Už pár dní intenzivně přemýšlím, jak tenhle článek uchopit. Je to vlastně tak jednoduché – na konci září jsem strávil díky iniciativě organizace České sny několik dní v ukrajinském Lvově, kde jsem odehrál dva koncerty. Byla to skvělá zkušenost, a moc si toho vážím. Hotovo. Ale jde to takhle stroze napsat? Stačí to? Abych pravdu řekl, já jsem v hudbě za posledních pár let dost vyhořel. Koncerty mě začaly tak moc štvát, že jsem na tři čtvrtě roku úplně přestal hrát. Nezajímalo mě ježdění po všech čertech a ďáblech, přestal jsem věřit svým písničkám i textům. Když mi ale zničehonic zavolal pan David Dittrich z Českých snů a jako by mimochodem se mě zeptal, jestli bych nechtěl otevírat Česko-ukrajinský festival ve Lvově a „pak si tam ještě někde zahrát“. Trvalo mi asi tři sekundy, než mi došlo, co se děje, a potom další sekundu, než jsem se rozhodnul. Netušil jsem, co se stane a jaké to bude, ale cítil jsem, že taková příležitost nepřijde každý den.
Jeli jsme bílou diplomatickou dodávkou od ukrajinských hranic do Lvova. Vezl nás sympaťák z Útvaru rychlého nasazení, u pasu se mu v decentní ledvince rýsovala pistole a v taktickém batohu vedle sedadla měl patrně věci, o kterých se nám ani nesnilo. Projížděli jsme románově nádhernou krajinou po hororově strašidelné silnici – dálnice tu nejsou – a poslouchali bezpečnostní instrukce. Nechodit podél zdí domů. Nechodit na místa, kde je velký počet lidí (ještě že nehraju na stadionech, konečně moje neznámost přinesla ovoce). Nechodit na nádraží, k letišti, nefotit vybombardované domy ani jakákoliv místa, kde se nacházejí vojáci. Kolem silnice běhali divocí koně. Viděl jsem je poprvé v životě a byl to pro mě podobný pocit, jako kdybych spatřil třeba mořskou pannu. Nainstalovali jsme si do telefonu aplikaci, která nás upozorní na vzdušný poplach. Některé sirény prý jsou občas bez elektřiny, a tak můžeme v noci přeslechnout funkční sirény v dálce. Pokud letí naváděné střely, máme tři až čtyři minuty od začátku poplachu, než začnou dopadat.
Projížděli jsme vesnice, kde vedle nízkých chatrčí se střechami z vlnitých plechů a igelitu stály obří vily s věžičkami a zlatými střechami. Nemáme pít vodu z kohoutků, protože je kontaminovaná. Máme respektovat noční zákaz vycházení. Vjeli jsme do Lvova. Bylo to jako přijet do Karlína před patnácti lety. Nebo do Brna. Dneska. Prostě historické město s přetíženým silničním provozem, starými rozpadlými baráky, starými krásně opravenými baráky, spoustou lidí, obchodů a restaurací. Město žije, přetéká životem. Na první pohled mě udivila pestrost vozového parku ─ od padesát let starých žigulíků po brabusy a jiná luxusní auta. A stejně tak moderní městské autobusy vedle jakýchsi rezavých, kouřících a za jízdy se rozpadajících žlutých minibusů, jejichž účel jsem nedokázal rozluštit. Obří koláč kulturní a civilizační rozmanitosti, to mám rád.
Utraťte tu peníze
Sice jsme z Brna vyrazili ráno, ale je to kousek štreky a ještě kvůli časovému posunu jsem se do hotelu dostal až kolem osmé večer. Hotel George v samém čele hlavního lvovského náměstí. Hledám slova. Představte si, že jste ubytovaní v Mahenově divadle, které zrovna tak projektovala slavná dvojice Fellner a Helmer, hvězdy rakousko-uherské architektury. Vypadalo to tam zhruba stejně a pokoj byl taky téměř stejně velký jako hlediště v Mahence. Neměl jsem už ale sílu na to, abych se ten večer připojil k oficiálnímu programu zbytku výpravy, takže jsem si jen zaběhl do sámošky poblíž hotelu pro nějakou večeři. Byl jsem okouzlen množstvím sortimentu od pečiva přes alkohol až po mořské plody, ještě víc mimo jsem byl z cen. Když jsem si chtěl vyměnit sto euro a paní ve směnárně se mě se zdviženým obočím ptala, jestli chci vyměnit celou částku, hleděl jsem trochu nechápavě. Pochopil jsem to ve chvíli, kdy jsem v den odjezdu běhal po Lvově totálně přežraný všech místních dobrot, dárků domů jsem měl tolik, že jsem nemohl unést zavazadla, a stejně jsem všechny peníze nedokázal utratit. Jeden z diplomatů, kteří měli v rámci festivalu proslov, řekl, že každý z nás může Ukrajinu podpořit prostě tak, že tam přijede a utratí svoje peníze v restauracích a obchodech. Udělejte to, je to velmi příjemné a snadné!
