U příležitosti 30. narozenin vydavatelství Indies se magazín UNI rozhodl sestavit na základě názorů odborníků žebříček nejlepších alb jeho katalogu. Za tímto účelem jsme oslovili na čtyři desítky hudebních publicistů a kritiků tří generací, aby z několika stovek vydaných titulů pod značkami Indies, Indies Scope, Indies MG a Indies Happy Trails vybrali deset podle jejich názoru nejkvalitnějších alb bez udání pořadí. Každému jmenovanému titulu byl přidělen jeden bod, a jak to celé dopadlo, si můžete přečíst dále.
Indies TOP 10
1. Bittová & Václavek: Bílé inferno
2. Zuzana Navarová & KOA: Barvy všecky
3. Hradišťan & Jiří Pavlica: O slunovratu
4.–5.
Michael’s Uncle: Ale my stále hledáme štěstí…
Psí vojáci: Brutální lyrika
6.–9.
Antologie moravské lidové hudby
Psí vojáci: Národ psích vojáků
Radůza: Andělové z nebe
Traband: Hyjé!
10.–12.
Meat-House Chicago I.R.A.: Steak!
Tara Fuki: Piosenki do snu
Zuby nehty: Král vysílá své vojsko
V anketě hlasovali:
Ondřej Bezr (UNI, LN)
Michal Bystrov (UNI, Deník)
Jiří Černý (nezávislý publicista)
Honza Dědek (nezávislý publicista)
Radek Diestler (Pop Museum)
Petr Dorůžka (UNI)
Ivan Hartman (nezávislý publicista)
Maxim Horovic (Full Moon)
Josef Chuchma (ČT art)
Roman Jireš (ČTK)
Pavel Klusák (nezávislý publicista)
Antonín Kocábek (UNI, Radio 1)
Jana Kománková (Proti šedi)
Jarda Konáš (Headliner)
Petr Korál (Rock & All, Radio Beat)
Vladimír Kouřil (UNI)
Ilja Kučera ml. (Český rozhlas)
Anna Mašátová (UNI)
Jiří Moravčík (UNI)
Aleš Opekar (Pop Museum)
Michal Pařízek (Full Moon)
Milan Petrák (UNI)
Jiří Plocek (nezávislý publicista)
Tomáš Polívka (UNI)
Petr Procházka (UNI)
Josef Rauvolf (nezávislý publicista)
Jaroslav Riedel (nezávislý publicista)
Petr Slabý (UNI)
Zdeněk K. Slabý (UNI)
Jan Sobotka (UNI)
Alex Švamberk (UNI, Novinky.cz)
Milan Tesař (UNI, Radio Proglas)
Pavel Turek (Respekt)
Honza Vedral (Headliner)
Josef Vlček (nezávislý publicista)
Pavel Zelinka (UNI, Český rozhlas)
1. MÍSTO, 24 HLASŮ
IVA BITTOVÁ & VLADIMÍR VÁCLAVEK
Bílé inferno
1997
Pro album hlasovali: Ondřej Bezr, Jiří Černý, Radek Diestler, Petr Dorůžka, Ivan Hartman, Maxim Horovic, Antonín Kocábek, Jarda Konáš, Petr Korál, Vladimír Kouřil, Anna Mašátová, Jiří Moravčík, Aleš Opekar, Michal Pařízek, Milan Petrák, Tomáš S. Polívka, Josef Rauvolf, Jaroslav Riedel, Petr Slabý, Z. K. Slabý, Alex Švamberk, Milan Tesař, Josef Vlček, Pavel Zelinka
„Na peřině moucha černá / jiskra bílého inferna,“ napsal Bohuslav Reynek v básni Moucha a Iva Bittová tu mušku ze zásvětí prostě zahrála a zazpívala. Vladimír Václavek pro její křidélka vystavěl ostrými i průzračnými, přesnými i těkavými kytarovými ostinaty vzdušnou cestu. Zahráli spoustu dalších rolí, tvorů či jevů včetně energie mořských vln, ale hlavně sami sebe.
S odstupem málem čtvrtstoletí je jednoduché opakovat pajány na jednu z nejpamátnějších domácích nahrávek (minimálně) devadesátých let. Vyzdvihovat kontrast půvabu a poťouchlosti, přirozené (tedy neakademické, nestrojené) vážnosti a hravosti. Ocenit veselí houpané v melancholických vlnách. Ale ono bylo přece jasné hned v době vydání 2CD, jak mimořádná a osobitá nahrávka se vynořila z dvojí fantazie. Jak tvůrci s nadhledem slili prvky minimalismu a soudobé hudby, planetárního folklóru či jazz-folk-rock-a-tak-dál avantgardy s ohromným nezaškatulkovatelným hudebním prostorem nad tím vším. Aniž by museli o kompozicích přemýšlet a něco uměle kombinovat. Logicky se tu protnuly předchozí objevné cesty Ivy Bittové, včetně těch z dob dua s Pavlem Fajtem, a křehká hledání Vladimíra Václavka ve světě „Hlíny, stromu a stroje“. A pokračovaly k nové kvalitě.
Výborně od začátku fungovala i dramaturgie nahrávky, záměrně rozdělené na dvě alba, ač stopáž by umožňovala nacpání do jednoho CD. Dnes jsme na onu dramaturgii pochopitelně zvyklí. Ale vybavuji si, jak už při prvním poslechu vtáhlo do děje dvou suit ono prolínání expresivity a jemnůstek, navazování napínavých a zklidňujících epizod.
Hosté sice jen epizodně doplňují ústředí duo, ale i jejich vstupy nezaměnitelně dobarvují celek. Vzácnou návštěvou byl violoncellista Tom Cora (1953–1998), někdejší spolupracovník Johna Zorna, Freda Frithe a člen Skeleton Crew či Curlew. Svoji obvykle expresivní hru tehdy přirozeně zjemnil a vnořil do akustického světa Ivy a Vladimíra. Už jeho přítomnost navíc prozrazuje respekt, jaký Iva a muzikanti z jejího okruhu měli v rámci světové alternativní scény. Sesterské porozumění Ivy Bittové s Idou Kelarovou netřeba vypichovat. A není divu, že mihotavé koloratury trubky Františka Kučery v dojemné smuténce Churý churůj, a také mechově měkké podklady kontrabasu Jaromíra Honzáka v Uspávance či Zeleném vínečku, předznamenaly budoucí souznějící obsazení Čikori. Dívčí sbor Lelky zase podtrhl onu hravou stránku repertoáru. Prolnutí světa dětského, takzvaně dospělého i bezvěkého.
