Pákistánskou zpěvačku Arooj Aftab mnozí považují málem za mystickou bytost. Snad v každém rozhovoru ale pro sprosté slovo nejde daleko, na koncertech kleje a vtipy prolévá červeným vínem, po večerech popíjí whisky a po získání Grammy radostně konstatovala, že odteď by se už konečně mohla živit hudbou. Takže jakápak mystická bytost. Pouze osmatřicetiletá hudebnice z newyorského Brooklynu, kde už léta žije. Jestli teď máte dojem, že vás s ní potká nějaká rebelská, rytmy nadupaná hudba, jste vedle jak ta jedle. Meditativně zklidněné skladby se odstřeďují od bodu, v němž se scházejí indické ragy, milostné písně ghazaly, filozofie qawwali, experimentální jazz, minimalismus, elektronika s indie-popovým nádechem.
Patří do generace umělců, kteří si uvědomují, že žádnou tradici nezdědili, ani ji intenzivně nestudovali, takže hledají cestu, jak se na dědictví předků napojit a zasloužit si důvěru těch, kteří se do tradičního prostředí narodili, a vše, co s tím souvisí, nesou dál jako pochodeň. Pro Arooj je zásadní a vlastně velmi symbolické zpívání v jazyce urdu a rozhodnutí prakticky úplně vyloučit bicí. Zvukomalebné verše mystických básníků z 12. století, ale i těch současných vkládá do šesti dlouhých skladeb jako další nástroj a nemá starosti s tím, že slovům ani příběhům nerozumíme.
Své dosud umělecky nejambicióznější dílo na jeden zátah natočila s avantgardním jazzovým klavíristou Vijayem Iyeren a baskytaristou a hráčem na syntezátory Shahzadem Ismailym. Jsou na sebe doslova telepaticky napojeni, a mohou se tak hluboce ponořit do improvizace, kdy prý „není jasné, jestli oni dělají to, co bych chtěla já, nebo já, co by chtěli oni. Jsme jako hejno ryb, které se vždycky najde“. Vzácné okamžiky, kdy dohrají, dívají se jeden na druhého a ve vzduchu visí nevyřčená otázka, co se to proboha právě stalo, patří v té hudbě mezi ty nejintenzivnější. Všichni si totiž uvědomují, že to, co právě prožili, se už nebude nikdy opakovat.