Vydavatelství Polí5 slaví desáté narozeniny a 8. dubna k tomu výročí pořádá v pražské Malostranské Besedě menší festiválek. Josef Jindrák, který si „klímovským“ názvem opatřenou značku vymyslel, a po celou dobu za ní stojí,vydává hudbu i v době, kdy to jiní už zabalili, namlouvají si, že už to nemá smysl, a sázejí jen na osvědčená jména s přesvědčením, že riskovat za to nestojí, protože už to přece zajímá jenom pár stárnoucích mániček.
10 let Polí5, Malostranská Beseda 8. 4. 2016
Sál:
Ruce naší Dory, B4, Skrytý půvab byrokracie, Tomáš Hrubiš
Malá scéna:
Sousedi; Tvrdý / Havelka; Radim Babák;
M. E. Kyšperský & A Pilgr; Stinka
POSTIŽENÁ OBLAST / JAKUB ŽID / SLÁVEK DOLEJŠÍ
S vydáváním jsem počítal od momentu osamostatnění – do té doby jsem pracoval vždy pro někoho. Chtěl jsem se vrátit k tomu, v čem jsem před osmi roky přestal. Ale přeci jen samotný rozjezd byl dost náročný a první půlrok bylo k řešení pořád něco jiného. První impuls přišel po čase od zákazníka. Pavel Malý si objednával samé vybrané lahůdky Zorna, Supersilent a další, začal pravidelně docházet i ke mně do prodejny a jednou řeč padla i na vydávání. Nastínil jsem své plány a on hned, že jeho kapela má zrovna před dokončením studiovou nahrávku, a že bych to měl vydat. Vymyslel jsem nízkonákladovou edici s jednotnou speciální lepenkovou krabičkou, kde by se podle titulů měnily jen polepky. CD byla samozřejmě vypalovaná a mělo se jich dělat jen tolik, jaká byla poptávka, vlastní CD-R kolečka se tiskla razítky. Tak jsem vydal svůj první titul – Postižená oblast sice zrovna nebyla jako Supersilent, ale vycházela z kořenů české alternativy a dokonce se i celkem prodávala, protože kapela se snažila hrát, kde se dalo.
V rychlém sledu pak vyšel obskurní film Jakuba Žida Monology Adolfa Hitlera. Dnes je k dohledání na YouTube, a jde o loutkový dokument – jestli někdo bude mapovat český undergroundový film po roce 2000, těžko tenhle skvost může obejít. Vrcholem prvotního období bylo zatím poslední album Květoslava Dolejšího Trupec. Slávek jako totální samorost, bez ohledu na trendy vytvořil vlastní estetický svět a nastavoval tomu našemu zrcadlo, za jehož pokřivenost si můžeme sami.
JINDRA HOLUBEC / P.P.
V roce, kdy jsem otevíral prodejnu, jsem pozval Jindru Holubce, který zrovna vyhrál Malou Alternativu, aby udělal koncert přímo v prostorách Polí5. Přivezl s sebou i své první album, bylo temnější, hudebně vycházelo z brněnské scény a bral jsem ho jako velký příslib. Když se Jindra po delší době ozval, že dokončuje nahrávku a ptal se na radu, co s tím, rovnou jsem mu nabídl vydání. V té době jsem obdivoval reedice jazzových i alternativních titulů na LP, kdy přidání CD bylo už jen standard. A pod vlivem Jindrova nadšení, ale i dvou prvních písní jsem se rozhodl, že to musí být vinyl – s už lisovaným CD jako bonusem. Jindra měl našlápnuto, hrálo mu to skvěle, měl spoustu plánů i nabídek, a na desce hostuje i Vladimír Václavek. Trochu mě zrazoval hostující Tomáš Vtípil, který vysvětloval, že nahrávka vznikala v chaosu jako demo, ujmul se technických věcí, protože nikdo jiný ze zúčastněných to vlastně neuměl. Ale Jindrovy písně byly natolik zvláštní, že mi k tomu ten nerádiový zvuk seděl, Tomáš to ještě jednou přemíchal a poslali jsme to k masteringu Ondřeji Ježkovi, který zachránil, co se dalo. To album mám dodnes rád, ale po vydání Jindra udělal jen několik koncertů a po osobních problémech trvalo dost dlouho, než začal znovu hrát. Vůbec prvním samostatným a lisovaným CD byl následující p.P. Pan Pekař mě oslovil už rok před vydáním, posílal mi nahrávky, které pořizoval svépomocí, nasbírané zvuky byly různě (ale bez computeru) upravovány, dohrávány další (i tonální) stopy anebo ponechány v syrové podobě. Vytvářelo to neuvěřitelně podivnou náladu, která korespondovala s avantgardními směry posledních let. Dokonce se našel donátor, takže vydání nebylo od začátku vyloženě ztrátové. Později vyšel Pekařův velký portrét na stránkách Endemit Archives, které mapují scénu osamocených outsiderů.
