Blanka Šrůmová a Jan Sahara Hedl vydávají se svojí kapelou Něžná noc už třetí album Hrajem si, hrajem. A stejně přirozeně jako v písničkách, ať už jde o ty chmurné, ty s třešničkou naděje na dortíku z trablů nebo odlehčené, se doplňovali i v rozhovoru. Co jeden nepamatoval, dodal druhý. Nenechejme se zmást, že některé reakce působí zdánlivě konfliktně. On: „Já vlastně nevím…“ Ona: „Jak, nevím?“ To jen do psané podoby nelze přenést souhlasné mrknutí nebo pomyslné pokrčení ramen nad prkotinami. Domyslete si ho prosím.
Album Hrajem si, hrajem vychází vlastně k desátému výročí kapely Něžná noc…
Jan Sahara Hedl: Asi jsme to tak ani nezamýšleli. Prvotní záměr byl udělat v Akropoli oslavu našeho desetiletého soužití, ani nemělo jít o křest alba. Ale prostě to tak dopadlo, že jsme ve stejnou dobu dokončili desku, a spojilo se příjemné s užitečným. I když teď zrovna nevím, co z toho je příjemné a co užitečné.
Před deseti lety vám přitom nikdo nevěřil, že půjde o funkční projekt.
Blanka Šrůmová: To tak bývá, většinou se nevěří. Když jsme před těmi deseti lety začínali a domlouvali si první koncerty, někteří lidé měli hned úplně jasno, že „já a Sahara se k sobě absolutně nehodíme“. A hotovo. Vyslechla jsem si, že jsem se asi úplně zbláznila.
Jan: Ale samozřejmě jsme tehdy neřešili, jestli Něžná noc vydrží dlouhá léta. Člověk v mém věku nemá potřebu dělat sáhodlouhé výhledy do budoucna. Může to se mnou fláknout ze dne na den. Jen jsme si dělali a pořád děláme svoje.
Nedlouho před covidem jste razantně změnili sestavu kapely, proč?
Blanka: Vlastně jsme nikdy neměli ustálenou sestavu. Tahle poslední je zatím nejstálejší, drží v kuse pět let. Předtím se nejméně třikrát vyměnil kytarista, někdo doporučil někoho… Už delší dobu jsme kontaktovali kytaristu Toma Valáška, jenže on napřed do kapely nechtěl. Už jsme ve starším věku, říkal, že radši sedí doma u počítače a dává na dálku lekce kytary.
Jan: Nakonec jsem ho zlomil a myslím, že je spokojený. Už s námi hraje celkem dlouho a nestěžuje si.
Do kapely jste vzali samé staré známé, se kterými jste už hrávali.
Jan: S Tomášem Valáškem jsme byli v Precedensu. Zažil jsem s Precedensem takový comeback v devadesátkách, natočili jsme dvě desky, a na jedné z nich figuroval taky Tomáš. Víme o sobě dlouho. Co se týče výměny rytmiky, tak prostě přišel čas na změnu. Baskytaristu Aleše Zenkla už jsem měl v pácu delší dobu. Poprvé jsem ho slyšel s Blankou, když ještě na začátku našeho vztahu měla svoji partu, a říkal jsem si: Ten by se mi líbil, hraje přímočaře. A když jsme chtěli ráznější rytmiku, tak jsem po něm skočil. Aleš zároveň asi přivedl i Pavla Attela…
Blanka: Ale nepřivedl, ti dva se vůbec neznali. Sice oba hráli v Tiché dohodě, ale každý v úplně jiném období. Pavel hned ze začátku, Aleš zase až ke konci té první existence kapely, na posledních dvou deskách. Bylo to tak, že ty jsi oslovil Aleše a já potom Pavla. Potkala jsem se totiž s Pavlem na Pavláku.
Proč jsou vlastně na albu až na jednu píseň automatické bicí?
Jan: Z důvodů ryze technických, protože Petr Kocfelda, který album nahrával a koprodukoval, už je starší chlapík a přestalo ho bavit natáčet živé bicí. Rovnou prodal i příslušné mikrofony, aby ho nemohl nikdo svádět. A nabídl se, že vybere groovy a bicí naprogramuje. Myslím, že když jsme točili předchozí desku Tak se věci mají, byl jsem poslední, kdo si u něj ještě živé bicí prosadil.
