalit doprovodu.
Guerilla Records, 2013, 39:46; Guerilla Records, 2013, 42:47