Sfárat do hlubších štol Colours a nechat se uzemnit tou (subjektivně) nejzajímavější hudbou, těžit krásy menších hudební slojí, toť radostná šichta. Aťsi třeba permoníci ve velkých dolech kutají svoje beaty se silou přeukrutnou. Oním sfáráním do kolorsovského undergroundu je pochopitelně myšleno to, co vždy: O hlavních hvězdách se dostatečně informuje jinde, zde se dočtete spíše o zlatých skrytých žilách.
Pořád totiž platí, že Colours zůstávají festivalem „dva v jednom“ či spíše několik v jednom. Jistě, drtivá většina z padesáti tisíc návštěvníků akce by po přečtení následujících řádků mohla právem tvrdit, že po čtyři dny dlela na úplně jiné akci. Ale tak je to správně. A zatraceně dlouhá fronta těch, co unikli před děním na hlavních scénách (ale nic proti němu, vždyť živí i kapacity na objevování ložisek hudby pro náročnější) a čekali před totálně plným šapitó NYC Stage, zda se neuvolní místečko třeba během koncertu Cédrica Hanriota, ví, o čem píšu.
Pěsti, srpy, elektrárny
I na hlavních scénách se ale často těžilo ze slojí bohatých na výhřevnou muziku nejvyšší kvality. Třeba když se utrhli ze řetězu Gogol Bordello. Lenny Kravitz také vůbec nebyl špatný, jen se o něm psalo vážně všude. Vlastně ve srovnání s minulým ročníkem, který z dramaturgického hlediska působil jako částečné střídání generací ve prospěch „mladého“ popu (s čestnou výjimkou Gilberta Gila), převládl letos spíš nadgenerační rockový živel s přesahy do hudby takzvaně světové neboli world. Ač by Eugene Hütz z Gogol Bordello nad tou diskriminační škatulkou, jak má ve zvyku, hlučně láteřil.
Co dovedou gypsy punkeři s láskou k reggae i klezmeru Gogol Bordello rozpoutat za smršť, samozřejmě víme už z nultých let. Jenže tentokrát, přibývajícím křížkům na hřbetech navzdory, ještě přidali na obrátkách a kadenci. Hütze pochopitelně zradikalizovala a znovu vyšťavila k akci ruská invaze na jeho rodnou Ukrajinu. A tak se celý struhující výjev i výlev odehrával pod vizuálem zaťaté pěsti v barvách ukrajinské vlajky a nápisem Solidaritine, shodným s názvem posledního alba. Člověk měl pocit, že milý Eugene snad vykřičí duši a ještě se o něco přerazí.
Navíc Gogol Bordello nejsou jen Hütz, pod kotel řádně přikládala celá nadnárodní, dlouhá léta v NYC sídlící parta. A houslista Sergey Ryabtsev, narozený pro změnu v Rusku, ventiloval hněv a frustraci stejně sugestivně jako principál. Při křepčení s houslemi byste mu vážně nehádali pětašedesát. Jeho oblíbeným trikem zůstává nahodit tklivé sólo, až slza ukápne. A vzápětí se zuřivě ponořit do noiseového šramlu, až žíně ze smyčce létají. Pusťte tuhle dvojku na chvilku s housličkami a také tou kočkou, co s vyzývavými pohyby hrála na garmošku, do Kremlu. A bude pokoj, protože tamní garnituru konečně trefí šlak.
Ale bez černého humoru: Kusy Immigrant Punk či Immigramiada fungují stále stejně spolehlivě. Živočišná radost Dance Rounda Fire zase připomněla, že člověk se nemá nechat zlomit ničím, protože právě vnitřní pocit svobody mu dává sílu vzdorovat všemu, co ho chce o tu radost připravit.
