Nahrávka Kráska a zvířený prach přirozeně navazuje na charakteristický styl Illustratosphere, nehledě na sedmiletý odstup od alba Maratonika, ale zároveň je pochopitelně jiná. Čím především? Začněme verši, tam je posun nápadnější. Název titulní písně by mohl znít „jen“ jako mnohoznačná slovní hříčka, typická i pro předchozí repertoár. Ale tentokrát text vykreslí přímější ne-pohádkový příběh, když vypráví o samotě ve dvou a dotírající všednosti: „Víla a drak / čtyři plus jedna panelák… Oba pojí dětí křik / a čím dál tím vzácnější vznik / společných pohodových chvil“. O textech na albu (s výjimkami) platí, že jsou v pozorování života a světa konkrétnější než bývalo u Bárty v Illustratosphere zvykem. Ale zase ne o tolik. Příznivci nemají důvod k obavám, že by Bártův jazyk nevyzněl košatě, jinotajně a vzletně. Jen zase trochu ubylo zvukomalebných hříček ve prospěch sdělnosti. Když třeba Bárta zpívá Jako póly, obsáhne jednoduchým fyzikálním podobenstvím zároveň křehkou, smyslnou milostnou písničku i obavu z protichůdných sil mezi každými dvěma jedinci.
Album nepůsobí natolik celistvě jako ta předchozí. Což opět není na škodu, protože vyčnívání jednotlivostí z celku neevokuje příslovečnou pěst na oku, ale spíš pohled na interesantní kontrastní koláž. Hrdina nášho času původně do vesmíru Illustratosphere nepatřil, mělo jít o text pro plánovanou, leč neuskutečněnou skladbu Monkey Business s hostujícím Richardem Müllerem. Bárta si snadno mohl převést slova do češtiny, ale ponechal je v „původním znění“. Dobře učinil, píseň nevyzní (pouze) jako nostalgické federální gesto, ale měkčí jazyk spolu s elastickým groovem přidává novou barvu. Další zpestřující vybočení představují dva anglické texty, které zpěvákovi napsala manželka Alžběta Plívová. Haifa Hiardresser s výrazným sloganem „how to stand still“ a Happy Ginger, což je v podstatě rocková písnička. Nové tyhle kusy nejsou angličtinou, tu už Bárta s Illustratosphere použil i dříve, ale právě dravějším stylem a čitelnějším frázováním, ač pořád v řádu harmonicky bohatých kompozic kapely.
V soundu se pochopitelně projevila změna bubeníka. Jiří Slavíček byl v Illustratosphere vynikající, Martin Valihora je vynikající jinak. Důrazněji dynamický. Ostřejší a vynalézavě „lámaný“ rytmus inspiruje třeba dravější Chyškovu kytaru v útoku na přebujelé ego #Hetoo. A zase, naštěstí to neplatí obecně. Stingovská píseň Jejich déšť, toť příkladná jemnůstka. Zmínka o britském pěvci neznamená osočení z kopírování, to jen aranžmá s podmanivou Chyškovou akustickou kytarou, hebce vázanou Balcarovou baskytarou, elegantně nenápadným Jelínkovým klavírním rozkladem a Valihorovým citlivým drobením lehce evokuje aranžérský rukopis podobný latinskému stylu, jaký měl v oblibě Sting v období svého druhého a třetího alba.
Zkrátka, žádné retro, žádné sebeopakování, ale další svébytná deska Illustratosphere. Která, troufám si tvrdit, jen tak prachem nezapadá a zůstane v rámci domácí produkce nestárnoucí kráskou.