Ne, že by na headlinerech letošních „Kolorsů“, zabírajících v nabitém festivalovém kalendáři datum 17. až 20. července, bylo něco špatného. Queens Of The Stone Age či Lenny Kravitz vkus neurazí, natož svérázná zpěvačka Bat For Lashes, jež si škatulky dream pop i synth-pop vyložila vlastně docela alternativně. Pravidelným čtenářům, natož návštěvníkům Colours ovšem netřeba vykládat, že to nejobjevnější z dramaturgie festivalu, zajímavé pro příznivce hudby mimo mainstream, najdou v hlubších vrstvách programu, v masových médiích málokdy probíraných. A že je tam onoho zajímavého zatraceně hodně. Snad následující tipy malinko usnadní obvyklé sprintování mezi scénami industriálního areálu Dolních Vítkovic a rozhodování, co stihnout a co oželet.
Mercedes Peón
Začněme v Evropě. Galicijské zpěvačky, hráčky na dudy a skladatelky Mercedes Peón by si teoreticky někdo mohl všimnout na našich pódiích už před hodně dlouhou dobou. Sama totiž vzpomíná, jak v roce 1986 vystoupila „na folklorním festivalu v Československu, v kroji a tak, jako součást folklorního souboru…“ Jenže tehdy, kolem dvacítky, ještě nebyla známá. Od dob, kdy se stala členkou souboru Xacarandaina nebo jako sedmnáctiletá jezdila po galicijských vesničkách s magnetofonem a sbírala od stařenek a stařečků málem zapomenuté písně, se stala jednou z nejvýznamnějších představitelek galicijské scény. Debutové album Isué vydala v roce 2000. A prosadila se tím, že k hudebnímu dědictví Galicie přistupuje naprosto bez předsudků. Ctí jak autentickou podobu folkloru, tak současné ohlasové pojetí, včetně projektů s elektrickými nástroji. Mimochodem, má za sebou i spolupráci s Manu Chaem a Mano Negra. A její koncerty bývají pořádná smršť.
Widad Mjama & Khalil Epi
Tradiční „kolorsovskou“ dramaturgickou linii zaměřenou na world music reprezentuje i marocko-tuniský projekt Aïta mon Amour zpěvačky Widad Mjama a multiinstrumentalisty Khalila Epiho. Widad Mjama je vážně silná a svérázná osobnost. Absolvovala konzervatoř v Casablance v oboru klasický tanec a dramatické umění, ale pak se zhlédla (nebo snad zslechla, učitelé češtiny prominou) v hip hopu, a stala se zřejmě první ženskou raperkou v Maroku. Vystupovala s kapelou Thug Gang, později spoluzakládala francouzsko-marocké seskupení N3rdistan.
V projektu Aïta mon Amour ovšem loví i hlouběji v historii. Do současné podoby převádí po staletí pěstovaný marocký venkovský styl aïta (z arabského písma se přepisuje také jako haita nebo ghita), přičemž termín lze přeložit slovy jako volání, lamentace, nářek. Typická pro něj byla intepretace smíšenými skupinami, muži i ženami, což v muslimské zemi není tak samozřejmé. Widad se pochopitelně soustředí na ženskou část tradice. Khalil Epi (spolupracoval s Widad už v N3erdistanu), tuniský elektronický hudebník, ale vedle kompjůtru a syntezátorů také hráč na tradiční strunné nástroje, se stará o aktuální sound.
Onipa
Ghansko-britská kapela Onipa (v překladu z jazyka akan Člověk, sociální podtext je tudíž jasný) také spojuje tradiční s elektronickým, západoafrické žánry s popem, ale jde o jiné kraje, jiné mravy. Hudebníci mají hodně společného s tím, co se děje na londýnském „tanečně-najazzlém undergroundu“, ostatně na loňské desce Off The Grid s nimi hostoval i starý známý Theon Cross (Sons Of Kemet, Nubya Garcia, Emeli Sandé). Módní samonazvaná škatulka pro podobné projekty afrofuturismus trochu přehání, spíš by seděla fráze „žhavá současnost“. Což ale nijak nesnižuje zajímavost téhle přímočaře hypnotické fúze afrobeatu s jazzovými improvizovanými sóly, klubovou taneční hudbou a rapem.