V Ostravě zahrál už hodně jiný Gary Clark Jr. než ten, co zápasil v roce 2015 se špatným zvukem ve Španělském sále Pražského hradu. Vyrostla mu sebejistota i kapela, to vše k dobru věci. Umí dnes znít soulově procítěně i popově chytlavě, ale na spodní bluesrockové proudy nezanevřel. Pocit, jak euforizující přívalová vlna Maktub pročistila pouštní vádí rozpálené Ostravy, zůstane v paměti dlouho. Škoda jen překryvu programu, nutnému zlu tak scénami marnotratně hýřícího festivalu, s kolumbijskou ženskou kapelou Enkelé. Ale i pouhá polovina jejich koncertu na „drajvce“ (tedy třetí největší festivalové scéně Drive) nechala posluchače vstoupit do atmosféry pospolitosti, kterou dámy vytvořily. Občas naoko předvedly hádku, pak si přátelsky prohazovaly sólové party a místo v centru scény.
Tom Morello důstojně zaskočil za kvůli nemoci omluvené Queens Of The Stone Age. Jeho ideologii se srpy a kladivy by mu sice našinec asi nejraději nacpal kam slunce nesvítí. I s kytarou, polepenou patřičnou symbolikou. Škoda, že chvilku nežil někde, kde ona ideologie vládla, aby vyzkoušel, kam vede. Ovšem riffovou revoluci na kytaře páchal věru vítěznou. A bohužel, důvody naštvanosti tohoto bezesporu chytrého chlapa, kterého chce v kapele i Bruce Springsteen, vedoucí až k podivnému světonázoru, nepominuly. Rap-metalový výkřik Killing In The Name, odzpívaný publikem, má snad ještě větší depresivní platnost než v dobách Rage Against The Machine. Neviděl jsem celý set, odběhl jsem alespoň na chvíli za hlasem svého srdce a turecké zpěvačky Deryi Yildirim (příliš krátce na hodnocení, ale krásně orientálně tklivé to bylo). Ovšem Morellovo finále i s citací Lennonovy agitky Power To The People mělo vážně sílu (ehm, všelidových mas).
Dnešní sestava Tangerine Dream už je po smrti Edgara Froeseho v roce 2015 žel vážně jen následnická. Služebně nejstarší člen Thorsten Quaeschning figuruje v sestavě tria od roku 2004. Koncepci pak v dlouholeté roli manažerky hlídá nehrající vdova po zakladateli Bianca Froese-Acquaye. Nicméně bylo fajn tvorbu krautrockové legendy připomenout. Ostatně ta „elektrárna“, myslím paletu elektronických zvuků, zůstává spolu s melodiemi autentická. Navíc Hoshiko Yamane se elegantně oháněla smyčcem a dodávala robotickému soundu sequencerů živý rozměr, který k Tangerine Dream, od počátku pracujícím i s akustickými nástroji, bytostně patří.
Průsvitně oděné Bat For Lahes, jak kostýmově, tak zvukově, se podařilo spojit zdobnost s myšlenkou. Úsporná výprava jejího setu působila sympaticky, písně mluvily samy za sebe a to ostatní zpěvačka odgestikulovala a odtančila. Jen by se její The Dream Of Delphi lépe snil v intimnějším, nejlépe klubovém prostředí.
Zdejší premiéra Khruangbin, s instrumentací mezi thajskou plážovou psychedelií a dálněvýchodním surfrockem (to je vtip, prosím), nenaplnila očekávání úplně. Na velké scéně se navzdory kulisám trio ztrácelo. Pohyblivá byla jen choreografie půvabně se procházející basistky Laury Lee a vyšňořeného kytaristy Marka Speera. Ale především, hudba zněla dost staticky a nevýrazně. A do koktejlu namíchal barman moc cukru. Také dobře, aspoň se dalo rychle odplachtit na úchvatnou Mercedes Peón.
Úroda je pod střechou
Z plejády dojmů na Colours bývá prakticky nemožné vybrat ten nejlepší (samozřejmě subjektivně, jinak to ani nelze) koncert, ale u mě je letos jasno. Galicijská zpěvačka a multiinstrumentalistka Mercedes Peón s ženským ansámblem Ingrávida ve vnitřní, divadelní scéně Gongu. Paní Mercedes dokáže uhranout, ale v tom milém smyslu. Taková dobrá čarodějka, a i když zní tenhle příměr dětsky, pohádkově a naivně, dokonale sedí. Však to byla pohádka.
