Junior klub Na Chmelnici je skutečná legenda se vším, co k tomu patří. Z myslí pamětníků nevymizela a nevymizí nikdy, v posledních týdnech se o ní ale zase víc mluví. A to díky výstavě v Malostranské besedě i díky chystané knize o historii klubu. Vzpomínali jsme na ni s dlouholetým šéfem Chmelnice Lubošem Schmidtmajerem.
Jaká byla u nás na přelomu 70. a 80. let situace míst, kde se provozovala kultura?
Drtivá většina kulturních zařízení vznikala tehdy z potřeby režimu naplňovat svůj komunistický kulturní program, jehož struktura byla daná a obsah jasný, respektive pod okamžitou restrikcí byla jasná všechna omezení a udušení jakéhokoliv pokusu o dramaturgický „rozlet“. Na realizaci si najali své lidi, a pokud byl takových nedostatek, přijali i ty, kteří byli schopni dále jejich politiku alespoň na oko podporovat, nebo dokonce prosazovat. Proto u drtivé většiny těchto zařízení byla producentská výkonnost na velmi nízké, mnohdy až zanedbatelné úrovni. S Chmelnicí to bylo trochu jinak. Petr Skoumal mi vyprávěl, jak v sedmdesátkách Na Chmelnici hráli s Janem Vodňanským zájezdové představení, když jim bolševik zakázal Činoherák a centrum vůbec. Odehráli sérii vyprodaných představení a odveta za divácký úspěch se dostavila následně: během 24 hodin úplný zákaz vystupování dvojice po celé ČSSR a pro tehdy Kulturní středisko Chmelnice uzavření prostor, které se pak několik dalších let využívaly pouze pro kurzy šití.
Necelý rok před mým nástupem přesunuli z Obvodního kulturního domu na středisko Chmelnice Ivana Slavíka. Měl na starosti sociální programy, kde se potkával s chartisty, tak ho nechtěli mít vedle sebe na ředitelství. Ivan trpěl roztroušenou sklerózou, a byl tím pohybově omezen, takže se ho nemohli jen tak jednoduše zbavit. Tak se stal vedoucím KS Chmelnice („tam budete, Ivane, svým pánem, můžete tam dělat ty sociální věci a my vám tam seženeme někoho k ruce, ať na to nejste sám“), elegantně ho uklidili, ale devět měsíců nemohli sehnat nikoho, kdo by tam byl ochoten za daných platových podmínek nastoupit.
A do toho jsi vstoupil ty?
Přišel jsem z vojny na podzim 1980. Už jsem nechtěl jako před vojnou dělat asistenta produkce nebo kamery, a tak jsem to vzal. Dostal jsem nástupní plat 900 Kčs, ale kývl jsem na to s podmínkou, že mě mou funkci „samostatného referenta umělecko-hospodářského provozu“ nechají naplňovat po splnění základních pracovních povinností podle mých představ. Kývli na to, měli konečně ulovený kus. Mohli si na schůzi udělat hezkou čárku, a co si budu dělat, jim v té chvíli bylo upřímně šumafuk. Respektive těžko bych mohl od fantazie tehdejšího ředitele očekávat, že chápe rozměr toho, na co kýve.
Tobě ten rozměr byl od počátku jasný?
Spíš jsem si asi tak preventivně dělal prostor. Takže Na Chmelnici to oproti ostatním šlo striktně zespodu. Pokud se o něco podobného někdo někde pokusil, tak ho s největší pravděpodobností okamžitě sestřelili jeho nejbližší nadřízení. Ale ti v mém případě byli první rok a půl rádi, že na Chmelnici někoho vůbec sehnali. Větší problémy nastaly až později, ale to už jsem byl argumentačně v lepší pozici a byl jsem občas připuštěn na schůze, abych mohl některé své programové kroky obhajovat. A to jsem byl ve svém živlu, to bylo mé osobní divadlo jednoho herce.