Avalanche Kaito
Zpěvák, tanečník a též „mnohoinstrumentalista“ (rád hraje třeba na všeliké etnické flétny či drnkátka) Kaito Winse původem z Burkiny Faso se pokládá do autorských ohlasů griotských zpěvů i řevů vážně neobvykle. Nad až noiseovým chropotem zkreslené barytonové kytary Nica Gitta a hodně „punkovými“ bicími Benjamina Chavala. Ve studiu Kaitovu produkci doplnili belgičtí spoluhráči i elektronikou. Elektroniku lehce využívají i na vystoupeních, tam ale „nezměkčuje“ sound, koncerty působí hodně syrově. Západoafrický HC? Tak nějak.
Bixiga 70
Mnohohlavý ansámbl dorazí z Brazílie (jméno kapely je i její adresou v jedné ze starých čtvrtí São Paula) a svůj hudební amalgám slévá logicky i z různých latinskoamerických žánrů. Jenže zdaleka nejen z nich. Jako zcela zásadní inspiraci jmenují muzikanti, kteří dali bigband v roce 2010 dohromady, vedle Gilbarta Gila, Pedra Santose a dalších brazilských velikánů také afrobeat a Felu Kutiho či funk. Ovšem jedním dechem i ethiojazz Mulatu Astatkeho. Na čemž by nebylo nic nepřirozeného, africká hudba asistovala přece už u samého formování té latinskoamerické. A ta latinskoamerická zpětně silně ovlivnila tu moderní západoafrickou. Ovšem Bixiga 70 si klidně sáhnou pro inspiraci třeba k surf rocku a nezní to hloupě. Nakonec na zdrojích nezáleží, protože výsledkem je kompaktní rytmický nápor.
Enkelé
Pokud by člověk dal na převládající halo efekt článků o kapele, bude si myslet, že kolumbijské dámy Enkelé sází především na silný feministický náboj. Což je chvályhodná pravda, opravdu bourají tabu o tom, co vše mohou a nemohou ženy v tradiční kolumbijské hudbě vykonávat, a zároveň se tak trefují do různých podob machismu. Ale soustředí se především na muziku. Velmi temperamentní, přitom aranžérsky promyšlenou a delikátní, vystavěnou převážně jen na perfektních vícehlasech, díky kterým se obejdou i bez harmonických nástrojů (byť nemají problém použít je občas pro zpestření) a perkusí.
Sara Curruchich
Nádherných latinskoamerických anomálií ovšem letošní Colours nabídnou víc. Asi si příliš nespojujeme noirovou jiho-americanu s muzikou Guatemaly, natož s interprety s mayskými kořeny. Jenže takhle nějak hudba Sary Curruchich zní. Tedy alespoň když hraje s elektrickou kapelou. Nicméně tajemně chmurná nálada zůstává zachována i v akustickém provedení. Je to autentické, zvláště když Sara zpívá vedle španělštiny i v dialektu mayského lidu Kakčikelů, a zároveň se „konvergentním vývojem“ dobrala k soundu podobnému třeba Calexico. Nenechejme se splést pestrými šaty. S potemnělou, vzdornou melancholií hudby se podle výkladu autorky pojí i texty často zaměřené na bezpráví páchané na původních obyvatelích Ameriky.
