Zpětně si uvědomuji, že veškeré vzpomínky na Oldřicha Janotu – a že se jich po jeho odchodu vyrojilo – mají jeden společný rys: všechny jsou velmi osobní. Většinu z těch lidí, které jeho hudba zasáhla, ovlivnila, a třeba i jeho názory je formovaly, totiž prostě nějak změnil. Ani já jsem nebyl výjimkou.
V roce 1987 jsem navštívil jeden z poslechových večerů Jiřího Černého v legendárním žižkovském Junior klubu Na Chmelnici. Celý večer byl věnován právě Oldřichu Janotovi, protože ten tou dobou už dva roky nekoncertoval a (naštěstí dočasně) se z klubové scény úplně stáhl. Obdivovaný hudební publicista začal celý večer naprosto nekompromisně – svým osobním žebříčkem deseti podle něj nejlepších a nejdůležitějších českých písničkářů. To, že „číslem jedna“ byl naprosto bez emocí jmenován Karel Kryl a mezi dalšími zazněla i jména Hutka a Třešňák, mi zvedlo obočí – taková jména se tehdy nahlas a veřejně neříkala. Nejvíc mě asi ve výčtu překvapila Iva Bittová – ale to jen proto, že jsem ji nějak nikdy nepovažoval za „písničkářku“. To, že v oné desítce nechyběl ani Oldřich Janota, asi netřeba dodávat.
Na tom večeru jsem byl se svou první přítelkyní. Právě jí vděčím za to, že mě seznámila s třemi autory, které jsem do té doby znal spíš jenom podle jména: vedle Janoty to byl i Jakub Noha a Vašek Koubek. Napůjčovala mi jejich nahrávky, a já mám ty zkopírované kazety s koncertními záznamy, z nichž některé písničky ani později oficiálně nevyšly, doma dodnes.
Janotu, jako jediného z té trojky, jsem ale už předtím koncertně slyšel. Ta historka je poměrně známá, nicméně mně se podařilo ji zažít osobně. V roce 1984 jsem jako nicneznalý čerstvý středoškolský student (po několika akcích, kam jsem byl puštěn s dohledem starší sestry) poprvé vyrazil sám na festival mimo Prahu. Byl to folkový festival Svojšický Letorost (ne, nešlo o na témže místě pořádaný a výhradně trampsky orientovaný Svojšický Slunovrat, jak se občas mylně uvádí), a mně se tu otevřel úplně nový svět. Interpreti se střídali, aplaus měli skoro všichni… až došla řada na Oldřicha Janotu. Šlo o jeho nejexperimentálnější období, ovlivněné minimalismem a na hony vzdálené tradičnímu folku. Vystoupil v triu s Pavlem Richterem a Lubošem Fidlerem a hned první, co mě na nich zaujalo, že měli na sobě nikoli jako ostatní něco zeleného či bývalé armádní „maskáče“, ale jakási zjevně rukodělně vyrobená ponča. Richter a Fiedler hráli na elektrické kytary – už to samo o sobě bylo tehdy na folkové akci kontroverzní (zhruba v letech 1983–85 se hodně řešilo, zda vůbec elektrická kytara či syntezátor do folk & country tvorby patří a není zradou žánru – i hodně oblíbení interpreti jako Č.p.8 si s tím dost „užili“). Jenomže ono navíc nešlo o prosté písničky, ale o temné, experimentální skladby, plné strojově se opakujících motivů, a v průběhu došlo i třeba na použití laděného tranzistorového rádia. Nepokoj v publiku rychle vzrůstal a velmi brzo se ozval první pískot. Ale rád bych tady vyvrátil později šířený oblíbený mýtus, že byli „vypískáni“. Ve skutečnosti došlo k poměrně zajímavé situaci – asi tak polovina publika zlostně a hlasitě dávala najevo svou nespokojenost a rozhořčení, mnoho dalších spíš jen nechápalo, co se děje, a zbývající menšina reagovala naprosto nadšeně. Bylo to totiž nové, odvážné, zajímavé a zcela netradiční – což mnozí na jindy rigidní scéně vždy rádi uvítali. Chvílemi to i působilo jako určitý souboj, která množina ukřičí tu druhou. Sám jsem byl spíš zaražený – bylo to něco, co jsem prostě neznal a zažil poprvé. Ale ten pocit už jsem pak nikdy nezapomněl. Každopádně trio navzdory všemu celý svůj set dohrálo až do konce.
Po letech tahle často citovaná událost získala ještě docela pěknou tečku, když byl Janota hostem Marka Ebena v jeho talkshow Na plovárně. Zpovídaný totiž prozradil, že když se tehdy z davu neslo pískání, z odposlechů se jim okamžitě začal ozývat hlas legendární persony mnoha podobných akcí, zvukaře Petra Benesche. Ten prý poťouchle muzikanty povzbuzoval: „Jen do nich, kluci, jen do nich! Nandejte jim to!“ Což pochopitelně vedlo k tomu, že se Janota i jeho spoluhráči neubránili smíchu. Nejvzteklejší jedinci v publiku si to pak ale vyložili osobně tak, že se interpreti smějí jim, pískajícím… což dotyčné pochopitelně rozlítilo ještě více.