Ti skeptičtější tvrdí, že v pekle mrzne. Ale ono je inferno vážně někdy bílé a může se povznést až někam nad mraky. To když vlastní vnitřní peklo, řezavé ledové krystalky nedůvěr, zklamaných očekávání a z opatrnosti zmrazených emocí necháme roztát a prostě se rozletíme. S Bílým infernem, načechraným nadčasovými nápady jako Reynkova peřina, se pořád létá krásně. „Černá jiskra pod nebesy / někde zhasla, svítí kdesi / duhou křídel, drápky děsí / letí hvězda nad snů lesy,“ napsal Bohuslav Reynek.
Tomáš S. Polívka
2. MÍSTO, 11 HLASŮ
ZUZANA NAVAROVÁ & KOA
Barvy všecky
2001
Pro album hlasovali: Ondřej Bezr, Jiří Černý, Petr Dorůžka, Ivan Hartman, Roman Jireš, Antonín Kocábek, Tomáš S. Polívka, Jaroslav Riedel, Milan Tesař, Josef Vlček, Pavel Zelinka
Dva roky po poslední řadové desce skupiny Nerez (Ke zdi, 1990) vydala Zuzana Navarová své první sólové album, španělsky zpívanou nahrávku Caribe. O tři roky později následoval projekt Tres, už s kytaristou Ivánem Gutiérrezem, s nímž později vytvořila velmi nosné duo, zachycené na studiové nahrávce Skleněná vrba a na živém CD Zelené album. Tyto dva tituly vyšly již na značce Indies Records a bezesporu patří k vrcholům zpěvaččiny tvorby. Vrcholem možná ještě o kousek vyšším je však následující nahrávka, album Barvy všecky z roku 2001. Vzniklo po ukončení spolupráce Navarové s Gutiérrezem a poprvé se na něm představuje skupina Koa v té podobě, v níž později fungovala i po předčasné smrti své zakladatelky.
Jestliže na Skleněné vrbě a Zeleném albu proplouvali zpěvačka i její kolumbijský kolega mezi češtinou a španělštinou (s občasným přechodem k romštině), Barvy všecky byly ještě barevnější i po jazykové stránce. Romský akcent oproti předchozím nahrávkám ještě více zdůraznil akordeonista Mário Bihári, v písni Taši delé skupina zamířila do tibetských výšin, s břišními tanečnicemi v písni Dnes nefouká vítr, miláčku na Blízký východ a jednou z nejsilnějších skladeb alba i celého repertoáru Zuzany Navarové je A Deus, vzpomínka na vášnivou lásku s refrénem v brazilské portugalštině: „Voce me pertenceu / algum dia voce me quería / nos olhos teus me diz adeus.“
Album Barvy všecky bylo barevné nejen díky použitým jazykům, ale také díky náladám a nástrojům. K nejvýraznějším písním patří hříčka V buši, již zmíněná nádherná balada Taši delé, naléhavá česko-romská Řekni mi, Bože nebo šanson Rosa. V kapele Koa se navíc sešli výborní muzikanti se zkušenostmi z různých žánrů. Základ sestavy, tedy kontrabasista František Raba, perkusista Camilo Caller a akordeonista a zpěvák Mário Bihári, byl sehraný už z alb Navarové a Ivána Gutiérreze. Nováčkem byl pouze kytarista Omar Khaouaj, který však do kapely skvěle zapadl.
Na pestrost alba Barvy všecky Navarová s kapelou navázala ještě v roce 2003 albem Jako Šántidéví, také velmi silným, ale přece jen lehce roztříštěným. O tom, že i další spolupráce Navarové s jejími dvorními muzikanty mohla přinášet zajímavé plody, svědčí poslední nahrávky zpěvaččina hlasu z alba Koa, jehož většinu natočili zbylí členové skupiny po její smrti (hlas Navarové zde slyšíme ještě v písních Gatě, Zelí a prejt a Jestřábovi). Definitivní tečkou za kapitolou Navarová & Koa jsou pak písně ze zpěvaččiny pozůstalosti Mladá Boleslav a Hrajou smyčce na albu Dobře nám, které ovšem už kompletně nahráli hudebníci z kapely. Chceme-li si tedy dnes připomenout Zuzanu Navarovou na skutečném vrcholu její bohužel krátké dráhy, nemůžeme se mýlit, sáhneme-li po albu Barvy všecky.
Milan Tesař (Radio Proglas)
3. MÍSTO, 10 HLASŮ
HRADIŠŤAN & JIŘÍ PAVLICA
O slunovratu
1999
Pro album hlasovali: Jiří Černý, Honza Dědek, Radek Diestler, Ivan Hartman, Jiří Moravčík, Milan Petrák, Tomáš S. Polívka, Alex Švamberk, Milan Tesař, Pavel Zelinka
„To s tou vodou,“ zní nejčastější odkaz na největší trhák v kariéře Hradišťanu. Souběh výsostného ohlasového skladatelství primáše Jiřího Pavlici s verši legendárního brněnského básníka Jana Skácela se v přemíře až hymnických melodií za strhujícího doprovodu Hradišťanu nadmíru trefil do vkusu pánů i kmánů. Snad až nechtěně hitová skladba Motlitba za vodu, rotující dokonce s bohulibým záměrem v televizní reklamě, pak předurčila přijetí mimořádného alba u široké veřejnosti, vnímající dosud Hradišťan, když už, tak jako cimbálovku s uměleckými ambicemi. Sice ochotnou jít s Pavlicou coby věrozvěstem world music do crossoverových rizik, stejně ale pořád cimbálovku, pro mnohé setrvávající synonymum pro „vesnickou hudbu patřící starým“.
