Švýcar Bo Wiget vystudoval klasickou hru na violoncello, ale brzy se začal zajímat o rock, jazz, improvizaci (vystupoval mj. s Ivou Bittovou), scénickou hudbu a komponování. Je to pravý hudební eklektik, ve hře na violoncello pojí všemožné umělecké vlivy. Skládá a nahrává pro rozhlas, divadlo i různá tělesa, mj. berlínskou Sing-Akademii, chlapecký sbor Staats- und Domchor Berlin nebo orchestr Lautten Compagney. Diář s koncerty má plný k prasknutí. Navíc ještě točí filmy a skládá hudbu k videoartu.
Na tomto sólovém počinu často cello užívá jako drnkací nástroj skoro s kytarovým zvukem, viz třeba píseň Süferlin. Ve Wie gar nichts šponuje zpěv až do eunušských výšek jak z přelomu gotiky a renesance. To the Quing je pak hrdelně kdesi na dálném východě při duálním užití violoncella jako bicího nástroje i údery do strun melodického. Der Schmetterling, und die Rose (Motýl a růže) pak z deklamovaného textu přepíná v ptačí (motýlí?) cvrlikavý popěvek posunem hlasu à la Robert Wyatt nebo David Thomas. Landing Moons je instrumentálka s modulárně kluzkým tématem a Barenbusch s bezeslovnými nápěvky do violové polohy přeladěného cella. Ve Vissa Lull zpívá mně neznámý text ve švédštině s velmi seversky táhlými smyky po strunách. A Last Throsh´s Yodel je skladbou ryze v intencích musica nova, ovšem s nefalšovaným alpským jódlováním, v čemž poněkud pozměněně pokračuje u následné Schattenhalb Passacaglia, zde pro změnu po barokním způsobu, což není divu, neb se podílel na skvělé novotvarné jazzové verzi Vivaldiho New Vivaldi (Sony 2022). An die Dämmerungsgöttin (K bohyni soumraku) je už hrubě experimentální pokus akustické granulární syntézy, co jen violloncello unese, aby se při setkání se soumrakem a v západu slunce takřka libě/milosrdně zklinil. V závěrečné Das Schwannenlied zkouší všemožné témbry zpěvu (i hlasu), čistě i mimotonálně falešně, nad podezřele vrzajícím nástrojem, k vrcholu písně překouzleným v drnkací element.