Nedovedl jsem si představit, že bych točil u někoho jiného než u Petra. Spolupracujeme spolu už desítky let, a nejen, že je génius, ale taky je s ním ohromná legrace. Dost se nasmějeme. A mně to nakonec vyhovovalo i s tou mašinou. Má určité kouzlo, ostatně Phil Collins ji používal už před dlouhými lety, i když by všechno samozřejmě bez problému zahrál a nějaká omezení ve studiu pochopitelně řešit nemusel.
Bez ohledu na změny v kapele či automat je vaším hlavním kladem okamžitě rozpoznatelný vlastní styl, rukopis, zvuk. Zároveň jde o „populární hudbu“, jakou by měla hrát „rádia pro dospělé“, akorát v Česku to bohužel nefunguje.
Jan: Na popu není nic špatného.
Blanka: Mám to pořád tak, že v pop music jsem začínala, a i když jsme pak s Tichou dohodou dělali kytarovou muziku, na svých pocitech jsem nic neměnila. Naopak se to rozvinulo v poměrně hezký model. I na sólových deskách jsem dělala v podstatě pop. I Něžná noc je spíš pop music, co by to bylo jiného. Nejde o žádnou bůhvíjakou alternativu. Kdybych mohla být součástí popové scény, klidně bych byla. Akorát to tak u nás nikdo nebere.
Naprosto šílená situace je ve veřejnoprávním rádiu, kde jsou pořád ti samí lidé jako před revolucí. Když jsem před časem poslala třeba na Radiožurnál věci z naší první desky, odpověděli mi, že tohle hrát nebudou, protože oni „jsou jinde“. Kde jinde? Ale možná posluchači opravdu pořád milují normalizační popové hvězdy… Naštěstí nás hraje například Radio Beat, přestože jsme pro něj asi popoví až moc.
Ale i bez velkých médií se deset let muzikou normálně živíme, a kdyby nebylo okolností jako covid, tak vlastně i docela dobře. Takže nás ani nikam nevnucuju.
Žánry neřešíte, není proč. Ale třeba kvůli bicímu automatu a rejstříkům kláves lze v některých písních slyšet reminiscenci new romance a 80. let. Nebo je to náhoda, a pletu se?
Blanka: Proč ne, new romance máme také rádi. A když Honza napsal píseň Nechte mě bejt, říkal: „Ježíš, to jsou osmdesátky, asi se vracím v čase“.
Jan: Jsou kapely, které se snaží „držet palec na tepu doby“, a vyvíjet se, ale já nemám nejmenší potřebu sledovat nějaké trendy. Rozhodně si nelámu hlavu, jestli se někdy dostanu do Eurovize nebo jiné kašpařiny. Dělám věci tak, že bych kteroukoliv z těchhle posledních pecek klidně mohl natočit i před třiceti lety, a znělo by to v pohodě. Ne, že bych nás chtěl nedej bože srovnávat. Ale když si poslechneš novou desku Rolling Stones Hackney Diamonds, která je naprosto skvělá, tak Stones ji přesně takhle taky mohli vydat v sedmdesátých letech. A taky by to tam úplně přirozeně sedlo.
Ale jedním z hlavních důvodů, proč mi vyhovoval bicí automat, bylo, že deska tentokrát vznikala prakticky na place. Písně se psaly za pochodu. Rozhodl jsem se totiž, že si tentokrát dopřeju luxus hvězd jako Keith Richards a podobně, kteří jdou do studia bez připraveného materiálu a čeká se, co vznikne. Což není zrovna styl, který by preferoval Petr Kocfelda. V jednu slabší chvíli přiznal, že kdyby tušil, jak moc to mám nepřipravené, tak by to vůbec neroztočil. (smích) Ale pak se do toho myslím zamiloval, hodně se nahrávce věnoval a myslím, že jsme vše sfoukli bez problémů.
Blanka: Ve studiu u Petra jsme byli pořád jen já s Honzou, kluci už mají svoje domácí studia. Poslali jsme jim základní nahrávky, do kterých pak jen vymysleli a přidali svoje stopy. Aleš dělal z domova prakticky vše, jen Tomáš jednou přijel něco opravit. Jsou to výborní muzikanti, věděli, co zahrát, i když jsme výsledek samozřejmě konzultovali.
Jan: Ani to jinak udělat nešlo, protože řadu těch pecek kluci slyšeli vůbec poprvé. Jsou dvě cesty, jak desku udělat. Repertoár se dá dva roky otloukat někde po kšeftech, a pak natočit ve studiu. Nebo vznikne ve studiu v reálném čase. Jenže jde také o to, že když něco člověk hraje dva roky, můžou ho písničky přestat bavit. A točit něco, co už se mi oposlouchalo, není ideální cesta.
