Colours Of Ostrava jsou samozřejmě jednotný festival s propracovanou dramaturgií, ale evokují spíše několik akcí pod společnou hlavičkou.
Pořadatelé spočítali mezi 16. a 19. červencem v Dolních Vítkovicích 299 programových bodů na šestnácti scénách, včetně těch filmových, divadelních nebo diskusních. Pokud si nechcete vytvořit v hlavě nesourodou změť krátkých dojmů, je dobré volit kroky a dávkovat si spíše celá vystoupení než po třech skladbách v běhu kolem pódia. Tedy alespoň pro pisatele, někdo jiný si zase raději udělá přehled. Proto prosím o prominutí laskavé čtenáře, kteří získají dle následujících řádek pocit, že byli na úplně jiném festivalu. Mohlo se to snadno stát. Autor pendloval za hlasem srdce až na pár výjimek mezi „komorními Colours“ v prostorách Gongu a „třeštícími Colours“ na scéně Drive. Ale domnívá se, že právě tam potkával i vás.
Není to nic proti dění na hlavních scénách. Navíc právě i díky slavným jménům jako Kasabian, Rudimental nebo Mika, která přitáhla do industriálního areálu většinu z 43723 diváků (dle informace PR), se daří financovat celou plejádu neokoukaných a samostatně „pořadatelsky nejistých“ muzikantů.
VÁLKY HMYZU
Čtvrteční úvod na hlavní scéně v režii Björk prověřil (dobrý) vkus návštěvníků už tím, jak se míjel s jakoukoliv přímočarou taneční radostí, na masových festivalech jaksi obvyklejší a diváctvem očekávanou. Ponurá islandská diva (vzpomněl si někdo ještě na dávné poťouchlé koncerty The Sugarcubes?) odzpívala celé vystoupení v masce a filmové dotáčky, které sugestivně doprovázely písňové výpovědi o zhrzení a autoterapii, vyžadovaly skutečného biofila, vytrénovaného přírodovědnými dokumenty BBC. K nejdrsnějším snímkům promítaným nad scénou patřilo vyvraždění včelího úlu sršni, ale barevné ohňostroje, či spíše kouřostroje za plného světla trochu vyvážily depresivní dojem. Björk je opravdová a brutálně poctivá umělkyně, nenabízí levnou přehlídku dávných hitů. Vyjadřuje, co právě cítí. Bylo dobré její aktuální koncert zažít.
Ideálním lékem na případné chmury se stal na vedlejší scéně Drive navazující extatický staroanglicko-lidovkářsko-punkověhip hopový šraml (existuje pro to škatulka fip fok) CoCo and the Butterfields. Navíc i ve vysokých otáčkách bezchybně odehraný a s čertovskými (abychom nepoužívali provařený příměr z opačného pólu zásvětní hierarchie) vícehlasy.
Zajímavý, asi jen díky vkladu velkého festivalu realizovatelný, pokus představovalo spojení kapely Zrní s Janáčkovou filharmonií Ostrava. Ejhle, fungovalo to. Jak díky jisté poťouchlosti repertoáru Zrní, tak zásluhou aranžmá i nadhledu orchestru. Všichni zúčastnění se dokázali vyhnout nabubřelosti „velkého umění“, kterou nahradil pocit jistého, byť třeba chvilkového spiklenectví dvou odlišných světů.
„Keltští Australané“ The Crooked Fiddle Band podobně jako CoCo and the Butterfields nešetřili na bpm (počtu úderů za minutu) a skočných folklórních motivech. A houslistka Jess Randall je skutečná střelkyně, což ani nemusela dokazovat poněkud nepraktickým toulcem se smyčci místo šípů, zavěšeným na zádech po vzoru bájných elfských lučištnic. Jenže australské ohlasové kapely to tak asi mají. Odseknutí od tradic dávné genetické domoviny dohánějí efektními rekvizitami. Podobně to letos dělali i australští „Balkánci“ The Woohoo Revue, kteří se zase vyzdobili nábojovými pásy jak ke kalašnikovům (vetřela se i vzpomínka na kladivo a chrastící řetězy loňských účastníků Colours The Graveyard Train). A proč také ne, když muzikantská zručnost zůstane hlavní a rekvizitami nezastínitelnou devizou a představení přitom získá na vizuální atraktivitě.
KAPELY NA GRILU
V pátek zahajoval na hlavní scéně a zároveň největším slunečním oporu Warsaw Village Band. A šátek dolů. Jak mohl ve výhni, která nejen dělala z muzikantů živé steaky, ale i rozlaďovala nástroje struna nestruna, předvést tak strhující vystoupení? To jihoafričtí Abavuki, zhurta otesávající marimby a další perkuse na druhém hlavním pódiu, jsou aspoň z domácích jihoafrických štací na vedro zvyklí. Rozvášnili se ještě víc než na letošním Respectu, možná pod vlivem početnějšího publika (ale zase ne, že by předtím Respect ošidili). Afriky chtivé diváky dosytil set ověřených Kasai Allstars. Jiná země (Kongo), jiná instrumentace, ale stejná „radost navzdory“.
