BOMBINO: Sahel

Partisan Records, 2023, 46:0

Jako by nestačilo, že africký Sahel už tak pořádně hoří, pod kotel mu pořádně přiložil letní
vojenský převrat v Nigeru a odchod francouzských vojáků. Hrát za této situace
bezstarostnou hudbu k tanci, to abyste byli padlí na hlavu nebo jen s klapkami na očích
sledovali osobní cíle. V případě, že jste se narodili jako Tuareg, se naopak očekává, že se
do ničeho raději nebudete vůbec montovat, protože na vás přece jenom visí stigma
nebezpečného rebela, proti kterému nigerská vláda byla v minulosti nucena bojovat. Tím je
řečeno, že ačkoliv je Bombinovo album považováno za dosud nejpolitičtější, s převratem
nemá nic společného. Kytarista ve starších upravených i nových skladbách nadává a
běduje nad setrvalou situací Tuaregů v Sahelu, kterým jsou tu odepřena základní práva
ohledně sebeurčení, a varuje před postupným zánikem tuarežské kultury. „Sjednoťme se a
braňme náš lid, protože bez ohledu na to, kde žijeme, jsme stejní,“ zpívá Bombino v jazyce
tamashek ve skladbě Aitma s narážkou na neexistenci tuarežského státu a ponižující roli
odstrkovaného, marginalizovaného a zoufale chudého etnika.
Bombino viníky nejmenuje, spíš obecně žádá o pro začátek nejjednodušší nápravu:
zastoupení Tuaregů ve vládních orgánech. Z jeho strany nejde o žádné balancování,
v Nigeru se Tuaregové od úřadů jisté shovívavosti dočkali, a když album natáčel, nemohl
tušit, že dojde k převratu, a tím méně, jak se k tuarežské otázce nově postaví vládnoucí
vojáci. Nás by mělo hlavně zajímat, jak se hudebně posunul. Nijak výrazně, a přece jenom
o dost. Tuarežský assouf nadále za doprovodu výtečné kapely nenapodobitelně špikuje
bluesrockem a rock’n’rollem, oproti jiným kytaristům – což bude zřejmě zásluha britského
producenta Davida Wrenche – ale dobře ví, jak důležitá je pestrost a melodičnost, takže
jednotlivé skladby vám nesplývají. Ayes Sachen potěší houpavým tuareggae,
„čarostřelecká“ Darfuq doslova omráčí a závěrečná akustická Mes Amis patří mezi jeho
nejlepší milostná vyznání.

Přidat komentář