To mi popiš, to musela být – přes všecku tu hrůzu – docela legrace…
Říkal jsem si, že vlastně o nic nejde, práci za devět stovek najdu vždycky. Nastudoval jsem si závěry nějakého posledního sjezdu pro oblast kultury, byly to bláboly, a tak se s tím jako takovým dalo dále dobře pracovat. K tomu jsem si z novin vystřihl nějakou poslední blábolovou nadstavbu některého z významných bolševických pisálků a vyrazil jsem na kobereček. Když mě solili, proč nedělám program jako v jiných kulturních zařízeních v Praze, kde si na to pořád někdo seshora nestěžuje, tak jsem vytáhl ty sjezdové propriety. Tam jsem ukázal na nějaký řádek, který jsem měl pěkně podtržený jako ve škole červenou fixou: „To se soudruzi mýlíte. To, že v ostatních zařízeních je řešena programová náplň s nedostatečnou iniciativou, neznamená, že u nás to děláme špatně, ale v tomto případě právě naopak. Nevím, co čtou kolegové v ostatních kulturních zařízeních, ale já při své práci vycházím z těchto závěrů sjezdu, to si přečtěte!“ Znovu jsem prstem píchl do podtržené věty, jejíž poselství a obecnou formu sdělení si opravdu každý mohl vysvětlit jakkoliv. Pak jsem dodal: „A pokud to někdo jasně nechápe z těchto závěrů, tak by si měl doplnit informace ze včerejšího Rudého práva a informujte o tom prosím i soudruhy, kteří vám druhý den po představení volají se stížnostmi…“ a jako trumf jsem přihodil vystřižený článek toho bolševického esa, které všichni dobře znali.
Vzpomeneš si na nějaký konkrétní příklad, kdy jsi takhle proti nim použil jejich vlastní zbraně?
Jednou se řešila stížnost na jeden z prvních koncertů Garáže, které jsme ještě tehdy nedělali zřizovatele. Ivo Pospíšil a Tony Ducháček v té době jezdili dvanáctsettrojkami pro sociálku na trojce, rozváželi jídlo. To pro mě bylo hezké sousto. Ani jsem je nepustil ke čtení té stížnosti: „Já to nechápu! Pánové z Garáže jsou vaši zaměstnanci, o které se máte starat, a vy je místo toho chcete zakázat! Ve vašich povinnostech v ROH jste si odsouhlasili, že se budete starat o mimopracovní a kulturní rozvoj svých zaměstnanců. Místo nákupu nástrojů a poskytnutí zkušebny jim chcete sebrat jediné, co jim v životě poskytuje radost a rekonvalescenci po náročném pracovním dnu.“ V šumu debaty jim docházelo, co se to vlastně děje a tak jsem dodal: „To opravdu chcete riskovat, že pánové psychicky neunesou neoprávněné příkoří z vašeho postupu a zhroutí se? Víte, co to znamená? Druhý den nedostane naše nejmladší generace v mateřských školkách po celé Praze 3 oběd a stejný osud čeká i většinu vám svěřených důchodců! To si opravdu chcete vzít na svědomí?“ No, jídlo spolehlivě zafungovalo a Garáž hrála na Chmelnici dále.
V březnu 1983 ovšem vyšel v komunistickém časopise Tribuna článek Nová vlna se starým obsahem, který si vzal za cíl zlikvidovat kapely, z nichž většina měla domovskou scénu právě na Chmelnici.
Na to jsme se museli připravit úplně jinak. Urychlili jsme přípravy na rekonstrukci elektroinstalace, která původně měla proběhnout až za dva roky. A když v souvislosti s tím článkem byla jako jediná Chmelnice jmenována, tedy kulturní zařízení určené k likvidaci, tak už tam běhali zedníci na štaflích a sekali elektriku. Skvělé, potřebná rekonstrukce proběhla o dva roky dříve a my jsme pod pláštíkem kontroly práce jednotlivých řemesel přečkali tu smršť zákazů, než se pozornost bolševika upřela zase jiným směrem.