Hudební dráhu zahájila Sara Curruchich jako členka ženské marimbové kapely Teclas en Armoria. Vedle folkloru jí ovšem stále víc dávalo smysl hrát vlastní písně a najít bohatší, kosmopolitnější výrazovou paletu. A protože je moderní indiánskou dívkou, od roku 2015 posílala do světa působivé songy přes sociální média. Za chvíli z toho bylo mezinárodní turné. Nebo slušná mediální pozornost věnovaná proti-trumpovskému koncertu spolu s Drážďanskou symfonií, uspořádanému v roce 2017 přímo na mexicko-americké čáře v Tijuaně. A také dvě zdařilá alba Somos (2019) a Mujer Indigena (2021). Nepřekvapí spolupráce s Lilou Downs, která to „má podobně“. S mexickou kolegyní-zpěvačkou a také kolegyní-aktivistkou natočily song Pueblos (2021) k Mezinárodnímu dni původního obyvatelstva.
Jhen Yue Tang
Tchajwanské hroziče bychom mohli snadno odbýt jako svérázný, vlastně trochu úsměvný krojovaný orientální metal s kořením pro nás neobvyklých nástrojů. Jenže ono je velmi důležité právě propojování kultur. Vyjadřování se prostředky, jaké kdo a kde uzná za vhodné. Možné právě jen ve svobodné, otevřené, liberální společnosti bez „čínských zdí“. Tahle kapela si zaslouží ohromné sympatie, stejně jako její domovský ostrov, permanentně vzdorující pohlcení rozpínavou, devastující totalitou. Která by s podobně vzdornou muzikou rychle zatočila, však si to pamatujeme.
Sauljaljui
Písničkářka Sauljaljui také začínala na tchajwanské metalové scéně. Dobrala se ovšem k mnohem intimnějšímu, dejme tomu (s vědomím nedostatečnosti stylových škatulek) folk rocku s prvky tchajwanského hudebního folkloru. Vedle křehkých songů ovšem pořád umí i pěkně vystrašit razantními pasážemi. K písním se jí hodí jak běžná akustická kytara, tak pro nás exotičtější yue-chin (nebo též ruan), tzv. „měsíční loutna“, prastarý nástroj rozšířený z Číny do Japonska, Koreje či Vietnamu.
Gary Clark Jr.
Texaský kytarista a zpěvák už vlastně svým vyšťaveným elektrickým blues s přesahy do funku a soulu pronikl do mainstreamu. Jenže spíš ve Státech než u nás, ze zdejších komerčních rádií ho asi moc neuslyšíme. Nelze ho tudíž v „důlním“ přehledu vynechat. Co dovede na pódiu jsme mohli zažít už v roce 2015 ve Španělském sále Pražského hradu, kde ovšem jeho koncert poznamenala pro hlasitou muziku nevhodná akustika. Nebo před vystoupením Guns N’Roses v Letňanech v roce 2022, jenže to hrál nejen v podmínkách běžných pro předkapelu, ale hlavně nikoliv před svým publikem. Teď by to mělo být správně.
Navíc se dá podle letošního čtvrtého řadového alba JPEG Raw čekat, že Gary Clark Jr. překvapí. Hodně totiž rozšířil žánrový záběr, nahrávka je jeho nejpestřejší. Vedle infuzí všeho možného od jazzu po hip hop se Clark nechal inspirovat třeba tradičními africkými žánry. Rytmus songu Maktub zatáhne posluchače až někam na Saharu, do krajů pouštního blues.
Cédric Hanriot
Na Colours obvykle nechybí ani trocha jazzu, logicky spíš v jeho přímočařejších, přístupnějších podobách. Francouzský pianista Cédric Hanriot přijede se svým posledním, elektrickým, s hip hopem a nu-soulem fúzujícím projektem a albem Time Is Color, pro „Kolorsy“ jako dělaným nejen co do názvu.
Jde ovšem o mimořádně zajímavého hráče bez ohledu na projekt a zvolený sound. Nejvíce se zviditelnil asi jako jeden ze sidemanů Dianny Reeves na titulu Beautiful Life (2014, Grammy pro „Nejlepší jazzové vokální album“), kam ho přizvala producentka a bubenice Terri Lyne Carrington (se kterou také vydal dvě desky). Má za sebou i spolupráci s Johnem Patituccim, Donnym McCaslinem, Melissou Aldana, Herbiem Hancockem či Metropole Orkest.