B4
Setkání s kapelou B4 začalo zcela banálně. Sice jsem ji zaregistroval v recenzích Petra Ference, ale neslyšel jsem ani tón. A najednou dorazila na prodejnu mohutná postava Tomáše Procházky, že má kapelu, že vydal samopalně už několik alb, a že by to chtěl posunout dál a já jsem ideální vydavatel. Když jsem si poslechl ta vydaná alba, bylo to pro mě jak zjevení. Naprosto hotová, zralá kapela výborných muzikantů. Těžící z minulosti, ale naprosto osobitá, s koncepčním přístupem, ale zároveň nadhledem a humorem padni komu padni. To jsou výzvy, kdy se nedá říci ne. Časem se ukázalo, že s Tomášem je radost spolupracovat, že si rozumíme, a kapele B4 jsem vydal několik dalších CD, všechna s naprosto příznivým ohlasem, včetně ceny Vinyla za nejlepší album roku. B4 lze považovat za základní kámen vydavatelství.
SKRYTÝ PŮVAB BYROKRACIE: OUŘEDNÍKOVY REFERÁTY
Když jsem se svou kapelou připravoval koncepční album na texty Patrika Ouředníka, bylo logické, že se o vydání postará Polí5. Jednotlivé stopy se nahrály ve zkušebně, ale mix už od počátku dělal Ondřej Ježek, zvukař, který je vnímání zvuku Polí5 nejblíže, a pokud má čas, snažím se u něj dělat vše. Než se vše domíchalo, snažil jsem se získat souhlas Patrika Ouředníka. Ale táhlo se to, žil ve Francii, ozval se, až když se začal připravovat i obal, souhlasil, dokonce navrhl gentlemanskou cenu za použití textů. Bohužel i tato minimální cena prodražila album o třetinu. Psal jsem tuto skutečnost Ouředníkovi, ale bez odezvy, nakonec jsem vyměkl a částku odeslal, aby album mohlo vyjít. Na vydání jsem si musel půjčit, a album vyšlo ve formátu CD plus vinyl, na kterém bylo pět remixů. Pikantní bylo, že poté co album přišlo z lisovny, ozval se Ouředník, že si neuvědomil, pro co to je, a že tedy ať pošleme půlku. Už jsem to po něm nechtěl vracet. Když nás pak oslovili z Bratislavy, že by chtěli, abychom u příležitosti vydání slovenského překladu Europeany zahráli na knižním veletrhu, mohli jsme se s Ouředníkem i osobně setkat. Ale nešťastně jsme se minuli. Nicméně právě slovenským výjezdem se zaplatily poslední výdaje na album, a tak Ouředníkovy referáty patří k titulům, které se přehouply do výdělečnosti. A to jsem si myslel, že to bude nejradikálnější album kapely, a že to přeci nikoho nemůže zajímat…
BUCHTY A LOUTKY / PETR NIKL / ŽIVÉ KVETY
Po pěti letech existence přišlo období, kdy neokoukané Polí5 začaly vyhledávat a oslovovat další a další renomované kapely. A začalo toho být tolik, že jsem musel najednou už i odmítat. Divadlo Buchty a loutky nabídlo album dětských písniček, moje děti byly zrovna ve věku, kterému to bylo určeno, testoval jsem to na nich a osvědčilo se. Petr Nikl chtěl zase svou hudbu k výstavě Adolfa Wölfliho vydat v té naší lepenkové krabičce. A přišel se zeptat, kde se prodávají. A když zjistil, že je to ediční krabička vyráběná na zakázku, která není volně v prodeji, řekl, ať to tedy vydám já, že nemá žádné podmínky, jen tu krabičku. A Živé kvety zase přišly nešťastné, že jim v Německu chybně vylisovali LP a donátor nemá sílu to reklamovat. Dohodli jsme se hned, vydal jsem jim první z vinylů, a celý náklad je skoro před rozebráním.