Nepřetržitá řada proměn
Písničky začal psát prý už v roce 1969, ale vystupovat s nimi si troufl až o něco později. Vystudoval žurnalistiku, ale kvůli postupující normalizaci později vzpomínal, že varianta, že by se novinařinou někdy živil, byla až úsměvnou fikcí – s jeho nekompromisními názory to prostě nešlo. Je zajímavé, že jeho muzikantské působení v první polovině sedmdesátých let je téměř zahaleno tajemstvím, mnoho životopisů ho prostě přeskakuje. Například kytarista Štěpán Rak kdesi vzpomínal, že ho vídal i na koncertech volného seskupení Šafrán, že by ale někdy byl jeho členem se přesto nikde neuvádí. Vladimír „Lábus“ Drápal, který s ním později udělal moc pěkný rozhovor pro Rock & Pop, to formuloval tak, že v tomto období folkového písničkáře spíš připomínal, než by jím opravdu byl. Merta a Třešňák byli poetičtí a občas rýpaví, Hutka si rád hrál se slovy i absurditami a podobně jako Dagmar Voňková rád připomínal folklorní kořeny… Janotovy písně byly více zadumané, nesnažily se bavit, spíš stavěly podivuhodné světy vizí, využívaly nezvyklé obraty, často působily mysticky, byly plné fantazie i filozofických úvah. I jeho hra na kytaru a hlasový projev byly od kolegů odlišné…. Prvotní repertoár, ve kterém jsou i natolik rozdílné písně, jako je nostalgicky rozverné Tango 1926, sarkastický Fotograf aktů nebo pro Janotu až nezvykle konkrétní Dlouhý vlasy („Už celá řada lidí za mnou přišla s tím / že se jim dost líbím, ale škodím sobě sám / Když dlouhý vlasy, který jim osobně nevadí / si neměřím a nestříhám. / Jo vidíš – mysleli jsme to s tebou dobře! Jo vidíš – můžeš si za to sám!“) byl ovšem naštěstí později zaznamenán studiově a poté, co ty písně pilně kolovaly léta na kazetách, některé vyšly v kompletu Ultimate Nothing.
V létě 1977 vzniká kapela Pentagram, kterou Janota zakládá spolu s kolegou Jakubem Nohou (dalšími členy byli kytarista Bohumil Sýkora, baskytarista Georgij Štilijanov a bubeník Martin Rychta), ale folkrocková parta s inspiracemi u Boba Dylana, Donovana či Crosby, Stills, Nash & Young zřejmě Janotovi byla příliš těsnou ohrádkou – stejně jako Noha zároveň stále vystupoval i sólově, a po zhruba třech letech sestava mizí ze scény a objevuje se mnohem experimentálněji postavené těleso Mozart K. Přestože do repertoáru převzalo mnohé skladby, které jeho frontman už hrával předtím, v novém aranžmá vyznívají nezvykleji a tajuplněji. A také uvolněněji, což je i důsledek faktu, že Mozart K., po celou dobu svého zhruba čtyřletého fungování neměl pevnou sestavu – jediným Janotovým stálým spoluhráčem byl Miloš Vojtěchovský, obsluhující kromě mandolíny i natolik neobvyklý nástroj, jakým bylo harmonium. Kromě nich dvou se velmi často objevoval saxofonista Jan Štolba, občas na pódiu přibyl hráč na elektrickou kytaru a na sitár Emil Pospíšil, a v samotném závěru fungování se připojil opět i bubeník Martin Rychta. V tomto období asi Janota dosáhl své nejvyšší popularity, později vzpomínal, že v té době nebyly výjimkou dva vyprodané koncerty v jednom dni – jeden přidaný odpoledne a druhý standardně večer – a celé seskupení je u jeho fanoušků dodnes naprostým kultem. Díky zvuku harmonia a sitáru některé skladby, třeba Zvláštní ptáčci, znějí až exoticky, jiné jako Jinonický dvůr získávají až rockový drive, který ovšem Janota záměrně narušuje tónem hlasu prozrazujícím parodický nadhled, v písni Předplatné („Duše už není, je pouze hmota / a tak se pořádně neví / proč samota chutná jak vařená bota / jak ňákej chemickej prevít / Ale já přeci nejsem duchovní pastýř / abych řešení znal/ jsem kolportér Vlasty / a musím jít dál“) se zas objevuje až hospodský šraml a určitá groteska. Z repertoáru Mozarta K. pochází i píseň Zrychlený vlak s geniálním sloganem „I cesta může být cíl“, kterou pak po letech předělá Mňága a Žďorp, a z neklidné a nervózně vyznívající existenciální skladby (kdysi mi v rozhovoru Janota prozradil, že vznikla jako reakce na Antichartu) se stane lehký letní popěvek, který by snadno mohl být hymnou všech optimistů. A také historicky nejznámější Janotova písnička, opravdový hit, u kterého je potřeba jen pominout tu „maličkost“, že mnoho z těch, kteří si ji třeba i zpívají, nezná jejího původního autora.
