Štěpán Suchochleb je český koncertní agent, který tři desetiletí dováží do Česka zahraniční, zejména americké hudebníky. A čtvrt století je také spojen s mezinárodním festivalem Blues Alive v Šumperku, jemuž zprostředkovává hlavní hvězdy a v posledních letech se stará i o spoustu dalších věcí. Letos v létě v rámci svojí profese navštívil Chicago a vydal se tam po stopách blues. Město je kolébkou elektrifikované verze tohoto žánru, tamní historické nahrávky dodnes inspirují tisíce muzikantů, a v neposlední řadě je také dějištěm filmů s Blues Brothers, kterým se v tomto čísle UNI věnujeme. Proto jsme se Štěpána zeptali, co ještě v dnešním Chicagu z blues zbylo a jestli tam můžeme narazit na nějaké památky spojené právě s hlavním objektem našeho zájmu.
Má ještě dnes, v roce 2023, návštěva Chicaga pro bluesového fanouška smysl?
Rozhodně ano. Ale důvody musím trochu rozvést, protože blues v Chicagu není vidět na první pohled, je trochu skryté pod povrchem. Mám srovnání se svou loňskou cestou do další tradiční bluesové oblasti, do Mississippi. Tam, obzvláště v Deltě, je blues přítomné opravdu na každém kroku. Jsou tam spousty muzeí, informačních center, klubů a hlavně takzvaných blues markerů, milníků, které jsou na všech zajímavých místech, a píše se na nich, kde se například který muzikant narodil, kde nahrával, až po místo, kde je pohřben. Podle téhle infrastruktury si můžeš sestavit vlastní itinerář cesty. Celá Delta je tím pádem vlastně jedno velké muzeum. Je to díky samotnému státu Mississippi, který si někdy v osmdesátých letech uvědomil, že blues je jedinečný artikl, který může přitáhnout pozornost vnějšího světa – bluesovou turistiku tam hodně rozjeli a navázali na ni síť hotelů a dalších služeb. Tohle v Chicagu vůbec není. Když se dneska řekne blues v Chicagu, napadnou tě dvě ikonické věci: Chicago Blues Festival a klub Buddy Guy’s Legends. Nejslavnější éra festivalu byla za dlouholetého ředitelování Barryho Dolinse, který ten festival vykopal ze země, ale už odešel do důchodu. On vymyslel, že se festival nebude věnovat jen živé hudbě, ale taky dokumentování historie blues, a chodil po těch opravdu hodně starých bluesmanech, nahrával jejich vyprávění a archivoval je pro budoucnost. No a co se týče Buddy Guy’s Legends, to je takový vymazlený stroj na peníze. Tam jsou stejně důležité jako hudba, která se ten den hraje, stánek s merchandisingem u vchodu a menu s jídlem, které podávají během koncertů.
A co tedy další pamětihodná místa kromě těchto dvou?
Těch je spousta, ale nejsou označená, nejsou ani nikde jednoduše k nalezení na internetu – neexistuje žádná stránka typu chicagoblueshistory.com, na které by tahle místa na tebe vylezla. Musíš se pídit sám, ale když se do toho pustíš, je to hodně zajímavé. V souvislosti s chicagským blues jsi například tisíckrát slyšel o South Side. Je to část Chicaga asi čtyřicet minut nadzemkou z centra, velmi rozlehlá čtvrť, která se postupně rozrůstala. Moje dávná představa byla, že když černoši utekli z Jihu do Chicaga v rámci velké migrace před rasismem a před segregací, našli v Chicagu zemi zaslíbenou, ale ono to tak úplně není. V Chicagu ta segregace samozřejmě byla taky, jen nebyla tak striktní a nikdo je nelynčoval. Ale v centru města se usadit nemohli, a tak se usazovali na West Side a taky South Side, vlastně úplně mimo tehdejší Chicago, a vytvořili tam takové město ve městě. No a tahle South Side se dochovala v poměrně autentickém stavu.