Jestli je někdo mistrem fúzí a hudebním chameleonem, tak Peón. Aby se čisté, akustické folklorní kusy s houslemi a akordeonem prolínaly třeba i s hodně temnou a tvrdou elektronikou až industriálem, vzletné lahodné melodie potkávaly s disonantními ruchy a přitom vše působilo jako nejpřirozenější věc na světě, to se věru běžně neslyší. Atak až šesti zpívajících dívek chrastících tamburínami byl přitom stejně euforizující jako elektronické sonické gradace. Krásně z toho mrazilo.
Čím je někdo větší osobnost, tím méně na sebe musí strhávat pozornost. Hlas Mercedes Peón je fenomenální, ovšem úchvatná paní zpěvačka ráda dávala prostor dívkám, svým objevům z ansámblu. Co hlas, to skvost. Nejen po stránce barvy a techniky, ale především prožitkem. Paní Peón se přitom v pozadí věnovala buď hře na galicijské dudy, nebo perkusím a samplům, spouštěným přes pad.
K maximálnímu dojmu přispívala i VJ-ka, tvořící na plátnu v reálném čase působivé obrazové prolínačky. Ať už používala přednatočené sekvence pobřežních skalisek s příbojem a výrazového tance v industriálním prostředí, nebo záběry právě pochytané na pódiu. Omámení nezmizelo ani dlouho po bouřlivých ovacích vestoje. Následující koncerty zůstaly tak trochu ve vílí mlze.
Dobrou zprávou byl i návrat dalšího krytého pódia, NYC Stage. Scéna toho jména bývala v jedné z budov, když se ještě Colours konaly v areálu Výstaviště Černá louka, pamatujete? Tehdy v ní vystupovali skutečně newyorští umělci napříč žánry, od rezidentů jazzových klubů třeba po vzpomínku na CBGB s Markym, někdejším bubeníkem Ramones. Pravda, letos ještě NYC Stage z většiny nenaplnila očekávanou dramaturgii. Umístěna v dřevěném šapitó, stala se útočištěm spíše pro všeliké domácí a blízké stand-up komedianty a eskamotéry. Už jedno jediné jméno ale reinkarnaci názvu scény ospravedlnilo. Hned o dvou půlnocích tu vystoupil José James, hvězda původní ostravské NYC Stage z roku 2010.
U stolečků a v komorním prostředí sympaťák a v dobrém smyslu bavič James doopravdy zvládl navodit atmosféru klubu, ruchu v okolí navzdory. Už díky možnosti decentní komunikace s blízkým a soustředěným publikem, když si třeba v Trouble mohl dovolit udělat false start, tedy stopnout začátek a rozezpívat publikum, aby mu hezky pomohlo se zpěvem sloganu, že přece nutně potřebuje „někoho jako tebe“. A pak laškovně přejít k citaci Ain’t No Sunshine If You Go.
Další dvakráte půlnoční jazzový koncert v šapitó dostal na starost experimentující francouzský klávesista Cédric Hanriot s „urban“ projektem Time Is Colour, se zpěvákem a rapperem Tonym Moreauem. Oblíbený a zabírající Cédrikův trik? Zahájit přelétavé, libozvučně rozjímavé pianové sólo. A pak se nečekaně, nebo možná i čekaně, dalo se to odhadnout podle předchozího potutelně škodolibého úsměvu, opřít do syntezátoru a vyloudit nějaký ten poťouchlý syntezátorový pazvuk. Ale nikoliv samoúčelně. Když urban jazz, tak ať je tam ten velkoměstský hluk slyšet.
Lze jen doufat, že NYC Stage co do programu příští rok expanduje a nebude se omezovat jen na půlnoční jazzové párty. Nebo by mohla newyorská scéna přenechat šapitó cirkusu a usadit se v některém z početných menších sálů industriálního areálu?
Esence „drajvky“
Oblíbená scéna Drive letos občas příliš „nedrajvovala“. Barcelonský snivec Alex Serra se spíš jen sluníčkářsky rozplýval, jenže hadi už dávno spali. To uculujícímu se Samovi Garrettovi vyšlo jeho vysmáté reggae lépe.
