Vydařený večírek ke kulatým nedožitinám. Důstojný, nostalgický a zároveň i veselý, třeba když se hvězdná sestava pustila do živelné improvizace na téma Mrazovy skladby Pebbles. Tak to má být.
Spoluhráče pro tributní koncert vybrala pianistka Camilla Mraz dobře. Koncert uvedl legendární norský basista Arild Andersen vznosným, melodickým, vskutku „mrazovským“ a přitom zároveň i „andersenovským“ sólem, které vplynulo do kompozice Wisteria. První tři kusy zahrála triová sestava, doplněná někdejším oblíbeným Mrazovým spoluhráčem, americkým bubeníkem Joeym Baronem. Příkladně empatickým. Pokud si hudba žádala jemnost, odkládal i metličky a hrál prostě dlaněmi a prsty. Pokud razanci, tak jeho hra zvedala ze židle. Baronův styl je navíc vše jiné než konzervativní. Umí samozřejmě hrát „jako tradicionalista“, zároveň je na první dobrou jasné, proč si ho jako častého sidemana vybírá třeba takový John Zorn.
