„Jinými slovy, já jsem tři. První, který navždy stojí uprostřed. Bez vášně, bez pohnutí. Jen pozoruje a čeká, až bude moci říci to, co vidí, oněm dvěma dalším. Druhý je jako vystrašené zvíře, které útočí ze strachu, že bude napadeno. A potom je zde milující něžná bytost, která nechává lidem nahlédnout do nejsvětějších komnat svého bytí a překousne urážky. Dále bude důvěřovat, slepě podepisovat smlouvy, aniž by je četla, a nechá se umluvit, aby něco udělala pro pár šupů nebo úplně zadarmo. Teprve až jí dojde, jaké příkoří je na ní pácháno, dostane chuť zabíjet a ničit všechno kolem sebe, včetně sebe samé, právě proto, že je takový hlupák. Nemůže ale – nakonec se stejně stáhne zpátky do své ulity.“
(Charles Mingus – úvod autobiografie Beneath the Underdog, New York, Knopf, 1971)
Charles Mingus se narodil 22. dubna 1922 v Nogales v Arizoně. Jeho prarodiče pocházeli z Anglie a svůj původ odvozovali od čínsko-švédsko-černošských předků. Důsledkem bylo, že na černocha měl Mingus, podobně jako Ellington nebo Lena Horne, velice světlou pleť barvy, které se říkalo „high yellow“. Neakceptovali jej proto černí ani bílí, a jenom to přilévalo do ohně Mingusovy vlastní zloby a pocitu perzekuce, pramenící z poznání, že nikam nepatří. Na druhé straně tento pocit odcizení, spolu s jeho senzitivitou a tendencí dramatizovat své vlastní zkušenosti, byl právě oním prvkem, jenž od začátku poháněl jeho ambice prosadit se uměleckou kariérou heroických proporcí, kterou však provázely neustálé konflikty. Mingus – všimněte si, že se mu nikdy neříkalo familiární přezdívkou jako jiným (Bird, Duke, Count, Lady Day) – byl člověk, který strávil život tím, že odmítal konvenční pravidla. S přesvědčivostí a odvahou si vytvořil svá vlastní. Tento přístup kombinoval s neukojitelným apetitem po vědění a zkušenostech. Miloval ženy, jídlo, obrazy, literaturu. Zkoumal ESP, meditaci, teologii, psychoterapii, politiku a rasové vztahy. Všechny tyto elementy mu pomohly vytvořit hudbu, která je odvážná, ohnivá, milující, zlobná, plná humoru, vášnivá a komplexní, jako byl on sám.
Rodina se záhy přestěhovala do Watts, černé čtvrti Los Angeles. Jeho macecha byla členkou kongregace Holiness Church a doma nepovolovala poslouchat nic jiného než vážnou nebo gospelovou církevní hudbu. Vedle klasické hudby pocházely jeho formující hudební zkušenosti z nedělních návštěv kostela – bluesová vokální technika, nářky, call and response výkřiky mezi kazatelem a publikem, divoké vibrato a improvizace za zvuků tympánů a trombonů. Vše se slévalo do raného gospelového předchůdce bigbandového zvuku, který tak hluboce v budoucnu poznamenal Mingusův vyzrálý kompoziční styl a techniku jeho koncertování. Dalším vlivem byly zvukové básně Richarda Strausse z období Smrti a vykoupení, jakož i Debussy, Ravel, Bach a Beethoven.
Podle vlastních slov byl však rozhodující chvílí jeho života moment, kdy ve svých osmi letech v rádiu uslyšel Ellingtonovo East St. Louis Toodle-oo. Uvědomil si, že existuje ještě něco jiného než hudba z Holiness Church. Krystalizačním faktorem Mingusovy hudební osobnosti se tak stal gospel oplodněný Ellingtonem. Nejprve začal hrát na trombon, který vystřídalo cello. Nakonec si zvolil basu, kterou potřebovala jeho středoškolská kapela a kterou mu též poradil přítel, basista Red Callender. Nekvalitní učitelé ho bohužel nenaučili efektivně číst noty a správný prstoklad. Vyvinul proto svůj vlastní systém a hrál podle sluchu. Techniku se musel naučit až později, kdy na radu Callendera studoval u Hermana Rheimschagena z Newyorské filharmonie. Tehdy vyvinul vlastní virtuózní techniku hry na basu, kdy uvažoval o hmatníku jako o klavírních klávesách. Sám o tom říkal: „Cvičil jsem zuřivě ty nejtěžší věci. Třetí prst skoro nikdo nepoužívá, a proto jsem pořád hrál na tři prsty. Soustředil jsem se na rychlost a techniku, jako by to byl jediný účel. Chtěl jsem ostatní basisty zastrašit. Pak jednou večer, někdy kolem roku 1940, si to všechno sedlo dohromady. Byl jsem to najednou já. Už to nebyla basa jako nástroj.“
Od začátku čtyřicátých let hrál profesionálně. Působil u Lee Younga (1940), Louise Armstronga (1941–46), který ho však vyhodil, když Mingus odmítl snášet urážky jichž se jim dostávalo na turné po Jihu, dále u Kida Oryho a Lionela Hamptona (1946–48), s nímž Mingus poprvé nahrál na desku vlastní skladbu Mingus Fingers a nakonec u Red Norva (1950–51) a Billyho Taylora (1952–53). V roce 1953 byl chvíli u svého idolu Duka Ellingtona, ale i ten jej vyhodil, když se Mingus pohádal s Juanem Tizolem a trombonistu po pódiu honil se sekerou. V té době ale sám Mingus už vyzrával ve virtuózního komponistu a bandleadra.