Po Mozartovi K. zůstalo poměrně značné množství nahrávek, a to nejen koncertních. Například studiová nahrávka z Bratislavy z roku 1983, kde v sestavě už jsou i bicí, je dobrým důkazem, jak výjimečné těleso to bylo a jak jeho skladby nestárnou i s odstupem mnoha let neztrácejí sílu ani podmanivost. Bohužel pak dlouhá léta veškeré záznamy kolovaly jen samizdatově a poprvé oficiálně jejich malá část vyšla až po dvaceti letech na albu Jako měsíc, které ovšem oplývá diskutabilním výběrem verzí. Další se pak opět objevily na kompletu Ultimate nothing – ale část opět zůstává dodnes nevydána.
Ani ale úspěšné období Mozarta K. Janotu nezastavilo v jeho hledání a po určité době se opět projevila jeho nechuť zůstávat na místě. S rokem 1984 se spojuje s protřelými rockery a už zavedenými personami alternativní rockové scény Pavlem Richterem a Lubošem Fidlerem a nastává zjevně nejexperimentálněšjí období Janotovy dráhy. Vedle mnoha kolizí s publikem mizí i písničkové struktury, skladby postavené na repeticích a plochách se prodlužují do mnohaminutových kompozic, oba spoluhráči nejenže Janotovu dvanáctistrunku doprovázejí elektrickými kytarami s efekty, ale je využíváno ladění rádia, předem natočené smyčky, preparovaný gramofon a další, nejen folkovým publikem těžko akceptovatelné propriety. Texty jako Sněhová koule, Neviditelné věci, Stavy vody nebo Tanečnice (mimochodem, často v tomto období šlo o Janotou jen upravené básně Jana Štolby) dobře korespondují s nezvyklou hudbou – pozbývají slok a refrénů, mají často vyprávěcí charakter, jsou plné bezčasí, nekonkrétna a snových situací. Společně vytvářejí tajemno a pocit sledování němého filmu („Jakási gymnastka se zastavila v půli lesní cesty. A nad potokem udělala most jako napjatý luk. A nad obzorem létal opeřený míček. Hlavou nahoru vzhůru, a dolů hlavou dolů. Hlavou nahoru. Vzhůru. A dolů. Hlavou dolů.“ – Něco za sebou).
Spolupráce trvá ani ne dva roky, ale dodnes je inspirativní pro všechny, kteří se zabývají meditativní hudbou a mají rádi minimalismus. Že ale zároveň pro Janotu toto období znamenalo masový odliv příznivců, může s odstupem a při srovnání s Mozartem K. překvapit jen málokoho. Sólová a akustická podoba stejných skladeb, příležitostně obohacená o saxofon Jana Štolby, předznamenává věci příští. Oldřich Janota je ale unavený a vyčerpaný – tady je dobré připomenout, že se už léta živí zaměstnáními obvykle vnímanými jako podřadná – jako prodavač tisku, zaměstnanec geodézie, topič nebo noční hlídač. Stahuje se do ústraní, řeší své osobní problémy a z pódií mizí na téměř čtyři roky.
Koncem osmdesátých let se ale vrací s novou energií a s novými spoluhráči, kterými jsou manželé Irena a Vojtěch Havlovi, hrající na historické violy da gamba. Spolu s nimi také vychází u Pantonu Janotova opravdu první oficiální nahrávka – pětipísňové EP ve folkové edici Cesty. V průzračných a tentokrát striktně akustických kompozicích se odráží nejen dřívější minimalismus, ale i v tomto období velmi módní vlivy spirituality, hnutí new age a prostřednictvím klasicky hudebně vzdělaných manželů i renesanční hudba. Spolupráce s Havlovými s přestávkami trvala několik let, ale se změnou režimu se ve své tvorbě rozmáchl i sám Janota. Vystupuje sólově i v experimentálních sestavách, konečně mu začínají vycházet regulérní alba. Ta sólová spíše meditativního a akustického charakteru, na desce Hvězdná mapa se ale znovu potkává vedle dalších i s Lubošem Fidlerem a také bývalým členem dadaistické formace Ženy Zdeňkem „Hmyzákem“ Novákem – a výsledkem je pozoruhodně hledačské album, které si v otevřenosti k experimentům nezadá ani s obdobím poloviny osmdesátých let. Následující léta jako by byla syntézou všeho, čím Janota prošel. Jen jedno zůstává neměnné – zásadně se neohlíží, vydávání archivních záznamů odmítá a o tom, že by zahrál na koncertě nějaké staré „hity“, nechce ani slyšet.
Ale i to se změní. Když v roce 2000 slaví v pražské Baráčnické rychtě padesáté narozeniny Jakub Noha, je pochopitelně Oldřich Janota jedním z pozvaných vystupujících. K velkému šoku všech přítomných zde sám od sebe zahraje několik starších písní, jako jsou Speedy Gonzáles či Hotel Savoy – a stavidla jako by byla prolomena. Zanedlouho, poměrně obskurně jen jako příloha hifistického časopisu Stereo & video, vychází CD Podzimní král, obsahující klasické písně ze sedmdesátých let v akustickém „písničkářském“ podání, o rok později pak brněnští Indies vypouštějí dvojalbum High Fidelity, poměrně reprezentativní průřez obdobím spolupráce Janota-Richter-Fidler, a konečně v roce 2003 se objevuje dvojalbum Jako měsíc, na kterém poprvé oficiálně vycházejí nahrávky kapely Mozart K.
