Jasně, všichni jsme Jediní na světě, ale Bára Zmeková patří k těm, kteří jsou na světě moc hezky. Což nemyslím jako povrchní lichotku umělkyni. Ani nechci odvádět pozornost od duchovního obsahu titulní písně. Jen to konstatuji po poslechu alba se vzácným darem těšit. Alba pochopitelně zralejšího, ale stejně poetického jako Lunaves (2019).
S Bárou Zmekovou často spojovaná křehkost písní tentokrát, co se hudby (ale nikoliv textů) týče, trochu ustoupila průraznější rytmičnosti a hutnějšímu soundu. Rázná rytmika hraje prim nejen v úvodní písni Santiago, pohybující se v tempu odhodlané poutnice. V Přestalo pršet dokonce dojde na málem diskotékový beat. Nevadí, i když z celku trochu trčí a, jediná výtka, asi by písni bylo lépe bez něj. Jedno klišé ale mnohokrát vynahradí netuctovost ostatních písní. Například folklórní melodie Mezi panely, zajímavě přišpendlená na elektronický, rytmicky „zborcený“ základ. Na desce ale pochopitelně nechybí čiročiré, rozvolněné až rozechvělé, více-či-méně klavírní balady Nevěděl či Symboly obrazy.
Autorka jako zdroj inspirace zdůrazňuje koncertní křídlo „s příběhem“, Steinway z roku 1892. U něj písně vznikaly během tříměsíční rezidence Zmekové v gotické budově v Úštěku a zní i z nahrávky. I tentokrát přispěla řada brilantně hrajících hostů, namátkou basisté Tomáš Liška a Petr Tichý. Hostování si zopakovala cellistka Francesca Mountford, jež svoji zvukovou stopu poslala od protinožců. Ale tím, co zůstává v tvorbě Zmekové nejpoutavějším, není (kvalitní) hudba, ale opět texty. Básně. Třeba prolínání intimních pocitů s prvky přírodní lyriky v Za dveřmi: „Až strom prorazí tmou, ke které vzhlížel / až se slunce zabydlí v korunách / až zakoření hlouběji, že každá svízel / bude proti tomu mělká / bude mysl má spokojená.“ A co teprve horečnatě/zimničná óda na Prahu Na konci světa se potkáme znova: „Uprostřed zimy nebe roztrhaný na cucky (…) my sami jsme si bouří…“