V 70. letech české máničky, ať jen tak po ramena, nebo až na lopatky, vzývaly asi nejvíc vedle Zappy ještě „Majála“. Ačkoli si byli hudebně vzdáleni. Ale když britský pravověrný bluesman John Mayall zjara 1968 vyrazil na cosi jako studijní prázdniny do L.A., u Zappových bydlel! V místech, o kterých hned po návratu natočil LP Blues From Laurel Canyon, na němž je song 2004, což bylo číslo tehdy Frankem pronajatého dřevěného domu, v podstatě průchoďáku nejen rockových celebrit. A domácí pán byl jako kytarista jistě zvědav na chlapíka, v jehož The Bluesbreakers se těsně za sebou vystřídala šestistrunná esa Clapton, Peter Green a Mick Taylor. Nadto skupiny Cream, Fleetwood Mac a Colosseum založili muzikanti od Mayalla vždy po dvou po třech ve stejnou chvíli uteklí. Čuch na talentované měl nesporný. Jenže ti zase rychle rostli a kvetli.
Plejáda těchhle výtečníků mu také vynesla zlatý zápis do rockových análů. Ale bylo by nefér vnímat Johna Mayalla, který 22. července zemřel v devadesáti letech, jen skrze proslavené a většinou kreativnější kolegy. Hrál po svém a výborně na harmoniku, prostředněji na piano, varhany i kytaru, jako zpěvák zůstával nevšedně ve vysokých polohách (určitě ho ovlivnil J. B. Lenoir i Otis Rush) a psal si na tělo songy vycházející z bluesových základů. A hlavně několikrát, svižně a úplně změnil charakter kapely. Když Rolling Stones zlanařili Micka Taylora, otráveně se po letech zřekl dominantní sólovky a sestavil průzračné akustické kvarteto se saxofonem, španělkou a šokujícně bez bubeníka! Viz LP The Turning Point (1969). Pak pořád žádné bicí, ale strhující elektrické housle (Don ,Sugarcaneʻ Harris hrával také se Zappou!), na desce USA Union (1970). Načež angažoval černé soul-jazzmany, včetně slavného trumpetisty Blue Mitchella, a nechal je v podstatě jamovat (Jazz Blues Fusion, 1972). Takové odvážné a překvapivé tahy mu přitom zblajzly i ty dávné české máničky. A spousta se toho dá vyzobávat z cca sedmdesáti alb, půl na půl studiových a živých. Ale co naplat, při vyslovení Mayallova jména asi vždycky vytane na mysli jako první deska z roku 1966, na jejíž obálce sedí čtyři bluesbrejkři u zaflákané zdi a Eric Clapton (trochu s účesem à la Kájínek), si čte komiks The Beano. A hraje tam tak, že se z toho celý kytarový svět úplně pobláznil.