O zábavu se postarali i tchajwanští rap-metalisté JhenYueTang. Ač by jedovaté jazyky mohly mluvit o kouzlu nechtěného, nešetřili vydanou energií. Mimochodem, zahráli si na Colours hned dvakrát, a dokonce postoupili z Drive na hlavní scénu. Zaplnili totiž okno vzniklé posunem vystoupení íránsko-nizozemské zpěvačky Sevdalizy o den, to když památně spadly IT služby a nastal letištní chaos. Došlo ovšem i na kapelu, která esenci drajvky zhutnila za všechny.
Co se dělo během setu londýnských Tankus The Henge se totiž těžko popisuje, to se musí zažít. Dokáží spustit snad ještě větší čurbes neboli bugr než Gogol Bordello. Nemám rád povrchní příměry, ale zpěvák, pianista a písničkář Jaz Doloran je vážně něco jako naspeedovaný Tom Waits a kapela působí, jako kdyby The Clash vtrhli na pódium v meziválečném neworleanském bordelu. V jednu chvíli Doloran zuřivě buší do elektrických kláves, které má ovšem zamaskované do skříně od pianina. V následující sekundě zvedne víko oné bedny a vyvalí se dým. V tu chvíli už stojí na „pianinu“, skáče do výšky a dopadne tak, že nesrazí nikoho z kapely ani nic z vybavení, a ještě se nezabije. Načež popadne pozoun, zapadne do dechové sekce a vokál nechá stejně veselému saxofonistovi Joãovi De Macedo Mellovi, chlápkovi s vizáží zlosyna ze starých gangsterek. Jen místo kvéru má to ságo. Načež si to Jaz za chvíli celé zopakuje. Včetně sebevražedně-gymnastického skoku.
Ale pozor, celý ten punkově zjazzovaný rock’n’roll je při všem divočení dokonale zahraný a nejde o žádné prostinké věci. Naopak. Rytmy se nečekaně mění i ve vražedných tempech. Což není stavěno na odiv, ale jen podtrhuje ohromný spád muziky, nepřestávající nakažlivě swingovat. I během pobíhání ve stylu neřízená střela drží muzikanti brilantní vícehlasé sbory. A samotné písně by nápaditostí obstály i v konvenčnějším provedení, akorát jsou takhle ještě mnohem zábavnější. Je tu znát jazzová průprava, hodně smyslu pro humor a chuť dělat všechno nadoraz.
Podobně nevázaný šraml lákající, balkánskou hudební vod(k)ou odkojený nadnárodní (bulharsko-ukrajinsko-kanadsko-americký), v Montrealu usazený ansámbl Dumai Dunai ale následujícího dne trochu zklamal. Třeba trochu falešným vokálem jinak sympatické zpěvačky Natalie Telentso. Ale samotné písně nebyly špatné, ani koncepce hudebního mixu. Nemít takovou konkurenci, i Dumai Dunai by zaujali.
World Of Colours
Colours by samozřejmě nikdy nebyly úplné Kolorsy bez dramaturgické linie world music, která tenhle festival prostě udělala. A jednou z osobností, jež ustály jak hraní na komorní Cacao Stage, tak na Drive, byla tchajwanská písničkářka Sauljaljui. Na „drajvce“ její dejme tomu orientálně-folk-rocková kapela s perkusemi, baskytarou a druhým hráčem, stejně jako frontwoman alternujícím akustickou kytaru s „měsíční loutnou“ yue-chin, prostě přitlačila na pilu. A mezi milovníky prosluněné meditace, kakaa a pozitivních vibrací jí zase pomohla odzbrojující komunikativnost. Na publikum, velebící si v lotosových sedech na dřevěné podlaze, si prostě došlápla – vyběhla mezi něj a rázným dupáním bosýma nohama udala rytmus, až prkna vibrovala. A pak zvedla diváky ze sedu a naučila je pravý tchajwanský vesnický kruhový tanec. Nebo křičet signály jako lovci v horském pralese.
