Proč kvaltovat, že. Kapela z malého galicijského přístavu A Coruña vydala debut Dance of the Goodbyes (2010) skoro po desetiletí fungování a mistrovskou dvojku Second Split až v roce 2016. Čili žádní nováčci. Leckdo je formálně řadí k jazzové fúzi, progresivnímu rocku nebo canterburské scéně, k čemuž mohou svádět jimi deklarované vlivy King Crimson, Soft Machine a Caravan. Tahle vágní charakterizace mi tu pasuje snad jen stopově. Amoeba Split je na novince Quiet Euphoria hutným mistrovským elekro-jazzovým bigbandem, který z jemné melodické něhy náznaku vybouří až k symfonické hrozivosti, aniž by původní harmonii roztrhala, přehlušila nebo rozervala k nepoznání.
Osm hudebníků tu nakládá do šesti velmi silně soudržných skladeb (mo)hutnou dávku originalit s mimořádnou osobitostí mluvy užitých instrumentačních hlásek, slov, vět a podivuhodně významných významů, rozuměj nástrojů, a jejich neodhadnutelně vrstevnatého tónopisu. Váhám, kdo či co je dominanta, základ. Alberto Villarroya López (baskytara, kytary, klávesy) nebo Ricardo Castro Varela (klavír, elektrické piano, hammondky) nebo další virtuózní čaroděj Iago Mouriño se stejným klávesovým ústrojenstvím? Klavír je kompoziční bází. V dokonalém mixu hudby celého alba je ale výsostným a všemi autory jistě nepokrytě veleváženým elementem vibrafon Israela Arranze. Ten totiž do jazzy variační hybnosti nervácké rytmiky (nenápadně skvělý bubeník Fernando Lamas) a bujaře v každé věci geniálně skoro symfonicky vtrhnuvších dechových nástrojů (trubka, křídlovka, klarinety, saxy, flétny) vnáší cosi relaxačního, co nás drží při zemi. Možná víc, hloub, až psychedelicky zanořeně s pocitem kdesi nedostižně mimo atmosféru tohohle hudebně natlakovaného a při veškeré instrumentační složitosti vlastně rockového trysku. Žádný překombinovaný souboj nástrojů se nekoná, žádné nebezpečí, jen souhra, div, rej, cit. Finální, nejdelší No Time for Lullabies (11 minut) je možná jediným náznakem, že „není čas na ukolébavky“.