Už se skoro zdá, že se Oldřich Janota hudebně usadil a další proměny se konat nebudou – ale v roce 2009 po delší době vychází další řadové album Ora pro Nobis a část těch, kteří se na jeho výsledku podíleli, se následně koncertně objevuje jako členové stejnojmenné formace. „Sám si to zpívám moc rád, ale když to člověk zpívá ostatním, tak, to se ví, to balancuje na hranici trapnosti, nějaké křečovité legrace,“ řekl mi Oldřich k nahraným písničkám. Zprvu bylo pro mě těžké je vůbec přijmout – skladba Lanovka s textem vyňatým z přepravních podmínek Dopravního podniku je ještě hravá legrácka, ale třeba proklamativní Svobodný Tibet balancuje na hraně kýče a infantilního popěvku. Pokud si ale připustíme ono janotovské „i cesta může být cíl“ a oprostíme se od faktu, že ne každé hledání musí mít i své nalezení, zapadá album přesně do autorova hudebního přesvědčení a hledačství, které se nezastavovalo ani tam, kde to už jiní vzdali předem. Stabilizovaná sestava Ora pro Nobis (fungoval v ní jako klarinetista syn Sebastián, vokalistky Tereza Podobská a Ľubica Christophory a hlavně houslistka a violistka Romana Šilhavá, která se pak stane Janotovou manželkou) ještě po pěti letech navázala dalším albem Kojoko a průběžně – opět vedle Janotových sólových vystoupení – odehrála řadu intimních a věrnými nadšeně přijatých koncertů. Sám protagonista v následujících letech trochu v hudební tvorbě zvolnil ve prospěch činnosti literární – od roku 2008 až do letošního odchodu mu vyšlo celkem šest knih. Plus velký sborník textů, který pod názvem Kytaru s palmou uspořádal pro nakladatelství Torst s pečlivostí sobě vlastní Jaroslav Riedel.
Až v roce 2022 nastala další – bohužel už poslední – „hledačská“ kapitola. Předcházelo tomu vystoupení Jaromír Honzák Quintetu v pražském JazzDocku, na kterém si muzikanti pro radost zahráli Janotovu letitou skladbu Březový háj. Následná, z této náhody vzešlá spolupráce Janoty s Jaromírem Honzákem, Davidem Dorůžkou a dalšími elitními muzikanty, etablovanými hlavně na jazzové scéně, pak přinesla krátce po sobě vydanou dvojici nahrávek Vzpomínáš, Méďo? a Zatlankou, na které pak navázaly i koncerty, které po letech opět vzbudily i nadstandardní zájem publika. Poslední z těchto mimořádných svátků proběhl v květnu v pražském Kaštanu.
Mezi vlnami
To, že se Janota už za svého života a velmi brzy definitivně zařadil mezi kultovní persony, obdivované ad absurdum, ovšem jen omezenou množinou příznivců, nebyla náhoda. Příkladů, kdy se vědomě vyhnul něčemu, co by ho zviditelnilo či mu dopomohlo k něčemu, o co mnoho muzikantů usiluje, by se asi našly desítky. Příklad za mnohé – jen málokterý autor tolik v průběhu mění a přepisuje své písně. Na YouTube lze najít odlišné verze zpívaných textů, které jsou mezi sebou shodné třeba jen pouhou čtvrtinou. A jednu z mých nejoblíbenějších, rozsáhlou Bitvu na Tursku, jsem snad nikdy neslyšel dvakrát stejně.
Byla to autorova cesta, kterou si vybral, součást jeho naturelu. Nikdy tak nemusel řešit dilemata jiných hudebníků, kteří léta toužili po popularitě, po tom být často v médiích, a třeba i po komerčním úspěchu, aby pak, když se jim to podařilo, najednou zjistili, že se v tom všem necítí dobře a že jejich hodnoty jsou jinde. Svou tvorbou dopředu jako by odpuzoval všechny, kteří rádi podléhají módním trendům, a také není určitě náhodou, že ačkoli byl publicisty vždy velmi respektovaný a jeho tvorba vždy měla i mezi nimi nadšené příznivce, žádná z jeho nahrávek či obecně celoživotní tvorba nikdy nebyla oceněna nějakou respektovanou hudební cenou – ať už známým Andělem, nebo i třeba progresivní menšinovou scénu mapujícím oceněním Vinyla. Je docela příznačné, že jediné, co kdy dostal, byla polosoukromá, menšinová a občas i některými vysmívaná cena Žlutá ponorka. S podtitulem Muž, který prochází zdí ji obdržel v březnu 2000 v pražském Divadle Archa.