S AG Flekem a Vlastou Redlem nejprve Hradišťan – ještě před Čechomorem – na jedné z nejzásadnějších nahrávek naší hudební historie zlomil spoustu předsudků ohledně spojení moravské lidové hudby s rockem. Pavlicovo odstřižení od nálepky folkloristy s vědomím, že bude-li to od srdce, nemusí se ničeho bát, natož tradicionalistických čertů, strmě pokračovalo: album Ozvěny duše dodnes fascinuje propojením autorské tvorby s tradicí na pozadí středověkých chorálů, baroka a dávnověkosti velehradských tanců. „Šlo o to přesvědčit lidi, že nechci nic bořit ani popírat, ale přinést jen trochu jiný pohled, jiný písňový materiál, jiná a náročnější sdělení, která mohou existovat společně s těmi v té době obvyklými, a že to vše zdánlivě nové je jen další větví rozkošatělého stromu moravské hudebnosti,“ tvrdil s odstupem času Jiří Pavlica, na zahraničních výjezdech s Hradišťanem bedlivě naslouchající obdobnému dění ve světě. Po několika – tu víc, tu méně zdařilých – spolupracích s cizími muzikanty si ale dobře uvědomoval, že bez upnutí se k vlastním kořenům hrozí, že ho nastupující globalizace, tak jako jiné, do světa příliš rozlétlé, spolkne. Taneční představení O slunovratu s choreografkou Ladislavou Košíkovou v roce 1998 proto koncipovali jako moravské hledání „toho co bývalo a znovu kdysi bude“ a usadili do přírodního koloběhu času od slunovratu do slunovratu, ideálně vyjádřeného Skácelovou poezií a biblickými odkazy. O rok později vyšlo album, jehož fenomenální úspěch Pavlica asi nečekal; a vlastně málokdo. Až humorné nám dnes může přijít „lákání“ recenzenta Daniela Vojtíška v Rock & Popu: „Máte-li rádi Jethro Tull, nebojte se Hradišťanu.“ Jenomže tehdy se v přijímání moravské lidové hudby lámaly ledy: starší generace se stále zbavovala odporu k její předešlé ideologické verzi a ta mladá, mohutně sycená přílivem zahraničních nahrávek, k ní cestu teprve hledala. Vojtíškem v recenzi naznačená obava o zájem posluchačů tedy vycházela z reality. Jak se ukázalo, zbytečně: Pavlicovy průzračné ohlasově-moderní melodie s motivy klasiky, dávných chvalozpěvů i artrocku, zpívání umocněné sbory na způsob „požárů blížících se ze čtyř stran“, hlas Alice Holubové a Hradišťan posílený o klávesy, bicí a kytary, odsunuly přemýšlení o běžné cimbálovce a moravské hudbě neschopné moderních reflexí po právu okamžitě stranou. A něco tak vysoce nepravděpodobného – moravské písničky v roli rádiových hitů – se ku prospěchu věci stalo skutkem.
Jiří Moravčík
4.–5. MÍSTO, 7 HLASŮ
MICHAEL’S UNCLE
Ale my stále hledáme štěstí, ale nikdo z nás ještě není mrtev
1995
Pro album hlasovali: Ondřej Bezr, Radek Diestler, Maxim Horovic, Josef Chuchma, Jana Kománková, Michal Pařízek, Honza Vedral
Málokterá kapela z undergroundové generace, která dospívala koncem osmdesátých let, je s koncem jednoho režimu a nástupem druhého spojena tak pevně jako Michael’s Uncle. V prvních letech po Listopadu bezesporu patřili k těm nejvýraznějším a nejaktivnějším kapelám, bavili ohromující energií i zničujícím zvukem, zásadní byla ale zejména odvaha, se kterou dokázali pojmenovat (a předat) vlastní pocity. Jako jedni z prvních rozeznali, že to není „žádná zlatá“, že večírek najednou skončil a ráno po něm je přece jen rozpačité.
Albu Ale my stále hledáme štěstí, ale nikdo z nás ještě není mrtev předcházela přibližně dvouletá pauza a poznamenala ho zejména absence nezaměnitelného zpěváka Amrita Sena, který tehdy podle vlastních slov „běžel heroinu s otevřenou náručí vstříc“. Zbylá trojice Petr Stanko, Jarda Stuchlý a Ivan Klein se však až neuvěřitelně semkla a výsledkem bylo svébytné, hluboce se zařezávající album, plné neúprosných hardcoreových bičů, ale také zřetelných ozvěn STP a podivně pokroucených momentů směřujících až k jakémusi undergroundovému funku. Stanko baví ležérně floutkovským zpěvem, „plastikovskými“ deklamacemi i pokusy o jakýsi proto rap. Z textů prýští deziluze, smutek i bezmocný vztek, zřetelné zklamání z vývoje společnosti je jedna věc, další je přiznané selhání vlastní cesty, které bylo v ještě stále bujarých letech opravdu výjimečné. Po krátkém turné k albu se skupina na dlouho rozešla – hrát skladby jako Seš sám, Nezabíjej bratra nebo Konec není je nutně muselo poznamenat. Příznačné.
Ale my stále hledáme štěstí, ale nikdo z nás ještě není mrtev je pravděpodobně nejlepším dílem kapely, silnější výpověď najdeme v polovině devadesátých let jen stěží. Je to intenzivní a nadčasové album, prostě jasná zlatá, jak potvrdila i výjimečná coververze titulní skladby, po dvaceti letech od vydání originálu natočená dvojicí Tvrdý/Havelka. V křehké podobě ještě zlověstněji vyniknou neúprosná slova, díky kterým (do)jemná melodie až bolí. „… A tak jsem poprvé slyšel lež/ a teď už vim vo co šlo/ co slyšet chceš.“
Michal Pařízek
4.–5. MÍSTO, 7 HLASŮ
PSÍ VOJÁCI
Brutální lyrika
1995
Pro album hlasovali: Ondřej Bezr, Josef Chuchma, Pavel Klusák, Antonín Kocábek, Jana Kománková, Michal Pařízek, Pavel Turek
Období dva, tři roky po devětaosmdesátém provází československou hudební produkci zajímavý fenomén: většina vydávaných titulů už dříve existujících nekomerčních souborů byly de facto výběry hitů z předchozí doby. Splácení dluhu. U mnohých tvůrců se tak jejich skutečný autorský potenciál ukázal až poté, kdy přestali mít z čeho vybírat a byli donuceni začít tvořit v reálném čase. Potvrzuje to i Brutální lyrika, čtvrté studiové album Psích vojáků. Kvarteto v čele se sebedestruktivním Filipem Topolem už za sebou mělo vyprodané Lucerny, nálepky typu „Michal David undergroundu“, výměnu baskytaristy, ale především takový kopec hitů, že by si s nimi líná a netvůrčí kapela vystačila na hezkých pár let. Topol ale naopak napsal nový repertoár, který ani v nejmenším nezaostává za tím nejlepším z minulosti, a několik písní se uhnízdilo v koncertních playlistech na dlouhou dobu. Což je úctyhodné, protože v té samé době se zároveň ještě podílel i na albu Konec léta a stihl zrealizovat i sólový projekt Sakramiláčku.