Mezi závažnými poselstvími a odlehčenou, temperamentní latinou se zvukem marimby v obsazení okouzlujícím způsobem těkala na drajvce mayská kakčikelská písničkářka Sara Curruchich. Zněla méně potemněle, hravěji a vlastně sympaticky nesměleji než z nahrávek, na přesvědčivosti jí to ale neubralo ani v nejmenším. Další z vrcholných zážitků.
Hudba Avalanche Kaito věru není pro každého, ovšem alternativci právem zbystřili. Zpěvák a „hlasitý vypravěč“ s griotskými kořeny Kaito Winse z Burkiny Faso začal vystoupení efektně. Jeho deklamace se začala hlasitě ozývat z plochy před drajvkou, odkud se Kaito za stálého zpěvo-řevu propletl publikem a vyhoupl na pódium, kde zatím žhavili atmosféru jeho belgičtí spoluhráči. Ten má tedy vyřídilku, nenechal se utopit ani v chropotu extrémně zkreslené barytonové kytary a zuřivých bicích. Žánrová visačka griot punk noise platila dokonale.
Naproti tomu o jihokorejských nuMori se píše jako variaci K-popu, což tedy na Fresh Stage neplatilo ani náhodou. To spíš K-metal. Včetně působivého vizuálu pekelné obludky, doplňující jednu z nejvíc heavy písní. V instrumentaci ovšem fungovaly vedle zkreslené elektrické kytary i tradiční korejské nástroje a křehounce působící zpěvačka Jeon Young-Rang, decentně se ovívající vějířkem, řičela věru nekřehkým hlasem i v orientálních mikrotónových intervalech. Kapela zahrála i blues. „To není původní blues, ale jihokorejské blues,“ ohlásil kytarista. No, bylo to spíš blues, jako když ho hraje metalová kapela, ale čtveřice se do něj položila naplno.
Rozhodně nezklamali Onipa, taktéž situovaní na upozaděné, leč industriálně zdobné Fresh Stage. Okostýmovaný, vitální, původem ghanský zpěvák, tanečník a perkusista Kweku Sackey se staral nejen o strhující show a „exotičnost“, ale také o opravdový feeling. A trojice londýnských instrumentalistů, kde dva klávesisté zároveň alternovali kytaru a baskytaru, nabídla typicky natlakovaný afrobeatově jazzový underground z divoké a temné strany Temže. Roztančili publikum tak, že měl člověk strach o všechny ty mohutné kovové konstrukce v okolí.
Fresh Stage zčerstva ovládlo i švédské duo Symbio. Pokud nám obsazení niněra a akordeon evokuje na první dobrou hudbu tichou a decentní, nechali jsme se splést. Akordeonista Lars Emil Öjeberget totiž přidával k hudbě výrazný a hutný taneční beat – a to ručně, tedy nožně, úporným dupáním na stompbox. A niněrista Johannes Geworkian Hellman neváhal prohnat svůj důstojně archaický instrument přes nedůstojně futuristicky zkreslující sérii efektových „krabiček“.
Na druhé největší scéně si zahráli brazilští Bixiga 70, oživující karneval nakažlivým tepem afrobeatu. Rytmus táhly bubenice a perkusistka, a ne, nešlo o nic žensky něžného, ale o pořádný tah. K tomu chytlavé motivy znásobené dechovou sekcí. Kam se hrabali leckteří DJs či popové ozdoby.
…and many more
To jistě nebyl první joint, co kolovalo mezi členy proměnlivého, „liberálně orientovaného“ (jak sami zdůrazňují) amerického improvizačního kolektivu Irreversible Entanglements. Ale k relevantním inspiracím free jazzu to jistě patří. Tahle kapela umí řádně hlučet i akusticky, v Ostravě ovšem předvedla verzi s noiseovými elektrickými vlnami, ženoucími se přes groovy a sóla trubky, do kterých básnířka Moor Mother jurodivě chrlila svoje litanie o nutnosti probudit se do reality a „něco dělat“. Věru horečnatá úplňková chvíle na Full Moon Stage.