Originalita, výjimečnost a vážně bych se nebál použít slovo „genialita“ Janotovy osobnosti i tvorby je nepřenosná, nepřetlumočitelná a jen těžko definovatelná. Jak praví Vladimír Drápal v už zmíněném rozhovoru: „Snad lze popsat Janotův hudební vývoj, datovat jeho milníky a vyjmenovat stovky míst, kde a s kým hrál. Je však prakticky nemožné pojmenovat a přiblížit čtenáři jeho hudbu, definovat jeho neuchopitelný a nenapodobitelný projev, rozšifrovat jeho poezii. Slova jsou příliš nedokonalá pro to, aby obsáhla všechny aspekty, které tvoří z Oldřicha Janoty kompaktní, originální a inspirativní osobnost.“ Solitérní přístup se projevoval i vtom, na jakých místech bylo možné narazit na jeho vystoupení – viděl jsem ho hrát jak třeba v honosném historickém sále na Vyšehradě, kde část publika měla společenské oděvy, na ve vzpomínkách zmíněném „nekoncertě“ v lomu v Hlubočepích, na pódiích folkových i rockových akcí. Opakovaně si pamatuju na jeho vystoupení na festivalu v Trutnově – zásadně tam nikdy nehrál mezi undergroundem, ale vždy jen na malé scéně organizované stoupenci Hare Kršna. Potkat ho ale mohli i návštěvníci hardcorového festivalu Fluff Fest a i na YouTube lze najít jeho vystoupení ve svého času diskutovaném pražském squatu – žižkovské Klinice.
Mělo to ale i své temnější stránky. Leccos se s ním dalo dohodnout snadno a za pár chvil, ale historek o tom, jak s ním kdosi cosi dlouho řešil a plánoval, pomáhal mu v realizaci a věnoval tomu mnoho času a energie, aby pak vše Oldřich nechal vyšumět do ztracena, jsem slyšel opravdu hodně. Kdysi jsem mu nabídl knižní rozhovor; nejprve s nápadem i celkem nadšeně souhlasil… aby zhruba za tři týdny naznačil, že si to rozmyslel a že se mu do toho nechce. O několik let později jsme se zas dohadovali na dalším rozhovoru. Když na něj pak došlo, rezolutně pravil, že se nechce bavit o své aktuální nahrávce, a pokud možno o hudbě vůbec. Později na svém webu i popisoval, že už ho nebaví rozhovory, kdy se novináři ptají na to, co zajímá je, a že se s ním nikdo nechce bavit například o kvokání slepic. Už jen s úsměvem pak mohu vzpomínat na domlouvání posledního koncertu v Kaštanu, kde přišel s pozoruhodným požadavkem – že nechce, aby se v programu na webu či v hlavičce předprodeje objevilo jeho jméno. Argumentoval, že sestava s Jaromírem Honzákem, Davidem Dorůžkou a jeho ženou Romanou má svůj název „Uvidíme, uslyšíme“, a pod tím že by to všude mělo být uvedeno. A že si vyloženě nepřeje, aby to bylo jako minule „Oldřich Janota & Uvidíme uslyšíme“. Že přece nikdo nikde také nepíše „Vladimír Václavek a Dunaj“, ale jen „Dunaj“. Pokoušel jsem se mu vysvětlit, že pak velmi pravděpodobně na koncert nedorazí tolik diváků, protože ten název skupiny ještě prakticky nikdo nezná (což se pak i stalo), ale tvrdohlavě si stál za svým…
Kdysi, když jsem se s ním po několika koncertních pozváních seznámil osobně, prosil jsem ho o zapůjčení nějakých nahrávek. Po opakovaných prosbách se mi to podařilo – když mi ty (pro mě poklady) na kazetách na místě setkání na ulici předával, odběhl si tam od rozdělané práce natěrače, v pracovních montérkách zacákaných nejrůznějšími barvami, zpocený a rozcuchaný. Úplně mě to tehdy vykolejilo – ten kontrast vizáže a obsahu těch nahrávek asi nemohl být větší. Obsah zapůjčených kazet jsem pak zkoumal až doma – na jedné třeba byl záznam koncertu z legendárního klubu Bunkr, prý z roku 1992 nebo 93, kde ho doprovázeli členové Dvouleté fámy Martin Vik, Josef „Ferda“ Matoušek a Zdeněk Konopásek, a kde je použitý i automatický bubeník (!), na jiné zas koncert z pražské Petynky z podzimu 1983, kde s ním v pouhém duu hraje jen saxofonista Jan Štolba… Kolik takových nevydaných asi ještě někde koluje? Ale možná, že právě ta nesnadná dostupnost, i ty dosud utajované, které se třeba ještě objeví, k Oldřichovi přirozeně patřily a byly součástí jeho fenoménu. Protože právě jen něco tak nehmatatelného jako jeho potutelný úsměv, zážitky s ním a poslech a vnímání jeho skladeb nám tu po něm už napořád zůstanou.
druhá část, nějak oddělit
Folkaři, punkáči i nemuzikanti…
Prakticky okamžitě potom, co se ta smutná zpráva rozšířila, začaly se na českém internetu objevovat nejrůznější vzpomínky. Dohromady skládají pozoruhodnou mozaiku, koho všeho Oldřich Janota ovlivnil, a co i zdánlivě generačně či žánrově vzdáleným posluchačům byl schopen předat.
