Osobu Caleba Landry Jonese znali ještě nedávno fanoušci jen jako hollywoodského herce, který má v posledních letech za sebou jeden vynikající snímek za druhým, včetně oscarového titulu Tři billboardy kousek za Ebbingem. V letošním roce ale odhalil další stránku své umělecké osobnosti – vydal debutovou desku, navíc na prestižním nezávislém labelu Sacred Bones, který má pro podobné obojživelníky velkou slabost. Vzpomeňme na zde vydané desky Davida Lynche, Johna Carpentera nebo Jima Jarmusche. Mladík byl právě posledním z nich brooklynskému vydavatelství doporučen. Mezi zasloužilé režiséry ale hudebně nezapadá.
Jeho srdce tíhne do minulosti, nejvíce k psychedelickému rocku 60. let. Vždyť sedmiminutový otvírák Flag Day/The Mother Stone má v sobě odlesky strašidelných cirkusových fláků Tiger Lillies, rozmlženou melancholii Syda Barretta i pozitivní popový tah na branku samotných The Beatles. Jejich Bílé album sám Caleb prohlašuje za jednu z vlastních největších hudebních inspirací. Jednotlivé kompozice dlouhohrajícího debutu vznikaly v pauzách mezi natáčením filmů na nejrůznějších místech planety. V Bulharsku, Kanadě, doma v New Yorku, přesto více než hodinová deska působí kompaktně. Možná až příliš moc, kdy velké množství hudebních nápadů Jones nedokáže úplně prodat a ony se tu a tak ve skladbách pobijí mezi sebou.
Přesto patnáctiskladbová skládanka rozhodně stojí za pozornost. Učenlivý žák hudební historie nás totiž spolu s hojně užitým smyčcových orchestrem a řadou pomocníků, kteří bohaté aranže zahušťují hammondkami, samply nebo dechy, zde do svého barevného imaginárního světa, které spíše než jednotlivými čísly zaujme perfektně vystavěnou atmosférou. Stejně jako ve své filmové práci spočívá síla jeho písní v jemných nuancích, hodinářské práci s detaily. Až k těmto silným stránkám přidá v budoucnu i menší množství o to silnějších melodických nápadů, můžeme čekat velké věci.