Předpokládalo se, že Afrokelty, znovu po letech připomínající rozjetý vlak, loňská smrt zakladatele a ideologa Simona Emmersona zabrzdí. To byl pohled zvenčí, v němž doznívaly zážitky ze strhujících koncertů. Jen zasvěcení věděli, že Simon z posledních sil ve studiu řídí natáčení nového alba, a když už nemohl, svěřil kapelu do rukou Johnny Kalsiho a N´Faly Kouyatého. Dílo k jeho poctě dokončili a proměnili v triumfální návrat. Simonova labutí píseň podtrhuje pozitivismus a vítězství nad nepřízní osudu, což bylo Afrokeltům vždy vlastní. Podobně neodmyslitelně k nim patřilo logo s propletenými písmeny OVA, odkazující na druidy, s jejichž přírodní filozofií se Simon celý život ztotožňoval.
Vyprodané turné 2024 potvrdilo, že Afrokelti nemají sebemenší potřebu točit se v kruhu pietních vzpomínek, ale naopak vyrazit dopředu, jak se na jednu z nejrevolučnějších fusion kapel historie sluší a patří. Programátor a klávesák Simon „Mass“ Massey se drží pro Afrokelty typického valivého techno soundu, viz Kalsim rozbubnovaná skladba The Lockdown Reel s houslemi Ewena Hendersona nebo Magical Love se zpěvačkou Rioghnach Connolly. S nepřeslechnutelným přechodem od „Keltů“ k „Africe“ však elektronika nabývá na sofistikovanosti a za příklad její vyváženosti s akustickými nástroji poslouží nádherný vrchol: rozjímavá velkolepá óda AM s gaelsky zpívajícím Iarlou Ó Lionáirdem a sborem zaranžovaným Johnem Metcalfen, ve které doslova zvoní N´Falyho balafon. Ten se blýsknul dvěma parádami: Nfaly Foli s korou jako by vypadla z jakéhokoliv alba Mory Kanteho a srdceryvná Bâdji Kan Waly s dudami a vokalistkami, věnovaná neteři s dvouletou dcerou umírající na cestě do Evropy. OVA se bez námahy zařadí do seznamu nejlepších alb roku ze dvou důvodů: Afrokelti na něm nepromarnili jedinou příležitost a hlavně, takovou hudbu v nelehké době vyžadující jasná stanoviska s nutností postavit se rasismu a xenofobii potřebujeme.