Oldřich Janota odešel, jak já říkám, do jiné dimenze. Jeho hra na kytaru v 80. letech neměla obdoby, kdo je dnes schopen jeho kytarové party rekonstruovat? Chci ho poznat, mně se to nikdy nepodařilo. Jeho cit pro sociálně slabé, utlačené malé Bobše a další bytosti ať už ze světa lidí, či zvířat, byl neuvěřitelně krásně vepsán do veršů jeho poetiky. Nedá se vůbec říct, zda byl víc básník, skladatel či kytarista, vše se snoubilo v jisté genialitě se vším. Byl to první písničkář, kterému jsem se jako devatenáctiletý vetřel na pódium, ano, hostoval jsem v Baráčnické rychtě na jeho koncertě. A tím se zpečetil náš vztah. Zpovzdálí jsem ho sledoval a pak měl možnost poznat ho osobně. Jednou jsem u něj doma dokonce škrábal mrkev do polívky. Pocta veliká.
Karel Vepřek
Poznal jsem ho zkraje osmdesátých let jako teenager, který právě začal objevovat svět hudby, a měl jsem kliku, že jsem ho poznal jako jednoho z prvních. Laťka už nemohla být výš. „Dlouhé čluny protínají kruhy luny.“ Ohromil mě a od té doby jsem se mu snažil a snažím trochu přiblížit.
Později jsme se seznámili. Nahráli jsme jeho Cestu, kterou hrajeme na každým koncertě, a pak i další písničky. Pokusil jsem se vyprodukovat jeho bestofku, neboť skvělých písniček má mraky. Byly to dva roky plánů, povídání i nákup harmonia v Holešově na faře a jeho odstěhování do Oldova bytu. Nakonec jsem si harmonium zas odvezl, a z alba nebylo nic. Někteří umělci už jsou holt takoví. Že chvilku ví a pak zase neví. Můj vztah k němu to nijak nepoznamenalo, jen mi to bylo líto. Moc jsem si přál, aby Oldřich mohl svýma písničkama oslovit i širší publikum. On si to možná přál taky, ale mnohem víc to nechtěl. Vybral si život na okraji, a když jsem ho občas potkal, vypadal s tím srovnaný.
Pustím si dnes album Podzimní král, výběr jeho starších písniček, který kdysi vyšel jako příloha časopisu Stereo. Tyhle skladby plus mnoho dalších jsou důvodem, proč tenhle chlap zůstane pořád s náma. Pořád budeme žasnout nad dokonalýma písničkama, které trhají srdce. Nad oslavou jazyka a hloubkou sdělení. Nad dětskou neústupností, kterou bychom si všichni přáli stále mít.
Slyšel jsem desku, kterou loni natočil a která ještě nevyšla, a stále „je to tam“. Jak na to mohl přijít? Jak to, že je to zase tak skvělý?
Petr Fiala (Mňága a Žďorp)
Oldřich Janota pro mě byl v určitou chvíli důležitější než všechny hard core kapely na světě. Naprosto zásadně ovlivnil můj pohled na psaní, emoce v hudbě i „pravdu“, která se v ní dá najít. Když jsem se v roce 2015 stěhoval na Šumavu, poslední věc, kterou jsem si odnesl ze své poslední šichty v Rekomandu, bylo jeho 8CD, které právě vyšlo. A pak jsem u kamen točil těch 8 nahrávek pořád dokola. Nikdy se mi neoposlouchaly a neoposlouchají. Je v nich všechno, včetně velmi subtilního, chytrého humoru. Jak vypadá Oldřichův humor v reálu jsem pak zažil na jeho „koncertě“ pod Hlubočepskou skálou, kam ho pozvali Hluch crew. Když na něho přišla řada, sedl si na kládu, vyndal kytaru, představil se a řekl, že ještě než zahraje pár písní, bylo by dobré si říct, z čeho se taková píseň skládá. Pak rozjel workshop na téma rým, kdy publikum (z 90 procent hc/punk) donutil pracovat s jím vymyšleným rýmem, dostat ho do podoby songu a pak ho zazpívat. Celou dobu měl kytaru na klíně, ale ani jednou na ni nebrnkl. Poděkoval publiku, rozloučil se, dal kytaru do futrálu a odešel. Totální borec.
Milan „Banán“ Trachta (Protijed, 50m znak, Thulsa aj.)
Chodil jsem na koncerty Oldřicha v Brně do vysokoškolských klubů… Poprvé někdy po roce 1980 a potom jsme se setkávali nejen na pódiích, ale i osobně. Byl pro mne inspirací, neboť vedle písničkářů jako Vladimír Merta či Vlasta Třešňák, kteří byli cítit blues, Oldřich se pohyboval na jiném orbitu. Nejvíce se hodí slovo minimalismus ve spojení s nadčasovým klidem, tušeným buddhismem a milosrdně nemilosrdnými texty. Jeho kytarové doprovody jsou často polyrytmické a vymykající se zavedenému písničkářskému zvuku. Oldřich mne držel kulturně nad vodou, když komanči zakázali v roce 1982 rock. Děkuji Oldřichu, bylo mi ctí tě potkávat.
Pavel Fajt
Je tomu přesně deset let ode dne, kdy 27. července 2014 Janota přijel zahrát na Psych Tent na Fluff Festu. Dojel s baťohem a kytarou, prošel se z nádraží na letiště a uprostřed bouřky pak zhypnotizoval publikum, které si ho zalezlo poslechnout do útrob stanu, se kterým vexloval silný déšť a vítr pověstný pro rokycanské letiště. Koncert se tehdy domluvil během pár textovek.
