I když vás metalový svět míjí širokým obloukem, řada muzikantů z této oblasti vás může zaujmout svými bočními projekty. Ty mohou uhnout do akusticky jemné, popové, ale i elektronické oblasti. To je případ projektu Aryokal z finských Helsinek, který tvoří programátor a skladatel Antti Ruokola a zpěvák Pekka Loponen. Jejich jména můžeme nalézt na deskách metalových spolků jako Hanging Garden, The Chant, Counting Hours nebo Minutian. V rámci Aryokal se ale plně věnují syntetické, žánrově těžce ohraničené hudbě. Covidová pauza dala možnost dotáhnout do finálního tvaru první singl Vexilla a od té doby se dvojice projektu věnuje výrazně častěji. Po sérii dalších singlů přichází nakonec na řadu dlouhohrající debut. Finové se nebojí popu, industrialu, synthpopu i minimalistických experimentů. Vše v sedmi skladbách, které tvoří album Letters Of Last Resort. Nikdy ovšem v šablonovité, žánrově čisté podobě, ale pěkně promíchané dohromady. Hned úvodní The Great Brigde-Builder je plíživý baladický pop s výrazným Pekkovým vokálem. Elektronika skladby má ale hrubou, temnou konturu, kterou bychom mohli charakterizovat jako průnik Depeche Mode a Tangerine Dream. Následující více než devítiminutová Lovecraftian Ending se ze zamyšleného artpopu Archive pomalu proměňuje v temnou, nátlakovou záležitost, která se ale v poslední dvouminutovce zlomí do temně ambientní kody plné elektronických tikajících efektů. Minimalistickou odtažitou tvář podtrhuje následující instrumentálka Decapitative Strike, kterou následuje až do neoklasiky nasměrovaná This Is Where It Happened s výraznou klavírní linkou. Ani zbývající tři kompozice nepromění poslech recenzovaného alba do popově banálního zážitku. Jistá fatálnost, kterou je obtížena první polovina desky, je vlastní celé kolekci. Nikdy se ale nezvrhne do bolestínského sebemrskačství. Pokud takto má vypadat indie pop, tak nemám sebemenších námitek.