Česká premiéra, den před vystoupením na festivalu Colour Meeting, skutečně fenomenálního (tady to slovo sedí) norského tubisty Daniela Herskedala působila v rozžhavené Praze jako osvěžující závan chladného větru ze severu. Promiňte to prvoplánové přirovnání, jenže když Herskedal po úvodní skladbě The Mistral Noir dal k dobru historku, jak psal v chatě ztracené v zasněženém Laponsku skladby pro album Call For Winter, a poté pokračoval kusy Glacier Hiking, Ice Crystals a Permafrost, nedá se nepoužít. I když Jára da C. by určitě analogicky s Dobytím severního pólu… témata Procházek po ledovci, Ledových krystalů a Věčně zmrzlé půdy zařadil v horkém velkoměstě mezi tabuizovaná.
Mimochodem, legrácky jsou také namístě. I když pro Herskedala dokonale platí stereotyp o mlžné, snivé melancholii severské hudby, neznamená to, že by ten chlapík byl nějaký depkař, natož suchar. Když vyloudil z tuby zvuky velmi připomínající ultrahluboké chrápání medvěda v brlohu pod sněhem, jistě nešlo o kouzlo nechtěného, ale o správně načasované odlehčení nostalgicky, „klasicky“ krásného koncertu trochou hudebního humoru.
Obava některých diváků, že by sólový recitál tubisty a hráče na basovou trubku mohl vyznít po zvukové stránce nudně, byla naprosto lichá. Šlo o jeden a půl hodiny strhující, pohlcující hudby. Co do pestrosti zvukového spektra Herskedal jako by neznal nebo spíše neakceptoval údajné limity nástroje. Dokáže pomocí cirkulárního dechu vytáhnut z tuby třeba drón připomínající didgeridoo, a pak se rozlétnout do pro tubu překvapujících vysokých poloh. Nenudily ani skutečně sólové pasáže, nicméně Herskedal navíc téměř permanentně pracoval s elektronikou. Buď si chytal v reálném čase do looperu zvukové plochy, minimalistické repetice, basové linky a třeba pomocí dechu rytmické smyčky si typicky živě nasamploval tubu a pak hrál sólový part na basovou trubku, nebo rovnou pouštěl z laptopu decentní half-playback. Ovšem, jak sám upozornil, přednatočený pouze na jeho dva hlavní nástroje.
K tomu, aby bylo představení nosné, ale stačila už jen síla a přitom neobvyklost Herskedalových melodií. Což neplatilo jen pro hodně chytlavé nápěvy jako ten, co složil pro film The Last Black Man In San Francisco, nebo velebný, hymnický Time Of Water, ale plošně. Přítomní hudebníci, kterým to rozum (ne)bral, mohli obdivovat nepochopitelnou Herskedalovu virtuozitu a absenci technických omezení, dokonalou intonaci a procítěnost tónu. Ale k tomu, aby si člověk užil muziku, to vůbec nebylo třeba. Stačilo nechat se omývat onou příjemně chladivou nádherou, vynořující se z oparu nad hladinou hlubokých zvukových jezer.
Poslední skladbou před přídavky byla, jak jinak, Call For Winter. Na seveřanovi bylo vidět, jak je mu horko. Přesto hrál s maximálním nasazením a nechal se dvakrát vytleskat. V sále vládlo jednomyslné nadšení, a i když vzhledem k letním měsícům tentokrát nebylo vyprodáno, na příští rok plánované vystoupení Herskedalova tria jistě vyprodané bude. Jak interesantní jsou Herskedalovy koncerty, se prostě rozkřikne.