Čím dál víc mi ale začala docházet jedna věc, kterou jsem si naplno uvědomil následující ráno. Město bylo plné nádherných, krásně oblečených dívek a žen. Bez mužů. Ti téměř nebyli k vidění. Děti, studenti a senioři samozřejmě ano, ale jinak výjimečně. Nebo v uniformách. Často jim ale chyběly končetiny nebo měli třeba sešitý obličej. Žebráci na ulicích v uniformách, opírající svůj pahýl o francouzskou hůl, nebo rovnou na vozíku, bez nohou, posedávající někde u odpadkových košů. Těžko jsem se ubránil srovnání s fotkami amerických veteránů z Vietnamu.
Backstage v krytu
Seděl jsem v hotelovém pokoji a připravoval se na večer. Měl jsem na konci svého setu jamovat s údajně legendárním místním kytaristou Pavlo Gudimovem (ale nevyslovujte to s G, tuhle hlásku používají jen Rusové, a v současné době za ni sklidíte v lepším případě nevraživý pohled. Říkejte prostě Hudimov. Stejně jako ve slovech hitara, heroj nebo hroši. To jsou peníze, něco jako groše). Najednou mě vyrušil zvuk policejních houkaček. Říkali nám, že ve Lvově je aktuálně nulová kriminalita, ale když to trvalo už několikátou minutu, vyšel jsem na balkon. A v tu chvíli mi ztuhla krev v žilách a nevěřil jsem tomu, co jsem uviděl. Ulicí projížděla pohřební kolona s ukrajinskými vojáky. Trvalo to tři nebo čtyři minuty, než projela. Auta s vlajkami a prapory, houkačkami a ampliony hrajícími nějakou smutnou ukrajinskou písničku. Auta i motorky zastavily, řidiči klekali podél silnice, chodci buď stáli v pozoru, nebo taky klečeli. Všechno se zastavilo. A já jsem stál na balkoně hotelu, popíjel koňak a brnkal si na kytaru.
Můj první koncert se odehrával v klubu jménem Jam Factory. Nejdřív jsem si říkal, že je to dost otřepaný název pro hudební klub, ale po příjezdu na místo jsem zjistil, že je to stará rakousko-uherská fabrika na povidla (a lihovar) přestavěná na kulturní centrum. A otevřená před rokem! Nádherný prostor vymyšlený tak, že jedna stěna koncertního sálu a jedna stěna kavárny přes nádvoří jsou prosklené a posuvné, takže lze oba objekty propojit přes nádvoří do ohromně charismatického multifunkčního prostoru. Když k tomu přičtu zachovanou siluetu původní fabriky s věžičkami a cimbuřím, mám tu podnik, jaký je možná vlhkým snem mnoha lidí i u nás v Česku. Největší překvapení na mě ale čekalo v podzemí. Klub se stavěl už za války, takže se počítalo se vším. Moje backstage se nacházela v bombovém krytu pod klubem, měl jsem tam v podstatě vybavené kadeřnické studio, bar, sofa, ale třeba taky biliár a dalších několik sedaček okolo místa na zkoušení, kterému vévodila plná bicí sestava. Pavlo Gudimov měl ve stejném krytu svou vlastní, stejně zařízenou backstage.
Na setkání s Pavlem jsem se těšil, ale přesto jsem z něj byl nervózní. Nikdy jsem ho neviděl, nebyli jsme v kontaktu až do zvukovky, a najednou jsem se dozvěděl, že spolu máme na konci programu jamovat. Že to bude dobré gesto, takový kulturní crossover. Už jsem za svou hudební dráhu vybruslil z různých prekérních situací, jamoval s Američany, Nigerijcem i – což bylo zdaleka nejtěžší – s na plech ožralými týpky z Brna, kteří mávali foukací harmonikou nad hlavou a patrně věřili, že svým vesráním se na můj koncert učiní zápis do bluesové historie. S Pavlem jsme si ale velmi rychle našli společnou notu (nejen metaforicky) a mám za to (záznam si nikdy nepustím, abych si nezkazil dojem), že tenhle jam byl tím nejvřelejším a nejprocítěnějším, co jsem mohl zažít. Doufám, že když jsme se na konci objímali, potlesk patřil hudbě a okamžiku, a ne tomu, že už to konečně skončilo.
Do háje, neměl bych chlastat u psaní reportáží. Ono to s reportáží stejně už nemá moc společného. Nevadí, jdeme dál.
Před zákazem vycházení
