Pokud bychom podle názvu kapely, odkazujícímu na slavnou odrůdu růže damascénské, nebo podle členství kytaristy a koproducenta Pavla Šmída (mj. Cheikh Lô a King’N’Doom), hádali zaměření Damask Rose na world music, byli bychom vedle jak ta jedle. Pokud sedne muzice na albovém debutu Damask Rose nějaký volný příměr, tak snad k Tomovi Pettymu. Nejde přitom o kopírku, ale prostě o příbuznost. Příbuznost danou jak barvou hlasu původem skotského frontmana a autora písní Stevena Johnstona, tak zvukem a la americana/heartland rock s nacrunchovanými elektrickými kytarami, cinkavou akustikou a hammondkami či pianem Vojtěcha Svatoše. Také rytmika basisty Tomáše Lišky (Druhá tráva, Invisible World) a bubeníka Štěpána Podrazila je „stylová“. Sound, se kterým se kapela dle slov Pavla Šmída „po dva roky práce mazlila do posledního detailu“, zní přitom přirozeně a přesvědčivě, s dojmem živého provedení. Jako vítané zpestření funguje trojice písní, doplněná o aranžmá pro smyčcové kvinteto.
Písně jsou pochopitelně původní, navíc melodicky i textově mimořádně nosné. Hned několik kusů má hitové ambice. Například power balada Your Home, Your Hopes, Your History nebo posmutnělá Aros. Přitom bez ústupků dobrému vkusu. A ještě zajímavější jsou ponuřejší barvy skladeb jako Rooms, evokující (opět s velkou rezervou) „jemnějšího“ Marka Lanegana: „Nic nedejte na to, že prostory, které nacházíme, se dnes zdají temné a prázdné / najdete zase způsob, jak je zaplnit…“
Další z koproducentů Vojtěch Svatoš označil na fb písničkáře Stevena Johnstona za „záhadného a geniálního“. Právě ona záhadnost představuje jediný problém. Informace abys prstíčkem hrabal. Přitom věřím, že se Pavlovi Šmídovi a spol. podařil podobný objev jako v případě Moonshye. Měla by stačit trocha odpovídající osvěty či vulgárně řečeno „Pí-áR“ a z Damask Rose se může stát událost přesahující zdejší luhy a háje.