Maďarský kytarista Csaba Palotaï (narozený v Budapešti 1972) studoval v Paříži, od roku 1996 tam žije a počátkem léta 2015 nahrál ve francouzském Montreuil své album The Deserter, vydané BMC. Na rozdíl od starších desek Grupy Palotaï (vyšlých rovněž na BMC 2002 a 2004) jde o záležitost sólovou, s elektrickou kytarou a nastavením bicích, pohybující se mezi rockem, free jazzem, blues a folkem. Nabízí se otázka, k čemu se vztahuje ohlášená dezerce. Různorodost jedenácti závdavků na ni neodpovídá přímo, musíme se teprve ve změti jednotlivých zastavení dohadovat, jak a zda vůbec skladatel, hráč a aranžér v jedné osobě míní titul CD objasnit. Každopádně hned do prvního tématu vkluše, vnikne, vybrušuje ho, udržuje napjatě rytmický chod a na něm staví působivou melodii. I při dalších příležitostech působí Palotaï útočnicky líčivě, spínavě i vypínavě, někdy se vtrhávanostním či vysekávaným vykružováním či drháním, jindy s nyjádovým tónováním, s tesknou rozverností i s verbířkou osočivostí. Je až překotně hrubozáplatový, nicméně jeho zdrsňující ataky nemusí být vždycky dobývalostní nebo rozrušivostní, vyhmatává se z nich do precizujícího propírání a promykání až k titěrnění a záhlučnění. Oceníme jeho představivostní zákresnost, spojenou s ustavičným pnutím i nezbrklostní útěkovostí, jak kdy, jeho podloudně zkusmovou baladičnost, rozvažujícně zahrávavou, probludivě zadychťovanou, nemátožnou. Jestliže se s názvem jedné skladby dotážeme, co tedy považuje za dilema, dozvíme se spíše dosvědčování než přesvědčování, a tak možná jednoznačněji než vlastní skladby v tomto ohledu zapůsobí čtyři tradiční songy z Transylvánie (pod jednotícím titulem Dluh), probludnivě rozletné, vzlétavě fascinující, provokující (nikoli provokační), zakonejšené (v samotném závěru) do bloudivé útěšnosti a pronikavé něžnosti. A odpověď na úvodní otázku? Nejspíš ji najdeme ve věnování CD všem lidem, kteří se poohlížejí po domově na naší planetě. Což může, ale také nemusí být dezerce. V souvislosti se současnou migrační krizí a po poslechu alba si na tu otázku asi odpoví každý sám. Ale bez ohledu na tento (eventuální) podtext jde o hudbu, jejíž posuvnost základních námětů k dalšímu a dalšímu variování věru neznudí.
Budapest Music Center Records, 2016, 38:51