Desku do jisté míry charakterizuje i obal v duchu romantismu. Právě tehdy přestávala být produkce Psích vojáků naštvaně vzteklá a punkově vzpurná, ale pozvolna se více přelévala k poetickým obrazům, úvahám v linii existencialismu a melancholické zadumanosti. V písních se objevuje více šansonových poloh, několikrát se na desce vynoří odkaz či zmínka o Nicku Caveovi a občas probleskne i Topolův milovaný Mozart. Naopak humor je patrný spíš ve formě sarkastického úšklebku – ať už je to v Prší 3 nebo jen v ironických detailech, kdy je závěrečná, čtyřiadvacetiminutová skladba, pojmenovaná Tak akorát dlouhá.
Nadčasové a vynikající album, ukazující Psí vojáky v jejich plné síle. Topol tu představuje snad všechny své hlasové i hráčské polohy (s odstupem jsou o to komičtější dobové výtky ublížených perfekcionistů, že „neumí zpívat“ a „do piána jen buší“). Kapela dokazuje svou perfektní sehranost a také je z desky patrné, jak daleko už tehdy byla od většiny českého undergroundu a jak moc je pozoruhodná i v konfrontaci se srovnatelnou produkcí kdekoli ve světě. Stojí za to se k tomu vracet.
Antonín Kocábek
6.–9. MÍSTO, 6 HLASŮ
Antologie moravské lidové hudby
2011–2018
Pro album hlasovali: Ondřej Bezr, Radek Diestler, Jana Kománková, Aleš Opekar, Jan Sobotka, Pavel Turek
Osmero CD představuje již třetí takto široce zaměřenou antologii: průkopnická Antologie autentických forem československého hudebního folkloru vyšla v několika vinylových vydáních v šedesátých letech a dnes je k nesehnání, až v roce 2001 se pak ve vydavatelství Jiřího Plocka Gnosis objevilo po všech stránkách vybroušené – a dodnes nedoceněné – dvojcédéčko Proměny v čase, prezentující jak historické nahrávky, tak současnou scénu.
Zatímco oba tyto tituly se však snažily zachytit především mizející svět a víceméně výběrově prezentovat doklady přetrvávající tradice, Milan Páleš, Helena Bretfeldová a další v širokém záběru sklidili čerstvou úrodu. Na minulost se totiž už nemuseli ohlížet: pohled zpět poskytuje skvělá kolekce Etnologického ústavu AV ČR z roku 2012 zpřístupňující pod názvem Vzaty do fonografu nejstarší nahrávky moravské a slovenské lidové hudby z let 1909–1912.
Řada Indies Scope, s nápaditým výtvarným řešením digipacků a důkladnými komentáři v bookletech, je rozdělena na dvě stejně rozsáhlé části, první podle regionálního a druhá – zajímavější a pestřejší – podle tematického klíče. Tedy Horňácko, dvakrát Dolňácko a Valašsko s Lašskem na prvních čtyřech discích, následované písněmi adventními a vánočními, milostnými i svatebními, verbuňky a rekrutskými zpěvy a konečně písněmi zabývajícími se tématem smrti.
Poslední z alb obsahuje více nahrávek nově pořízených, na ostatních albech převažují písně převzaté z již vydaných alb, mnohdy již nedostupných; často šlo o produkci malých vydavatelství, obcí či samotných kapel. A připojené reprodukce obálek těchto CD jsou cennou dokumentací počítačového svérázu.
Za jednoznačný klad lze považovat v podstatě naprostou absenci aktualizací, inovací, novátorských počinů, budování mostů a bourání hranic, které jsou nám v souvislosti s moravskou muzikou začasté předkládány. Tvůrci se ovšem také snažili pokud možno vyhnout „velkým jménům“ a prezentovat i ta méně známá, a tak se zde Hrbáč, Severin, bratři Holí, Šuláková, Segrado či Hradišťan vlastně ztratí v davu. Z přísně odborného hlediska mohou zaznít připomínky třeba k opomenutí dalších, méně vyhlášených či možná již hudebně poněkud vyhaslých regionů, ale koneckonců i v tom výběr svým způsobem odráží realitu – v dobrém i zlém.
Jan Sobotka
6.–9. MÍSTO, 6 HLASŮ
PSÍ VOJÁCI
Národ Psích vojáků
1996
Pro album hlasovali: Roman Jireš, Milan Petrák, Jaroslav Riedel, Honza Vedral, Josef Vlček, Pavel Zelinka
Pro své rekapitulační album Národ Psích vojáků soubor znovu natočil třináct svých nejúspěšnějších skladeb a přidal dobovou nahrávku písně Psí vojáci z roku 1980. Tu tehdy ve studiu také zkoušeli oživit, ale už se jim po šestnácti letech nepovedlo trefit do původní nálady. Jak už to u takových počinů bývá, někteří z příznivců nové verze ocenili, jiní zase pořád dávají přednost původním nahrávkám. Psí vojáci už toho tehdy měli dost za sebou, takže pro reprezentativní sbírku předělávek „největších hitů“ opravdu měli z čeho vybírat. Bylo tu Thunblues (nejstarší skladba v historii skupiny), tři písně z EP Rock debut, po čtyřech z prvního a druhého alba.
Skupinu založil na podzim 1978 třináctiletý klavírista Filip Topol se svými spolužáky ze základní devítileté školy – baskytaristou Janem Hazukou a bubeníkem Davidem Skálou. Název Psí vojáci si zvolili podle válečné organizace indiánského kmene Čejenů z románu Thomase Bergera Malý velký muž. Jejich první koncert se konal v listopadu 1979 a byl veřejný – na IX. Pražských jazzových dnech. Vzbudili zájem publika, novinářů i Státní bezpečnosti. Svůj první výslech tak absolvoval Filip Topol dřív, než dostal občanský průkaz.
Psí vojáci pak hráli jen na undergroundových akcích – až do června 1986, kdy se zúčastnili přehlídky v Kulturním domě Opatov v Praze 4. Sehnali zřizovatele, mohli ovšem vystupovat jen pod zkratkou P.V.O. V roce 1989 jim Panton vydal čtyřpísňové EP, v červnu 1990 už pod neukráceným názvem natočili první album Nalej čistého vína, pokrytče (pro firmu Globus International), v květnu 1991 vzniklo druhé album Leitmotiv. V říjnu 1993 se v Lucerně konalo poslední vystoupení Psích vojáků s Janem Hazukou. Koncert byl prezentován jako závěr existence skupiny, už na jaře 1994 však Psí vojáci začali hrát s novým baskytaristou Luďkem Horkým. Od té doby všechny nové nahrávky Psích vojáků i sólové projekty Filipa Topola vycházely u Indies: Sestra, Brutální lyrika, sólový projekt Filipa Topola Sakramiláčku a pak Národ Psích vojáků.