RUCE NAŠÍ DORY / MARTIN E. KYŠPERSKÝ / TVRDÝ–HAVELKA
Během následujících tří let pak vyšly tři tituly, ke kterým mám osobnější vztah. Můj starý známý Miloslav Vojtíšek, dnes oceňovaný dramatik pod pseudonymem SdCh, roky podporoval Polí5. Předpokládám, že všichni Vojtíškovi dostali ke všem svátkům, narozeninám a vánocům něco z Polí5. Míla tehdy obnovil kapelu Ruce naší Dory, a byl jsem poctěn prosbou o vydání. Nahrávání samo se nedařilo, nezkušenost kapely se podepsala na všem, zázrakem se poslední den podařilo zaznamenat něco aspoň trochu poslouchatelného, a Ondřej Ježek pak udělal záchranné práce při masteringu. Rozhodně to po zvukové stránce není nejlepší titul Polí5, ale ty písně jsou skvělé, melancholická nálada, dekadence a texty z toho dělají unikát. Nové album už je na cestě, tentokrát nic nebude uspěcháno, každý tón pod pečlivým dohledem produkce Ondřeje Ježka.
Sólové album Martina E. Kyšperského bylo další z těch, která se neodmítají. Mimořádně povedený koncept – skoro vše si nahrál Martin sám – a excelentní zvuk. Očekával jsem řadu ocenění a byl velmi překvapen, že se album nedostalo ani do žádné nominace. Nyní je těsně před rozebráním.
Další Martin (Tvrdý aka Bonus) je s vydavatelstvím spojen více než by se mohlo zdát. Stojí v pozadí skoro všech obalů a tiskových výstupů Polí5, a řadu z nich přímo vymyslel. Třeba logo Rekomando. Také mi často pomáhal s předtiskovou přípravou a konzultuji s ním všechny vizuály. Jednou přinesl notebook, že mi musí něco pustit… a byly to Žiletky Psích vojáků, jako by je zpíval Antony and the Johnsons. To byl zárodek alba U nás v garáži. Všechny mé ikony mladých let tu byly rozebrány, rockovost vypreparována a vše nahráno v moderním hávu a s láskou, jako by to byly Martinovy vlastní písně. Bál jsem se prodejnosti, ale kývl na vydání. Věděli jsme, že spoustu lidí tím naštveme, ale zároveň se to nedalo jen kvůli tomu poslat k ledu. Nakonec už je to titul skoro před rozebráním.
DOMA ENSEMBLE
Najednou se zjevila Dorka Barová s Marcelem Bártou. Že mají hotovou nahrávku, že pro ni nechtějí z principu Indies (kde vydává Dorka s Tara Fuki), ani Animal (kde vydává Marcel), že chtějí něco mimo systém, chtějí volnost, a chtějí spolurozhodovat o každém detailu alba. Dohodli jsme se hned. Album vyšlo v kartonovém, původně univerzálním digipacku, ale samozřejmě se nedalo ani uvažovat o dalším vypalování CD-R, to už se nedalo fyzicky ani zvládnout. Od té doby se už lisuje vše, a když s ediční lepenkovou krabičkou, která se ručně polepuje, tak se polepy tisknou ofsetem a dostávám je z tiskárny nařezané na přesný rozměr.
VLADIMÍR VÁCLAVEK / DUNAJSKÁ VLNA / OSTRAK MODE
Loni mně nejvíc udělalo radost to, že jsem řízením osudu dostal pod křídla tzv. Dunajskou deltu – vydal jsem křišťálově čisté sólové album Vladimíra Václavka, Dunajskou vlnu s obnovenými písněmi legendárního Dunaje, a vypustil singl z vůbec prvního sólového alba jejich kytaristy Josefa Ostřanského. Album pod jménem Ostrak Mode právě vychází. Dunaj a vedlejší projekty kolem jsem vždy považoval za to nejzajímavější z domácí scény, vyrostl jsem na tom, formovaly mě a nyní mě těší, že jim mohu posloužit i já.
RADIM BABÁK
Chtě nechtě stejně člověk nejvíc žije současností, ta se mě dotýká nejsilněji. Obrovskou radost mám z CD brněnského písničkáře Radima Babáka. Další geniální samorost, až získám adresu Toma Waitse, pošlu mu promovýlisek.