Největší páteční zázrak ovšem pro pisatele představoval příležitostný projekt Avishai Cohen’s New York Division. Nesmažil se na slunci, ale ze zcela zaplněného sálu Gongu udělal rovnou troubu. V tom nejlepším smyslu slova. Sexteto zahájilo nažhaveným jazzem (fráze, leč výstižná), pak trochu uklidnilo charakteristicky melodickými baladami s pestrobarevným pianem Nitaie Hershkovitse… A zpívanými přídavky vytvořilo takové finále, že podlaha sálu vibrovala se stejným výkyvem jako reflektorové rampy. Velmi přesvědčivé ovace ve stoje, jako by se lidé nemohli dočkat, až 
konečně vystřelí ze sedaček, nemohly končit jinak než úprkem pod pódium a tancem. Kurt Rosenwinkel na to jen valil oči a Avishai Cohen se nechal slyšet: „Odehráli jsme v téhle sestavě zatím osm koncertů a vy jste nejlepší publikum.“ Možná to říká pokaždé, ale zdálo se, že nepřehání. I on vypadal překvapeně, jakou odezvu se podařilo v komorním prostředí vyvolat.
Pisatel má rád St. Vincent, ale ani s hodinovým odstupem se nemohl vymanit z „Avishai experience“. Po vstřebané porci živelnosti působila americká indie rocková písničkářka strojeně až strojově. Křivdím, vím. Chce to co nejdříve navštívit samostatný koncert.
MŇOUKÁNÍM KU ZDRAVÍ
Hlas Faize Aliho Faize patří k přírodním zázrakům. Stoupá do neuvěřitelných výšin, vystřeluje neuvěřitelné kadence tónů, je sytý jako babiččina svíčková a chtě nechtě hledáte, kde má ten chlap nějaký futuristický posilovač na plíce. Pak se na racionální myšlenky vykašlete a jen se kocháte. Můžete být nevěřícím Tomášem a stejně vás jeden z největších současných zpěváků qawwali vtáhne do stavu fascinované oslavy vyšších sfér bytí, i kdyby žádné takové neexistovaly. On sám se slyšitelně zcela odevzdává inspiraci, a i kdyby vedle něj z kanónu střelili, nevytrhnou ho z pěvecké extáze.
Také Mark Eliyahu zaslouží superlativy. Nejhezčí bylo, když zvuk svojí kapely zpestřil hostováním klanu Alaevů a zpěvačky Rity. Alaev Family se přitom v Gongu jenom předehřáli, aby později večer na scéně Drive předvedli něco jako nájezd kočovníků, kteří cestou z Tádžikistánu zpátky do izraelské domoviny dávných předků šlohli od každého lokálního žánru trochu a všemu přidali na soudobé hektičnosti a intenzitě. Nejstarší členové klanu vylovili z paměti i ruštinu a komunikace s publikem nabyla věru babylónských rysů – ale přitom perfektně fungovala.
V sobotu zahrál další houslový virtuóz, Kanaďan Nicolas Pellerin s kapelou Grands Hurleurs. Ostrovní motivy podkládal i přímočaře taneční elektronikou, aniž by akustická „skočnost“ utrpěla.
Irská zpěvačka Camille O’Sullivan nemá autorské buňky, zpívala písně Nicka Cavea, Davida Bowieho, Boba Dylana či a capella verzi Brelovy nádherné odrhovačky Port of Amsterdam. Dokáže ovšem dodat repertoáru osobitost nejen úžasným hlasem, ale i hereckým talentem. Famózní osůbka. „Vím, že jsem blázen, ale jde mi to od srdce,“ ujistila publikum po sérii potrhlých akcí a jala se hladit jednotlivé diváky po vlasech a mňoukat na ně. „Když máte trable, mňoukání vám udělá dobře,“ vysvětlila. „Já mňoukám pořád.“
Ale nikdo v napěchovaném sále Gongu myslím nepochyboval, že tenhle kabaret má pevný kumštýřský základ. Ship Song mrazila až do morku kostí.
SBOR NA ALBUM
V neděli zbyla trocha času na nespravedlivě opomíjenou českou scénu. Vladimír Merta umí hrát skvěle na saxofon (což vyvolalo vzpomínku na legendární lipnickou fujaru) a nemusel se na scéně Drive nutit do hybných kusů. Vždyť on má „drive“ ve slovech. Písně Zuby nehty pořád platí, a i když se vícehlas či tempo lehce rozběhne jako kobylka v písni Kobylka či voda ve Vodopádech, poetika kapely stále okouzluje a odzbrojuje. Tak hezky se vzpomínalo, že si pisatel nechal utéct Rodriga a Gabrielu.
O TataBojs se dávno ví, že umí pracovat s početným diváctvem. Tentokrát pánové vyhecovali dav, aby jim nazpíval sbor na plánovanou desku. Zvláště ostravští poněkud škodolibě notovali Praha – ha – ha – ha, Čechy – chi – chi – chi. (Kolego, jak to myslíte?) Při festivalovém srovnání zvláště vyniklo, že Lenka Dusilová hraje v kapele světové úrovně.
Nezklamal ani mimořádný projekt setkání jamajské rytmiky Sly & Robbie s norským trumpetistou Nilsem Petterem Molvaerem. V případě cover verze Another Brick In The Wall Part 2 s davisovskou trubkou nad rozvolněným dubovým základem hlasuji pro nejpsychedeličtější zážitek Colours 2015. Hudba italských Canzoniere Grecanico Salentino vážně léčí, americký písničkář William Fitzsimmons není takový melancholik jak se zdá z desek, tuniský perkusista Imed Alibi nezapomněl ani ve Francii na velebnost pouště. A 14. ročník Colours zkrátka pokračoval v tradici nabídnout víc dobrého, než lze vstřebat. Povedl se.
foto David Webr