Americký pianista Brad Mehldau je dobře známý tím, že do svých koncertních playlistů a tu a tam i na alba zařazuje variace na písničky nejazzových autorů. Kupodivu velmi často britské provenience, mezi jeho nejoblíbenější patří kapela Radiohead, písničkář Nick Drake, a v neposlední řadě Beatles. Album postavené na jejich písních, bylo natočeno živě ve francouzské Philharmonie de Paris a obsahuje deset songů, které ovšem Mehldau doposud nehrál. Jakýmsi bonusem je závěrečná Bowieho Life On Mars?, dokonale do kontextu zapadající.
Je celkem logické, že klavírista vybíral z McCartneyho a Lennonovy (plus jednou Harrisonovy) tvorby z druhé fáze jejich kariéry, tedy od alba Rubber Soul dál, právě ve druhé polovině 60. let přišla kapela se skutečně zásadním a dodnes inspirujícím projevem. Byl by ale omyl si představovat, že Brad Mehldau Beatles takzvaně „zjazzoval“. Když necháme stranou I Saw Her Standing There, ze které se značným nadhledem (který mu v rozporu s jeho věčně zachmuřenou tváří a obecně silně intelektuální povahou rozhodně není cizí) udělal vlastně boogie woogie, jen málokdy použil klasickou jazzmanskou metodu při zpracování standardů (za které písně Beatles nelze nepovažovat). Tedy zahrání tématu, poté improvizace, která umělce často odvede do úplně jiných vod, a na konci opětovný návrat k tématu. Ne, Mehldau Beatles samozřejmě interpretuje po svém, jeho cit, dynamika, běhy po klaviatuře, to jsou typické kvality, které spojují toto album s těmi předešlými, ovšem tady skutečně hraje v první řadě Beatles, nikoli sám sebe. Jeho verze jsou nesmírně civilní a velmi pokorné, zbavené vší virtuozity, nic mu není víc cizí než předvádivost hudebníka, který nemá žádné hudební zábrany.
S tímhle přístupem a také se vší vahou svojí osobnosti si může dovolit například v She Said, She Said vytěžit melodický potenciál písničky až úplně do dna, bez potřeby vstupovat do materiálu nějakými výraznými změnami. Což se týká třeba i For No One nebo Here, There and Everywhere, možná nejkrásnějšího kousku alba. Mehldau hraje píseň ve velmi pomalém tempu a s uvolněným feelingem (kdyby to v téhle souvislosti neznělo nepatřičně, chtělo by se napsat až „barovým“, takovým tím po zavíračce, kdy pianista dopíjí poslední drink a jen pro sebe a barmanku si vyťukává svoji oblíbenou melodii), až někde za polovinou stopáže začne známé tóny zahušťovat neobvyklými souzvuky, které ale spíš než jazz připomínají soudobou klasiku.
Naproti tomu Maxwell’s Silver Hammer už od začátku zejména rytmicky Mehldau rozkládá na prvočinitele a ačkoli i zde onen žertovný popěvek poznáváme, přece jen je intepretův zásah do něj velmi citelný. Stejně jako v úvodní I’m The Walrus, která ostatně k zásahu muzikanta Mehldauova typu musí svou vrstevnatostí a bláznivostí vysloveně dráždit. A hodně vlastního vidění hudby vložil i do poslední beatlesovky Golden Slumbers, aniž by z ní ale podstatu překrásné ukolébavky jakkoli vykostil.