Tomáš Valášek má na albu i autorskou věc, napsal hudbu k písni Nějak se ztrácím.
Jan: Nejsem, co se týče autorství, žádný uzurpátor nebo monopolista. Možná jen, pokud jde o texty… Ale vlastně Blanka má na desce také svoje texty, takže ani to ne. Dokonce jsem vybízel kluky, aby něco přinesli, i když Aleš nakonec nic nedodal.
Blanka: Tahle deska je ale trochu jiná i v tom, že společné písně prokládají věci, které jsme napsali a zpíváme každý sám. A samozřejmě v tom, že vznikala v krátkém časovém úseku. Repertoár pro album Neměj strach jsme připravovali asi dva roky. Tentokrát jsme toho v šuplíku moc neměli, protože za covidu se nám ani nechtělo tvořit.
Jan: Někdo pracoval do zásoby, chystal si budoucnost. My jsme nedělali nic, a čekali, až to přejde.
Blanka: Nám ta situace vzala motivaci. S novou sestavou jsme odehráli jeden koncert, a hned přišel ten zákaz. Pro nás šlo o break na dva roky. To je už docela slušná díra.
Co znamená „krátký interval“, jak dlouho jste desku psali a zároveň točili?
Jan: Asi tři měsíce, od listopadu 2023 do ledna 2024, i když samozřejmě ne v kuse. Maximálně tři odpoledne v týdnu. Dopředu jsem měl hotové asi jenom dvě věci…
Blanka: No bylo jich spíš o trošku víc, i když šlo často o nedokončené náměty. Ale většina alba opravdu vznikala až ve studiu. I když třeba písničku Podivný ráno jsem měla hotovou už dávno, jen jsem ji nikdy nepoužila.
Jan: Jednu pecku, Díky milá, jsem měl doma v počítači také už hotovou, a úplně jsem na ni zapomněl. Připomněl mi ji až Tomáš Valášek. „Hele, tys měl takovou písničku, už jsme ji kdysi zkoušeli hrát…“ Tvrdil jsem mu, že je to blbost, ale když jsem prohrabal počítač, opravdu jsem ji našel.
Autor samozřejmě zapojuje především fantazii. Už v nějakém starším rozhovoru mi Jan řekl, že „není svým autobiografem“. Nicméně inspirace ze života jsou přirozené a samozřejmé…
Jan: Moje texty jsou odjakživa o různých špatných komunikacích nebo problematických vztazích…
Blanka: Což tam ale tentokrát moc není…
Jan: …zkrátka jsou ty texty často celkem temné. A přitom jsme spolu těch deset let „jako dvě hrdličky“, jak říká Michal Pavlíček.
Jednou z nejpůsobivějších písní je Má Svatá noc. Postava textu vypráví o propuštění z vězení zrovna na Vánoce. Jde o čirou fikci, nebo k autenticitě mohla přispět Janova vzpomínka na střet s totalitní mocí, kriminalizování za tzv. „příživnictví“, kdy člověk neměl v občance razítko zaměstnavatele, na uvěznění?
Jan: Já vlastně nevím, text také vznikl nějak ze dne na den…
Blanka: Jak, nevím? Bylo to v tobě, ne?
Jan: No jo, tak to tam někde ve mně bylo, no… Je to takový líbivý námět. Obecný námět, prostě je to pecka o někom, kdo odněkud vyleze, a je v hajzlu. Spíš mělo vliv, že písnička vznikla v době svátků, točili jsme i kolem Vánoc. Jakoby vánoční motiv syntezátorových dud mě napadl až ve studiu.
Blanka: Když už jsme tu píseň měli, řekli jsme si, jsou Vánoce, pojďme ji pustit ven hned. Okamžitě jsme si k ní natočili i klip, vyrazili na jedno odpoledne na Smíchov a dali video na YouTube. V klipu jsou i určité situace, které předem nevymyslíš, které se během natáčení prostě staly, a krásně tam zahrály.
Blančina píseň Náš startovací byt, kde je „u země třináct“, to je vzpomínka?
Blanka: To je spíš dávná vzpomínka. Posloužila mi k vyjádření pocitu, kdy musíš něco radikálně změnit, protože ses dostal do stadia, kdy to není úplně růžové.
V souvislosti s tím „není úplně růžové“ se mi vybavila Blančin