Na stejné scéně předvedli polští ||ALA|MEDA||, jak vizuálně oživit nepříliš zajímavý pohled na muzikanty drtící groove a kroutící potenciometry oscilátorů. Přibrali ke svojí analogově-elektonicky-jazz-psychedelicky-groovové produkci…. nevím jestli výrazový, ale určitě výrazný tanec. Respektive tanečnici. Co ona kočkovitá (vážně, i s pruhy namalovanými na těle) bytost předváděla, spadalo do škatulek „transovní“ a „extatické“.
Nebyla ovšem nouze ani o velejemné koncerty. Portugalka přenesená do vod kanálu La Manche Nessi Gomes dokázala sama s akustickou kytarou podmanit posluchače hudbou velice pomalou, táhlou a průsvitně něžnou. I když moc času mi na ni nezbylo, ach ty překryvy.
Čas žel tradičně nezbývá ani na domácí kapely nebo jen když hrají v nevděčně časném odpoledním termínu, před „východem hvězd“. Však si z toho taky Marek Eben dělal decentní legraci. „Tady je to přísné, musí se končit včas, jsou tu ti zahraniční interpreti…“ Bratři Ebenové působili na druhé největší scéně, kde měli i v odpolední výhni plno, jako velmi příjemné osvěžení. „Přemýšlel jsem, proč si vzal pan Kravitz včera to síťované tričko. No teď to chápu. No, mohl bych si ho vzít taky. Ale protože vím, kolik jste zaplatili za vstupné, tak to neudělám, protože si to nezasloužíte.“ Vedle zavedeného Folklorečku a „folkového industriálu“ Já na tom dělám se už v repertoáru výborně zabydlela i Jarní, „naše první píseň se zemědělskou tematikou“, kdy si publikum s chutí společně s kapelou uplivlo „řepka fuj“. Ale i mnohem vážnější Co my víme. Netřeba dodávat, že Ebenové s částí někdejších Etc. v sestavě už léta znějí jako pořádný bigbeat a ani s velkou scénou pod širákem nemají problémy.
D.Y.K. jsou zase důkazem, že i v naší kotlince lze uvést do chodu brilantně hrající funkový bigband s dechovou sekcí a muzikanty na vrcholné úrovni. Namátkou s Ondrou Pivcem za hammondkami. Otázkou je, jak dlouho, často a pravidelně může tak náročný projekt fungovat ve zdejších podmínkách, míním ty honorářově-finanční. Ale držme palce.
Ach, to vábení tamtamů pralesních
Závěr ale musí patřit jediné osobě. Respektive pro mě rozlučkovému koncertu Emiliany Torrini na rozhraní soboty a neděle. Neb elektronické dunění skutečně finálních Infected Mushroom by při vší úctě k nim dojem z té krásy převálcovalo. Přestože v úvodu jejich show ještě spatřená hra tanečníka a tanečnic na plastové popelnice jistě vykutáleně zpestřila beaty.
Je těžko uvěřitelné, jakými žánrovými proměnami až přemety Emiliana Torrini prošla. Vždyť její debut Crouçie D’où Là (1995) byl vlastně bluesový (!), pak přeskočila na trip hop, dream pop či folk. A její repertoár přesto zněl naživo naprosto konzistentně, propojený jen hlasem a folkrockovým soundem. Ať už zpívala snivou baladu Nothing Brings Me Down, nebo proměnila původně skočně elektronický hitík Jungle Drum v odpíchnutý rock’n’roll. Tedy hodně islandský rock’n’roll, pro který však i středoevropská „srdce tloukla jako pralesní buben“, abych umělkyni citoval.
Emiliana přitom působila stejně milým, civilním a v tom nejlepším smyslu dívčím dojmem jako na Colours v roce 2014. A to „dívčím“ není vycucáno z prstu. Stačilo najít staré fotky. Když Torrini prohlásila, jak se ráda vrátila na „jeden ze svých nejoblíbenějších festivalů“, dalo se jí to věřit. Prohlášení o jednom z nejoblíbenějších festivalů s ní lze sdílet.