Amelia White se léta protloukala na bostonské a pak seattleské scéně, až se nakonec usadila v Nashvillu. Albový debut Shine publikovala už v roce 1996. Vysloužila si lichotivá přirovnání k písničkářkám jako Lucinda Williams a Aimee Mann nebo nálepku Tom Petty v sukních. Nic z toho pochopitelně nijak přesně nesedí, ale zároveň o lecčems vypovídá. Vydáváním kvalitních, specializovanou kritikou aplaudovaných desek, a přitom stálým setrváváním mimo větší pozornost si vysloužila řazení do vzmáhající se škatulky „alternative roots music“, která neznamená nic jiného, než že když už se americana dostala do hlavního proudu, musí ti „méně masově přístupní“ interpreti tvořit nějakou alternativu. Albem Rhythm Of The Rain (2019), a především (vyjma lockdownů) vražedným množstvím odehraných klubových koncertů se ale Amelia přece jen více zviditelnila, a stává se z ní paradoxně „nový objev“. Vlastním nákladem publikovala výtečnou, během covidu zkomponovanou desku Rocket Rearview (2022) o „izolaci, násilí, lásce v temných časech a nalezení sebe sama prostřednictvím bolesti“. A letošní titul Love I Swore je snad jejím nejlepším.
Ty písně jsou vlastně na první poslech jaksi normální. O profláklé romantice dálnic. O vztahu obětovanému muzice a životu věčně na turné: „Co se to stalo s domovem / s tím, se kterým jsem počítala / procházím prázdnými pokoji / je to jako když se znovu otevře nezhojená rána,“ zpívá Amelia v titulní písni. Ale na druhý poslech, uvěřitelnost a prožitost vlastně není vůbec „normální“. Prozrazuje dokonalou zralost vrcholného písničkářského řemesla. Vše tu nabízí empatii. Slova a hudba se přesně vyvažují. S výběrem písní, „cenzurou z venku“ a celkovým vyzněním alba sice vypomohla uznávaná nashvillská písničkářka Kim Richey, skvělá je i kapela, dobarvující kytarový retro-folkrockový sound s hammondkami i akordeonem lecčím nenápadně současným, ovšem výpověď a opravdovost zůstala Ameliina.