Jaroslav Riedel
6.–9. MÍSTO, 6 HLASŮ
RADŮZA
Andělové z nebe
2001
Pro album hlasovali: Ondřej Bezr, Honza Dědek, Ivan Hartman, Jarda Konáš, Jiří Moravčík, Alex Švamberk
Výraznou kariéru Radůzy zahájilo teprve roku 2001 album Andělové z nebe, ačkoliv zpěvačka, muzikantka a skladatelka měla dobrou příležitost vystartovat do první ligy českých písničkářů už v polovině devadesátých let. Jenže je to jako s jablky. Když je sklidíme nezralé a kyselé, nemůžeme si na nich pochutnat.
Radůzina debutová magnetofonová kazeta z roku 1994 nazvaná Blues odpovídala „bluesovému“ pocitu dvacetileté dívky ze střední Evropy – a to není zrovna optimální základ pro konkurenci hochům od Mississippi. Přesto se Severní Ameriky Radůza tehdy dotkla tak exkluzivně, že se to podaří jen málokomu: předskakovala newyorské písničkářce Suzanne Vega na jejím pražském koncertu. Devadesátky prostě byly dobou neomezených možností.
Radůza je ovšem zralým plodem až nového milénia, především jeho prvního desetiletí, kdy zpěvaččina popularita kulminovala. A to nejspíš proto, že zapomněla na blues a svou nejsilnější platformu našla především v „ohlasech písní českých“, v jakési hospodské odrhovačce, kterou umí s akordeonem bezkonkurenčně interpretovat. Ostatně právě taková píseň dala název i Radůzinu „startovnímu“ albu, na němž se podílela rovněž její objevitelka Zuzana Navarová. Ta navedla Radůzu na dobrou cestu, ačkoliv je z desky Andělové z nebe patrný vliv bývalé kapely Zuzany Navarové, Nerezu, i její tehdy ještě docela nové skupiny KOA. Ale proč se neinspirovat tím nejlepším.
Písní Andělové z nebe Radůzina deska končí. Tečka nahrávky je vždy důležitá, je to ten poslední pocit, který posluchač z alba má a doznívá v něm nejintenzivněji. A tak jako kdyby o interpretce závěrečná píseň rozhodla: „Především tohle jsem já.“ Banální popěvek s jednoduchým textem je Radůza schopna svou živočišností a zápalem prodat i s „chlupama“. Napjaté emoce nejen v této písni desky dokáží zprostředkovat nezapomenutelný zážitek. Suverénní Radůzin hlas se valí jak odbržděný buldozer z kopce. A přejede každého, kdo není hluchý.
Ivan Hartman
6.–9. MÍSTO, 6 HLASŮ
TRABAND
Hyjé!
2004
Pro album hlasovali: Honza Dědek, Roman Jireš, Antonín Kocábek, Jiří Moravčík, Tomáš S. Polívka, Josef Vlček
Traband se na nás s průlomovým albem neobracel s žádostí, buďte od té lásky a poslechněte si nás, to vůbec nemusel. Za dechnou k neutancování už dávno táhly zástupy jak za krysařem; včetně snobů. Byla v zaslouženém kursu a Traband si také už nikdo nepletl s trabantem; ubylo i fórů na tohle téma a povel Hyjé! nikoho nenapadlo vztáhnout ke křiku na bakelitové vozítko. Jakoby u hořkosladkých textů majících blízko k dylanovsko-krylovskému vnímání člověka uprostřed chaosu leckomu konečně došlo to podstatné: pouze o tanec leadrovi Jardovi Svobodovi nikdy nešlo.
Plechy Čechům, hlásal Traband, ovšem bez snahy stát se dalším bezhlavým milencem balkánských dechovek, zato se – nevědomě – našel v definici manifestu barcelonské Zony Bastarda spojené s Manu Chaem: v mestizo hudbě nerespektovat jakékoliv hranice, zvyky a ochotně nasát téměř všechno. Ale jen téměř, aby nezaniklo sdělení. V Praze na to „nekosmopolitní“ Traband šel po našem: folkrockový hospodský šraml zpestřil valčíky, klezmerem nebo irským punkem; i tak kapela s neobvyklým obsazením v zahraničí zaujala, třeba v exkluzivní nabídce world music německého festivalu Rudolstadt, ačkoliv Svobodovy křesťansko-proletářsko-metaforické texty s přemírou ironie vycházely z domácích reálií a manuchaovské starosti o stav světa – „protože brzy zešílí“ – nechal Traband jiným. Z natřískaných sálů se hlavně mnohokrát vracela ozvěna Svobodovy reflexe tehdejší blbé české nálady a „politických šmejdů drancujících zemi, otravujících vzduch a žonglujících se slovy pravda a lež“. Ani chytání se víry při „hraní hudby k dobytí ráje“ nevyznělo naivně, protože Svobodovu naléhavě vyzpívanou úvahu, že „jsme silný jak silný je lano, co k nebi nás poutá“ si i v tak ateistické zemi leckdo vyložil po svém.
Svobodovo přesvědčivé písničkářství se na albu šťastně potkalo s hudbou „bez zábran“, ideálními spoluhráči a dobou stále lačnou po sdělení, jak je a bude u nás. A co je hlavní: poslouchat se dá i dnes – s překvapivým zjištěním, kolik nadčasovosti se v něm ukrývá. Černý pasažér přeci není jen o bloudění světem…
Jiří Moravčík
10.–12. MÍSTO, 5 HLASŮ
MEAT-HOUSE CHICAGO I.R.A.
Steak!
1991
Pro album hlasovali: Ondřej Bezr, Maxim Horovic, Antonín Kocábek, Josef Rauvolf, Honza Vedral
Při pohledu na dnešní produkci všech tří odnoží Indies je až s podivem, že historicky prvním vydaným albem (symbolicky 1. 1. 1991) byla právě tahle hard core trojka z Hradce Králové. A ještě víc je fascinující, že energie a výjimečnost, která její debut provází, ani s odstupem nevyvanula. Steak! patří k deskám, které nestárnou, ale zrají.
