Problémem malých festivalů zůstává jejich minimální mediální dosah, takže lidé často vůbec netuší, že se na našem území nacházejí hudebníci světového formátu. Tak jako letos v Poličce. Další zádrhel: world music scéna má své hvězdy a nezpochybnitelně velká umělecká jména, adorovaná odborníky, vlivnými magazíny a žebříčky, nicméně mimo tuhle, řekněme bublinu, jejich velikost a renomé běžné publikum dopředu nedocení. Dramaturg před něj tudíž nechává v mnoha případech nastoupit vlastně zcela neznámé hudebníky bez výhody, jakou disponují prověřená domácí jména typu Zrní nebo Midi Lidi. Úspěch podobných malých festivalů s věrným publikem ale ze značné části stojí na víře v dramaturga, takže když Dušan Svíba někoho doveze, lidé předpokládají, že to bude stát za to, respektive na kapelu alespoň lidově řečeno „hodí oko“, a předem si ji nevyškrtnou z osobního seznamu. Což na druhou stranu v „areálu“ Colour Meeting dost dobře nejde: je tak malý, že ji z jakéhokoliv místa uslyšíte, a dokonce uvidíte.
Malý festival pod hradbami v uplynulých jednadvaceti letech dosáhl toho, že se tu cítíte jako u někoho v baráku. S domácí, opravdu domácí kuchyní na porcelánu a vnímavými lidmi okolo sebe. Sem se nejezdí pařit, ale poslouchat, a třeba šapitó letos praskalo ve švech jak na sonickou expedici