Jakub „Lilek“ Ďuraško (Stoned to Death Rec.)
Je to rána, nenahraditelná ztráta. Uplynulo moc let od doby, kdy jsme dělali spolu. Pak jsme každý šli svou, jinou cestou. On daleko objevnější. Udrželi jsme si vzájemný respekt, čehož si velice vážím. Možná jsem si ho ani nezasloužil. Už i jinde jsem poznamenal, že mám silný pocit, že jsem osiřel.
Jakub Noha
Milý Oldřichu, bylo mi nesmírnou ctí mít možnost s Vámi v posledních pár letech spolupracovat, natáčet, hrát, trávit čas. Byly to inspirativní chvíle, z nichž stále čerpám a nikdy na ně nezapomenu.
Ztratili jsme dnes jednoho ze skutečně velkých a ryzích umělců, ale Vaše hudba a slova tu s námi zůstávají a za to jsem nesmírně vděčen a děkuji Vám.
David Dorůžka
Odešel Oldřich Janota. Uhranul mne někdy okolo roku 1982 Měsícem nad Radlicemi a už nepustil. Velkej básník.
Jiří Padevět (spisovatel a historik)
Milovaný Oldřich Janota odišiel. Prvý človek, ktorý uveril môjmu hlasu a pomohol mu, aby začal spievať. S dôverou ma vedľa seba postavil na pódium po jednej skúške. Dal mi priestor verejne zahrať svoje prvé piesne. Nespočet nezabudnuteľných rozhovorov, ciest vlakom a spomienok. A smiechu! Nádherné časy s Ora pro nobis, bez ktorých letá už neboli tým, čo predtým. Milovaný Oldřich tu je vo všetkom, čo dal. Ale svet bez neho sa prestal na chvíľu krútiť. Ďakujem Ti za všetko
Ľubica Christophory
Můj největší učitel a inspirátor odešel na druhý břeh.
Petr Linhart
Hudebník a člověk, který, ač se to může zdát absurdní, formoval moje vnímání a cítění hudby a … prostě mám stále jeho hudbu rád, v hlavě si pouštím jeho píseň Milý malý a s pokorným smutkem mu posílám tichý pozdrav tam na druhou stranu a děkuji.
Štěpán Málek (N.V.Ú.)
Smutno, hodně smutno je mi. Dnes odešel na druhý břeh člověk, který mne v mnohém ovlivnil jako málokdo jiný. Šťastnou cestu, kámo, a díky… Tvé úžasné písně budou znít pořád.
Martin Rychta
Pro řadu hudebníků byl světlem v temnotě minulého režimu a svébytně ve svém přesvědčení pokračoval i po listopadové revoluci.
Michal Kořán
Jeden z nejzajímavějších českých umělců, mistr slova i hudby. Pokud jste ho zažili, víte, jaká to byla unikátní osobnost. Oldřichu, vy nejste nahraditelný. To prostě nejde. Vaše odhodlání, ponor a upřímný a nekompromisní přístup k umění, to bylo zkrátka úžasné a nikdy na to nezapomenu. Děkuji Vám za velikou inspiraci a podněty verbální i nonverbální, o kterých budu i nadále přemýšlet. Celým srdcem Vám přeji klidnou cestu dál a na viděnou!
Mnoho lidí je dnes smutno, ale člověk by měl být vlastně šťastný za to, že jsme ho na této planetě a zrovna na našich končinách měli. To je veliký dar.
Luboš Soukup (saxofonista)
Je mi moc smutno. Odešel Oldřich Janota, jehož písně a hlavně texty─ básně mi byly odedávna vzorem a inspirací a ovlivnil mě v tomto ohledu jako nikdo jiný. Měl jsem tu čest se s ním znát a absolvovat s ním i nějaké výlety. Sbohem.
Pepa Lábus
Zpráva o jeho úmrtí mne zastihla na cestě z Balkánu, takže jsem dlouhé hodiny řízení vyplňoval přemýšlením a vzpomínáním na setkání s tímto unikátním člověkem. Oldřichovu tvorbu jsem poznal díky kamarádovi Honzovi. Bylo to koncem října 2010, když jsme se vraceli z koncertu Mother a Remek z bratislavské Obludy a Honza mi v návaznosti na debatu o Current 93 vyprávěl o Janotově hudbě s tím, že se dle jeho názoru jedná o naprosto nedoceněný klenot českého folku a experimentální hudby. Byl jsem opravdově šokován. Jeli jsme v noci po dálnici a já poprvé slyšel verše z Podzimního krále: „K půlnoci vrátil se kamarád / možná jen ve snu / jak svíčka na stole blikala / změnil se ve tmu.“ CD Podzimní král jsem si sehnal a byl jsem ihned uhranut dokonalými texty, neobvyklou, místy dost temnou náladou písní a zvláštním smyslem pro rytmus a frázování. U jiných částí jeho tvorby mne naopak fascinovalo silné přitakání každodennosti a schopnost vidět poetické obrazy i tam, kde je jiní nevidí (skladby Tíha všedních dní, Byl králem hradů na písku, Na kole z noční směny nebo Sútra bílých koní jsou v tomhle ohledu dokonalé). Následovaly roky studia široké Janotovy diskografie a chození na jeho sólové koncerty i ty s Ora Pro Nobis. Když jsme pak v roce 2015 zakládali kapelu Tábor a o pár let později křtili první album, oslovil jsem Oldřicha, jestli by nám na křtu v Libeňské synagoze nezahrál. Nečekal jsem, že by se to opravdu mohlo stát, přece jen byl v té době už opravdovou, žijící legendou, ale jeho hudba pro nás byla tak určující, že jsem to prostě zkusil. Oldřich nadšeně souhlasil, a dokonce trpělivě vyslechl i naše rámusení a muzicírování, které v té době ještě plavalo dost na vodě. Po koncertě jsme si krátce povídali a on nám nenápadně, s poťouchlým úsměvem, udílel „cenné rady“, jak sám sebe ironicky glosoval….