Pamětníci jistě potvrdí, že z doby těsně po revoluci a tehdejšího přívalu všeho čerstvého, zpětně vystupují jen opravdu výjimečné momenty. Bylo toho najednou tolik! Přesto si živě vzpomínám, jak jsem poprvé – ještě ve formě demonahrávky – slyšel z Radia 1 verše „Nechcem suchý z nosu žrát / nechcem sliby o ráji /nechcem bejt tak akorát…“ a jak mě to – coby spořádaného postteenagera – silně zasáhlo. Svoboda i punková esence je v tom nepřeslechnutelná. A nekompromisnost, ale zároveň docela chytré aranžérské vtípky, provázející zuřivou jízdu, jsou z alba patrné dodnes. Byl v tom i kus štěstí – tehdy podobnou hudbu uměl málokdo nahrát, zkušení technici ve studiích, léta se snažící o čistý zvuk, si najednou s hrubým soundem nevěděli rady. Tady se to podařilo, a co víc – s nahrávkou se vynořil další rozměr, odlišující „IRu“ od většiny punkové scény, tehdy stále ještě vzhlížející k Sex Pistols a „modelu 1976“ – zběsile se vpřed ženoucí bicí znějí jako neomylný automat a vyvolávají tak asociace nejen na tehdy vzedmutou vlnu tvrdé elektroniky zvané EBM, ale i na skupiny jí ovlivněné, jako byli například Ministry.
Nicméně ruku na srdce, výjimečnost skupiny a tohoto alba netkví v hudbě, ale především v jejím propojení s geniálně surrealistickými texty výtvarníka Milana Langera. „Milencům porna – krvavej steak! Jsem živý zvíře na háku!“ Neobvyklá slovní spojení, neodolatelná přirovnání, fantaskní obrazy i vize a do té doby nevídaná, v až surovost přecházející otevřenost. A také až „cimrmanovské“ a dokonale přesné dávkování vulgarit – jen totální suchar se může pohoršit a neušklíbnout u obrazů typu „vopíchal jsem sochu, na soutoku Labe“. Steak! po třiceti letech? Legenda, kult a námět na diplomové práce.
Antonín Kocábek
10.–12. MÍSTO, 5 HLASŮ
TARA FUKI
Piosenki do snu
2001
Pro album hlasovali: Ondřej Bezr, Petr Korál, Tomáš S. Polívka, Z. K. Slabý, Alex Švamberk
Pozdější alba Dorky a Andrey jsou možná promyšlenější, prokomponovanější, zralejší, po technické stránce lépe nahraná. Jenže to první zapůsobilo jako zjevení. Jako něco opravdu neotřelého. Originálního nejen nepravděpodobným obsazením dvou zpívajících dívek s violoncelly a z toho vyplývající prací s aranžmá. Nejen poetickými texty v libozvučné polštině. To je jen forma, ač velmi důležitá a neobvyklá. Troufám si tvrdit, že dva výjimečné talenty by se násobily synergickým efektem a daly vzniknout nadčasové muzice, i kdyby protagonistky hrály v konvenčnějším obsazení – nebo naopak třeba na vozembouch a fanfrnoch. Šlo tu především o náladu, o pojetí. O svobodnou hudbu bez vzhlížení ke vzorům, žánrovým mustrům a ustáleným postupům, inspirovanou vzácným setkáním spřízněných duší. O bezelstnou pozvánku do svébytného, intimního sonického světa. Do zhudebněného snu, ať už přinášejícího idylu nebo noční „můrečku“.
Jistě, třeba skladba Czekam svým jakoby „orientalizujícím“ motivem nebo Spaliło się dramatickým ostinatem možná odkazují k prostředkům nebo atmosféře tehdejší brněnské alternativní scény, v jejíž „kuchyni“ se tehdejší studentky hudební vědy a někdejší konzervatoristky potkaly. Ostatně v oněch dobách hrávaly v sestavách projektů Lippany, Chorchestr (Dorota), BOO či Rale (Andrea). Jenže to vnímáme zase jenom jeden vnější prvek. Krásná je neuchopitelnost všeho ostatního. Motýlí pohrávání si s okamžitými nápady, prociťování prožitků v tónech. A hlavně, navzdory erudici obou muzikantek, úžasná absence jakýchkoliv stop akademismu.
Nepamatuji, co jsem o tomhle malém drahém kamínku psal v době vydání, a články moc nearchivuji. Ale určitě jsem nad ním jásal. A určitě netušil, jak často a dlouho se budeme „u nás doma“ k desce vracet. Nevím jak vám, ale mně ony křehké i občas razantně vykřičené piosenki pořád občas prolínají do snu. Příjemně prolínají. Už skoro dvacet let. A nemyslím, že bych to chtěl v budoucnu měnit.
Tomáš S. Polívka
10.–12. MÍSTO, 5 HLASŮ
ZUBY NEHTY
Král vysílá své vojsko
1995
Pro album hlasovali: Pavel Klusák, Tomáš S. Polívka, Z. K. Slabý, Alex Švamberk, Josef Vlček
Album Král vysílá své vojsko představuje jeden z vrcholů tvorby dívčí kapely Zuby Nehty. Sice není tak propracované jako následující smutný majstrštyk Loď odplouvá, ale představuje zlom na cestě k němu, i se z něj ještě nevytratila rozvernost Dybbuku, ovšem bez jeho naivity. Tatam je byvší přímočarost, skladby jsou mnohem propracovanější, plné změn a zlomů s typicky přerývanými rytmy, ale občas ještě vytryskne pramen nefalšované energie patrný v rozeběhnutém rytmu a zběsilé hře na piano.
Na kontinuitu s Dybbukem poukazuje nejen zařazení písně Hrob je prázdný, ale také další z momentek Paní IV o paní, co jede vlakem, svačí pozorována sousedem a nakonec usne a nevystoupí ani na konečné. Byť nabízí kombinaci perlivého piana se saxofonem a klopýtavým rytmem, přece jen není tak odvázaná, jako první tři paní. Na dospělé desce je patrné, že hudebnice už získaly zkušenosti a vědí, co chtějí, že netouží přiblížit se komerci, což si vyzkoušely některé z nich v Panice, ale mají chuť se věnovat složitějším skladbám a držet se alternativy.