Irreversible Entanglements
Americký hudební kolektiv šéfovaný angažovanou básnířkou-recitátorkou s odzbrojující vyřídilkou Camae Ayewa alias Moor Mother ovšem posluchačům nic neulehčuje. Tady nic o přímočařejších podobách jazzu neplatí, byť kapela umí i taneční groovy. Klidně je ovšem proloží vpádem freejazzové improvizace či rovnou řízenou nástrojovou kakofonií. Nevázaný spolek funguje od roku 2015, vydal čtyři řadové desky, tu poslední Protect Your Light v roce 2023 dokonce u Impulse!, a dva koncertní tituly. Důkaz, že free jazz, hlásící se mj. k odkazu The Art Ensemble Of Chicago, is not dead.
Dumai Dunai
Montrealská kapela klame tělem či spíš zvukem. Chvíli balkánský šraml a vlivy východoevropské hudby, neb část sestavy pochází z Bulharska a Ukrajiny. Za chvíli reggae nebo potemnělý soul. Texty vedle angličtiny a francouzštiny taky v ukrajinštině a srbštině. K tomu hodně charismatická zpěvačka Natalia Telentso. Jenže to z nějakého důvodu, čert ví jak, drží pohromadě a euforizuje. Asi díky té Natálii a dechové sekci. Na oblíbené „drajvce“ (Drive Stage) by to mělo fungovat bezvadně.
Ajeet
V případě v Bostonu narozené, v Irsku žijící zpěvačky, multiinstrumentalistky, písničkářky a jak sama zdůrazňuje také jogínky Ajeet Kaur (slyší i na jméno Siobhán Moore) možná blikají všechny červené kontrolky posluchačů, pro které je new age sprosté slovo. No, vlastně mi ta výstražná barva svítí taky. Na první poslech retro irského folk-new age ve stylu Clannad (který byl ale fajn), do kterého okouzlená autorka při výletu do Indie naroubovala něco orientálních postupů a manter. A přisypala „po špetce posvátných tradic z celého světa“ za účelem muzikoterapie. Blik.
Jenže na druhé straně, křehké písničky mají svoje kouzlo, jsou odzbrojující. Proti čistě muzikantské stránce věci také nelze namítat nic. Což platí i pro Ajeetiny uznávané spoluhráče, irskou harfenici a zpěvačku Aisling Urwin a španělského hráče na perkuse z různých koutů světa Raffu Martineze. A navíc není pěkné šlapat na kytičky, že. Ajeetin pražský workshop pár let před covidem měl u meditujících sluníčkářů kladný ohlas. Bude pěkné udělat si obrázek bez předsudků, podle koncertní podoby repertoáru. Navíc zklidnění a rozjímání je v chvatu Colours často nezbytně třeba.
***
Pochopitelně nejde ani zdaleka o vyčerpávající přehled všeho pozoruhodného. Mezi tipy se neprávem leccos nevešlo. Namátkou Gogol Bordello, kteří jsou ale u nás dobře známí, a návrat po letech určitě neunikne pozornosti. Švédské akustické duo niněry a akordeonu Symbio. Pamětnický výlet za historií elektroniky a krautrocku Tangerine Dream. Islanďanka Emilíana Torrini (Davidsdóttir), jež se navzdory někdejší popularitě kvůli účasti na soundtracku k Pánovi prstenů nezhoupla k prvoplánové komerci, ale stále působí sofistikovaně a křehce i v kusech elektronicky-tanečních. Nessi Gomes, která se do Ostravy vrací se svým „portugalským fadem z britských ostrovů“ po pouhém roce. Americký zpěvák José James, schopný propojit ten nejtradičnější vokální jazz s hiphopovými rytmy (mimochodem, hostoval např. s Erikem Truffazem). A další a další odstíny. Ale mezi Barvami se stejně nejlépe „doluje“ ta správná intuicí, stačí sfárat v Dolních Vítkovicích kousek pod povrch.