Později jsme si spolu ještě jednou zahráli v Hurálkové chýši jedové, což byl nádherný koncert za sychravého, jarního večera roku 2019. Venku doznívala zima, vzduch už voněl jarní mízou a lidi byli nahňácaný u kamen v dřevěný hospodě na kraji města a poslouchali naprosto famózní koncert. Spousta z nás plakala, ani to na koncertech OJ nebylo neobvyklé. Živé koncerty jsem se snažil navštěvovat, co to šlo, protože na nich člověk mohl slyšet věci, které ještě nebyly nahrané, hrály se naživo vždy trochu jinak. S Hluch Crew jsme Oldřicha také párkrát pozvali: zahrál např. na dnes již legendárním průseru Utopia Fest v červnu 2013, v kamenolomu v Jarově u Berouna, kam se táhnul vlakem s kytarou na zádech a pak ještě dlouho pěšky do kopců za město, a to bez nároku na honorář! S úsměvem nám pokynul a ať si těch pár drobnejch necháme na tu naši malou scénu, a že je rád, že nás může podpořit a že underground stále vzkvétá…
David Vála (Tábor, VOLE, Bahratal)
Dodnes nezapomenu na první poslech kotoučového pásku půjčeného v roce 1986 od Martina Rychty, jak jsme z toho byli s Jirkou Duchtem úplně hotový a do smrti uhranutý…
Josef Jindrák (Polí5, Ruce naší Dory, Kolna)
Můj nejmilovanější básník, kytarista, hledač, vtipálek, duše a inspirace Oldřich Janota odešel na druhý břeh. Teď cítím jen palčivou bolest, ale všechno to krásný, co tu zůstalo… to je i důvod k radosti.
Martin Kyšperský (Květy, Muzikant Králíček)
Pro mě zásadní hudební osobnost. Hodně pro mě jeho hudba znamená. Děkuju za všechno.
Ridina Ahmedová
S Oldřichem Janotou mě už na základce seznámil můj táta a máloco mělo pak na můj hudební vývoj takový vliv jako CD Podzimní král nebo dvojalbum High Fidelity. Několik let jsem jeho desky poslouchal doslova každý den. Některý jeho texty tu nemají konkurenci, absolutní špička a nekompromisní klenot český hudby.
Nejintenzivnější vzpomínku na něj mám z jednoho z jeho pravidelných koncertů ve Školský ulici v Praze. Celou dobu se pod ním plazilo čísi batole, žvatlalo, smálo se, brečelo – Janota se na něj až na konci usmál a prohlásil: „Jednou si to vyměníme“.
Jan Tomáš (Tomáš Palucha, Sítě, Lvmen)
Sedm havranů. Píseň mi vytanula na mysli, když jsem se dozvěděl, že Oldřich Janota dnes při svítání odešel na druhý břeh. Je to píseň o smysluplnosti konání, kterou pouze tušíme. A o sestře, kterou má každý z nás v sobě. A o cestě za Sluncem, Měsícem a Jitřenkou. A o temné noci. A o naději, že nemusíme být dokonalí, aby dobro zvítězilo.
V květnu mne Oldřich Janota pozval na svůj koncert U Kaštanu. Chtěl mi poděkovat, že jsem se nebál popsat komunistickou minulost současného prezidenta. Dostal jsem od něho na koncertu zarámovaný dopis Václava Havla, který před lety napsal Zdeňku Neubauerovi o svém setkání s režisérem filmu Excalibur Johnem Boormanem. Neubauera v něm prosil, zda by filmaři neposlal svoji esej o artušovské legendě a hledání svatého grálu. Když jsem se Oldřicha Janoty ptal, odkud k němu Havlův dopis připutoval, odpověděl, že je to tajemství.
Byl to tuším poslední koncert Oldřicha Janoty. Byl průzračný z těžké nemoci a hrál jako prorok. Děkuji za vše, Mistře.
Petr Blažek (historik)
Měl jsem ho a stále mám hrozně rád. Bylo mým velkým štěstím ho potkat a bylo i velkou poctou mít ho za blízkého přítele. Bude mi moc chybět.
I této zemi.
Miroslav Wanek (Už jsme doma)