S odstupem času je patrné, jak blízko měl Král k následující Lodi, protože skladeb se složitější strukturou, kde se mění motivy i temporytmus jako ve Stromu, je více než těch přímočarých, byť titulní na sebe strhla pozornost. S odstupem je patrnější smutek, album je o rozdělování cest a odcházení. Ve Velrybách s těžkými bubny a smutnou melodií flétny o touze plout s kytovci vystupuje pocit vykořeněnosti patrný v posledním verši „člověkem být neumím“. Rozpolcenost je nejzřetelnější v Alibi s těžkou linkou plastikovské basy, divokým pianem a tesknou flétnou a slovy: „Mým tělem bloudí cizí duše/nemám ji ráda/je samý slib/šeptá mi divný slova… Jsem obklíčená divnejma slovama/obklíčená cizíma slovama/obklíčená vlastníma slovama.“
Marná snaha uniknout je evidentní z přerývaného Stromu: „Toužím / Chci vyletět ven / Tělo mé stahuje zem.“ Deska reflektující rozčarování z 90. let ale není pesimistická, což ukazuje Ještě je čas s typickým rytmem a sborem: „Je čas plakat, čas se smát/Je čas čekat, čas jít dál… ještě je čas.“
Alex Švamberk
Na dalších místech:
4 HLASY
Gipsy.cz: Romano Hip Hop
Kapitán Demo: Okamžitě odejdi do svého pokoje a vrať se, až budeš normální
Květy: Bílé včely
Priessnitz: Potichu?
Už jsme doma: Hollywood (reedice)
3 HLASY
Iva Bittová a Vladimír Godár: Mater
Jan Burian: Dívčí válka
Činna: Vůz se senem
Čp.8: Čerstvý vzduch, Live 1981–87
Despondancing: Despondancing
The Frames: Breadcrumb Trail
Here: Here We Are
Here: Swirl
Jablkoň: Hovada boží
Oldřich Janota: Ultimate Nothing
Jiná rychlost času: Hvězdná mapa
Majerovy brzdové tabulky: Gabréta
Majerovy brzdové tabulky: Ryba ryb
Zuzana Navarová & KOA: Jako Šántidéví
Piráti: Piráti
Priessnitz: Freiwaldau
Psí vojáci: Sestra
Radůza: V hoře
Sestry Steinovy: Lilie polní
Petr Skoumal: Březen
Jitka Šuranská, Marian Friedl ad.: Beránci a vlci
Jitka Šuranská Trio: Divé husy
Traband: Přítel člověka
Už jsme doma: Uši
Dagmar Voňková a Radim Hladík: Voliéra
Zvíře jménem Podzim: Zvíře jménem Podzim
2 HLASY
Al-Yaman: Hurriya
The Beatmen: Are Going On
Betula pendula: 1994/1990
Iva Bittová: Elida
Cimbálová muzika M. Minkse: Zpívání z Horňácka
Dunaj: Rosol (reedice)
DVA: Fonók
Ivan Hlas Trio: Láska jako oliva
Jablkoň: Cestující v noci
Jablkoň (Malá lesní): Bláznivá
Oldřich Janota: High Fidelity
Žofie Kabelková: Žiju
Kašpárek v rohlíku 2: Kašpárek navždy
Květy: Miláček slunce / Komik do půl osmé
Petr Linhart: Autobus do Podbořan
Narajama: Concurrere
Zuzana Navarová & Iván Gutiérrez & KOA: Zelené album
Priessnitz: Nebel
Radůza: …při mně stůj
Sledě, živé sledě: Miláček vytváří krajinu
Jitka Šuranská: Nezachoď slunečko
Jitka Šuranská & Jiří Plocek: Písňobraní
Tata Bojs: Ukončete nás…
Filip Topol: Sakramiláčku
Ty syčáci: Máj v dubnu
Už jsme doma: Kry
Vladimír Václavek: Jsem hlína, jsem strom, jsem stroj
Värttinä: Snow Angel
Dagmar Voňková & Zdeněk Zdeněk: Slunci ležím v rukou
1 HLAS
-123min.: Try
-123min.: Shooba Dooba
AG Flek: Podnohama zem
Bezobratři: Desátý den trní
Iva Bittová: Čikori
Beata Bocek: Ja tutaj mieszkam
Boo: Boo
BraAgas: O ptácích a rybách
Budoár staré dámy: Na hraní
Jan Burian: Jenom zpívám
Jan Burian: Muži jsou křehcí
Jan Burian: Unavený válečník
Cellula International: Jazzissimo (reedice)
Combo FH: Věci / Situace na střeše (reedice)
Čankišou: Lé La
Rudolf Dašek: Pohádka pro Beritku (reedice)
Laco Déczi & The Cellula Quintet: Pietoso (reedice)
Laco Déczi & Jazz Cellula CZ: Memories Of You (reedice)
Jiří Dědeček: Řekněte to mýmu psovi
Jiří Dědeček: Kdyby Smrtka měla mladý
Druhá tráva: In Concert
Dún an Doras: Sweet and Sour
Dún an Doras: Rua
DVA: Hu
Dybbuk: Poletíme (Ale čert to vem) (reedice)
Energit: Energit / Piknik (reedice)
Daniel Fikejz: Psí hodinář
Fru Fru: Nevěř tichu
Garcia: Before Dawn
Gogol Bordello: Super Taranta!
Gothart: Rakioactive
Pavol Hammel & Radim Hladík: Déjà vu
Glen Hansard & Markéta Irglová: The Swell Season
James Harries: The Straight Street Session
Irena & Vojtěch Havlovi: Tvá zlatá loďka
Jaromír Hnilička & Karel Velebný Tentet: Týnom Tánom (reedice)
Hoochie Coochie Band: I Love Baby
Hoochie Coochie Band: Screamin The Blues
Horňácká muzika Petra Mičky: Z koreňů strom
Horňácké lidové sbory: Došli sme k vám
Hrubá Hudba: Hrubá Hudba
Jan Hrubý: Mezidobí
Ch.A.S.A.: 1975 Live
Jananas: Jananas
Jazz Cellula: Oheň až požár (reedice)
Kapitán Demo: Bez klobouku Boss
Kašpárek v rohlíku: Bejbypank!
Ida Kelarová: Aven Bachtale / Be Happy
Kieslowski: Mezi lopatky
Tomáš Kočko & Orchestr: Poplór
Václav Koubek: Bezvětří
Václav Koubek & spol.: … lítám…
Květy: Jablko jejího peří
Květy: Myjau
Květy: Střela zatavená v jantaru
Ľahká múza: Chvenie absolutna
Zuzana Lapčíková & Josef Fečo: Černobílá
Lilium Liste: Písně vánočního času
Luno: Close To Silence
Luno: Zeroth
Mad-Mouse Chicago I.R.A.: Bio-Corridor Again
Mahagon: Mahagon / Slunečnice pro Vincenta van Gogha (reedice)
Pavla Milcová, Peter Binder: Tarzan Pepé
Mucha: Nána
Musica Folklorica & Veronika Malatincová: Ej, ženy, ženy, poradteže mi
Nahoru po schodišti dolů band: Ukazovák nasliněnej
Narajama: Vytancuj chmury
Zuzana Navarová & Iván Gutiérrez & KOA: Skleněná vrba
Jakub Noha Band: Na Prahu!