ANKETA: PANU VYDAVATELI S LÁSKOU
Polí5 je pro mě osobně momentálně nejzajímavějším vydavatelstvím u nás. Mám pocit, že tak nějak převzalo pomyslnou „štafetu“ co se týče vydávání a objevování tzv. alternativní hudby v Česku, kterou kdysi neslo vydavatelství Indies. A myslím, že krom toho, že je Josef opravdu aktivní, dělá tyhle věci s velkým zápalem.
(Martin Peřina, Sousedi)
O mém čtvrtém albu Let dýmem, které jsem u Polí5 vydala, napsal můj muž Bilbo, že mu připomíná base jumping, tedy nelehký skok z pevného povrchu do pustiny pod vámi. Což není bez rizika. Můžu dopadnout jako milovníci jmenovaného sportu. Rozbitá o skálu… Je to plachtění bez jištění. Jen s radarem vlastní mysli, intuice, srdce, umu… Tedy labyrintem k bloudění. No a k mému jistému jištění nejprve přispěl Olda Šíma z Black Pointu a když přestal vydávat, logicky jsem poprosila o jistící lonži, tedy to cirkusové lanko, které drží artisty, Josefa Jindráka z Polí5. Děkuji mu za jeho důvěru všem těm, kteří přesahují normálnost.
(Sylvie Krobová)
Polí5 pro mne znamená spojení mužného obchodního ducha s chlapeckou touhou plnit si svá přání, na která spousta dospělých brzy zapomíná. Každá schůzka s Josefem má jasný pracovní výstup a zároveň spoustu zábavných a užitečných informací. Navíc seznam vydaných titulů mluví sám za sebe a vlastně už k němu není co dodat.
(Josef Ostřanský)
Mám radost, že experimentální a zcela nevýdělečná hudba má v Polí5 někoho, kdo jí pomůže na světlo. A přitom Josef není nepraktický člověk, ale všechno si spočítá a promyslí. Což mne uklidňuje a dává naději, že bude vydavatelství fungovat ještě dlouho. Sice je dnes hudby na netu spousta a desky se málo prodávají, ale zároveň je v lidech velká energie a ta musí ven. To, že umělci přicházejí právě do Polí5 je tak způsobené tím, že jim chybí zastřešení. Vydavatelství jako názor na svět. Jednají tam s vámi slušně a do ničeho vás nenutí. A taky vám pomůžou se spoustou otravné byrokracie a zařizování, které se vám nechce dělat.
(Martin E. Kyšperský)
Vlastně vůbec nevím, co by znamenalo vydávat někde jinde. Jinde se nám totiž dostávalo různých „námluv“, ale vůbec nepřišel příslib nějakého závazku z jejich strany. Naproti tomu od Josefa se nám už dvakrát dostalo podpory, kdy nám na vlastní náklady vyrobil CD. Což je vlastně super. Prostě přišel a řekl: „Můžeme to udělat tak a tak“ – a bylo domluveno.
(Cyril Kaplan, Vložte kočku)
Za dobrou značkou stojí zkušenost a osobní kontakt, a v tom spočívá i síla Polí5. Josef Jindrák má kamennou prodejnu, ale jezdí i se stánkem po festivalech, mluví s muzikanty a s jejich posluchači, je v obraze. Nedělá neviditelný label z křesla od kompu, kterých je kvantum. V dnešní době je to ojedinělé a lidi o tento blízký kontakt stále více stojí.
(Hana Lundiaková / Stinka)
Menšinovou hudbu sice poslouchá menšina posluchačů, ale skupin a projektů, které by chtěly vydat svou hudbu na fyzickém nosiči je jistě víc než jen ta stovka, kterou Josef vydal. Myslím, že Polí5 přitahuje lidi, kteří jsou nějakým způsobem ukotveni v tradiční „jiné hudbě“ a které zajímá kontinuita, třeba vzhledem k undergroundu, nebo k rocku v opozici a dalším stylům minulosti. A Josef je nadšenec, který ale zároveň stojí nohama na zemi, to je fantastická kombinace. Liší se také svým obchodem, sídlem jeho labelu. I člověk, který do něj vstoupí poprvé, ihned cítí, že tady je se světem všechno v pořádku.
(Tomáš „Federsel“ Procházka, B4, Federsel & Mäkelä aj.)