S reggaetonovým nádechem vyseknuté album možná neodpovídá její pověsti svého času nejdivočejší a politicky nejradikálnější latinskoamerické raperky, úplně mimo hru se po desetileté pauze Ana Tijoux ale neocitla, jen se prostě rozhodla bojovat a přitom tančit.
Sedmačtyřicetiletá dcera chilských emigrantů a matka dvou dětí žijící v Barceloně prý jen chce být šťastná. Což je paradox, s ohledem na to, že jí nedávno zemřela sestra, nevlastní bratr a docela dost kamarádů. Snad ve všech rozhovorech ale na vysvětlenou cituje kamaráda klauna, tvrdícího, že nejlepší pomstou smrti je život, takže smutek nechala stranou.
„Nenechte se ničím vyděsit, raději se smějte,“ vzkazuje mladým ve skladbě Fin del Mundo, zatímco vrstevníkům, tušícím co dokážou napáchat války, klimatické změny a politické převraty, v textu radí, jak se před údajně blížící se apokalypsou zachovat: „Pokud má opravdu nastat konec světa, pojďme si ještě spolu naposled nazí zatančit.“
Toho, kdo ji zná, Ana Tijoux zaskočila albem i z jiného důvodu. Zatímco ještě před dvěma lety se s rapovými skladbami Cacerolazo a Antifa Dance přidala na stranu největších protivládních protestů propuklých v Chile od konce režimu Augusta Pinocheta, nově od rapu dost ustoupila. Zdaleka nejvíc v kariéře se pustila do zpěvu a vsadila na popovější melodie, afrobeat, jihoamerické tradiční styly a hodně bubnů.
Latino boom Anu Tijoux nezaskočil, sleduje ho ovšem z perspektivy umělkyně hledající si prostor mezi zralejším a vnímavějším publikem a nemá zapotřebí vydat se do stíhání tiktokové generace. To ale neznamená, že by s ní přetrhala veškeré kontakty. Nejdrsnější skladbu Dime Que natočila s mladým chilským raperem Pablem Chill-E a nechala ho vykřičet se proti systému kriminalizující chudinu: „Politici kradou peníze, kterými tvoje babička platí účty.“
Jako za mlada pak ze sebe vychrlila Niñx, elektrovýbušný manifestační vzkaz dceři: „Máš oči po babičce a neseš v sobě její sílu. Nezapomeň děvče, jsme skály vyrostlé z nepokojů.“