Nylon Jail: My Heart Soars Like a Hawk
Pluto & Pavel Fajt: Pluto & Pavel Fajt
Pluto & Pavel Fajt: Tři
Priessnitz: Seance
Prouza: V otrhaném domě & Ve dne v noci (reedice)
Rale: Soumrak / Twilight
Rány těla: Polyester
Republic of Two: Back To The Trees
Republic of Two: Raising the Flag
Phil Shoenfelt & Southern Cross: Dead Flowers For Alice
SHQ a přátelé (reedice)
SHQ: Jazzové nebajky (reedice)
SHQ: Motus (reedice)
Petr Skoumal: 52 + 2
Slut: Luftganja
Swordfishtrombones: Blood & Milk
Tara Fuki: Kapka
Teagrass: Večírek
Terne Čhave: More, Love!
Filip Topol: Střepy
Filip Topol: Nebe je zatažený
Tvrdý / Havelka: U nás v garáži
Ty syčáci: Lék a jed
Ty syčáci: Lišák je lišák
Už jsme doma: Pohádky ze Zapotřebí
Už jsme doma: Rybí tuk
Už jsme doma: Uprostřed slov
Dagmar Voňková-Andrtová: Milí moji
Yellow Sisters: Sinagalana
Zuby nehty: Dítkám
Zuby nehty: Loď odplouvá
ZVA 12-28 Band: Šibenica frajerka
Žamboši: Pól nedostupnosti
Čtení z žebříčku
Ke studiu uvedeného „telefonního seznamu“ alb, která hudební publicisté v anketě zmínili, se sluší přičinit alespoň několik drobných poznámek.
Z rozptylu a množství uvedených titulů je zjevné to, co bývá jaksi obecně konstatováno a co je zmíněno i na několika místech tohoto vydání UNI: že totiž label Indies a jeho tři následnické firmy v první řadě dbají na kvalitu vydávané hudby, často (zdánlivě) bez ohledu na komerční rozměr produkce.
Vítězné Bílé inferno Ivy Bittové a Vladimíra Václavka sice dosáhlo prvenství naprosto přesvědčivě a s velkým náskokem (bylo to jasné vlastně už po pár prvních odpovědích těch nejpilnějších respondentů), ale všimněme si, že už druhé a třetí místo, tedy Zuzanu Navarovou a Hradišťan, dělí pouhý jeden hlas. A o další pozice se už dokonce dělí několik alb se stejným počtem bodů. Myslím nicméně, že v TOP 10 k žádnému velkému překvapení nedošlo; platí to jak pro dvojí zásah Psích vojáků (kteří prostě nahráli pro Indies skutečné perly své diskografie), tak třeba i pro to, že se do první desítky probojovaly dva tituly stojící mimo mainstream ještě mnohem více než ostatní vesměs velmi slavná a ve své době úspěšná alba z první desítky. Mluvím o nahrávkách Michaelʼs Uncle a Meat-House Chicago I.R.A., dvou hardcoreových skupin, které sice zná jen omezený okruh posluchačů, ale obě se v něm těší postavení skutečného kultu a podle nejednoho hudebního publicisty patří k tomu nejlepšímu, co přinesla na české scéně 90. léta bez ohledu na label, v jehož katalogu se nachází.
Jestli něčím první desítka někoho může překvapit, je to spíš absence některých jmen, která ke značce Indies patří nebo patřila zcela neodmyslitelně nebo zde vydala některá svá zásadní díla. Můžeme mluvit například o Už jsme doma, Priessnitz, Květech nebo Jablkoni. Při přečtení míst s nižšími počty bodů zjistíme jasný důvod, proč do pořadí ve vítězné desítce tito interpreti nepromluvili: vydali více silných alb a hlasy respondentů se mezi ně rozložily.
Zajímavé také je, že se nijak zvlášť neuplatnily tituly zahraničních interpretů, které (byť je jich skutečně jen pár) Indies vydali. Připomeňme třeba irské The Frames (Breadcrumb Trail), duo jejich frontmana Glena Hansarda s naší Markétou Irglovou (The Swell Season, s písní Falling Slowly dva roky předtím, než získala Oscara), finskou world music skupinu Värttinä (Snow Angel) nebo předčasně zemřelého anglického rockového písničkáře Nikkiho Suddena (Egyptian Roads). Možná je to tím, že ačkoli šlo o na svou dobu vesměs pozoruhodné ediční počiny, v rámci diskografií všech jmenovaných jde skutečně spíše o okrajové tituly.
A když je řeč o edičních počinech, je potřeba zdůraznit to, co v komentářích ke svým „desítkám“ psala řada respondentů. Že totiž k velkým hodnotám Indies patří velké projekty, které se tak či onak ohlížejí dozadu. Je třeba připomenout například dvojalbum kultovní karlovarské folkrockové kapely Čp.8, velké osmialbové projekty archivních nahrávek Oldřicha Janoty a Jakuba Nohy, nebo rozsáhlý reediční program labelu Indies Happy Trails, který už splatil dluh jazzovým fanouškům novými vydáními klasických nahrávek například Karla Velebného, Laca Décziho nebo slavných českých jazzrockových kapel 70. let. Někteří hlasující tyto tituly do svých verdiktů zařadili, někteří poukázali na to, že vybírají pouze z titulů, jež byly v době vydání novinkové, ale v komentáři zdůraznili svůj velký respekt vůči práci Indies s archivy.
Probíráme-li se produkcí Indies za oněch třicet let titul za titulem, zjistíme, že vybrat deset „nejkvalitnějších“ je vlastně nemožné. Do výsledné sestavy u každého respondenta nutně musel vstoupit i osobní vkus, případně třeba i vzpomínka na dobu, kterou s tím či oním albem prožíval. Jako každá podobná anketa je to možná trochu nespravedlivé. Ale mějme vždy na paměti, že redakce UNI se nesnažila nastavit žádné dogma, ba ani stanovit závazný posluchačský kánon. Tato anketa měla dva účely: jednak tak trochu pobavit, jednak připomenout desky, které přežily a ještě dnes stojí za poslech. A v konečném důsledku je úplně jedno, zda se nacházejí na prvním nebo padesátém místě.