„Když máte blbej den, tak si pískejte, to vám zlepší náladu,“ pronesl Danilo Pérez, a první motiv zahájilo hvězdné trio hvízdáním. Blbým dnem mohl mít pianista na mysli organizační problémy způsobené zpožděním letadla, a následně skluzu všeho dalšího včetně zvukové zkoušky. Pánové ovšem prokázali naprostou profesionalitu, koncert zahájili přesně na čas a náladu si zlepšili od samého začátku. Pohotově vygenerovanou hráčskou euforii také hned přenesli na publikum. Ale i když je škoda kazit historku, přiznejme, že stejnou hláškou, hvízdaným úvodem a skladbou Whistle To Adversity (Pískáním proti nepřízni) zahajovali i předchozí koncerty turné.
Ačkoliv Pérez, Patitucci a Cruz hrají v obsazení tradičního jazzového klavírního tria, jde o sestavu s hodně rozšířenými zvukovými možnostmi. Pérez sice dával přednost akustickému klavíru, ale po ruce měl i syntezátor, na kterém lovil zvuk moogu či elektrického piana. S chutí hrál každou rukou na jiný nástroj a pořádal výlety do fusion. Stejně jako Patitucci, který už pro druhou kompozici Rediscovering The Pacific Ocean vyměnil kontrabas za šestistrunnou baskytaru prohnanou sérií efektových „krabiček“. Famózně vygradovanou závěrečnou skladbu hlavního bloku koncertu Point Of No Return odpíchl Pérez dokonce smyčkou zachycenou v sekvenceru syntezátoru, což s podporou dýchajících a pulzujících Cruzových bicích vyhecovalo podstatnou část plného sálu k pohupování na židlích a podupávání, jen jen vyskočit. „Jestli chcete tancovat, tak můžete,“ ocenil atmosféru se smíchem Pérez a ukazoval spoluhráčům na obzvláště pohybově nadanou dámu v publiku.
Trio nehrálo zdaleka jen podle mustru rutinérů ve stylu téma – impro – téma – šlus. Sázelo spíše na košaté, prokomponované kusy o několika větách. Jedním z vrcholů koncertu byla skladba Beloved, věnovaná americké spisovatelce Toni Morrion. Začínala a končila velebnou melodií zahranou Patituccim arco. A mezitím se dělo něco jako malá symfonie, se střídáním dramatických pasáží a klavírních meditací. V podobě skladby Wayne, dedikace zkomponované Patituccim, nechybělo ani okénko věnované „našemu mentorovi a géniovi Waynemu Shoterovi“, v jehož kvartetu Pérez a Patitucci sloužili věrně dvě dekády. Odtud možná i záliba v promyšlených klasicizujících skladbách, byť si sofistikovanost a náročnost formy nijak nepřekážela s latinskoamerickým temperamentem hudby. Což vlastně bylo na vystoupení nejlepší: Kombinace svrchovaně kvalitní, posluchačsky vlastně nelehké hudby, s tak radostnou a živelnou interpretací, jaká dokáže diváky „odvázat“.
Opakované ovace ve stoje přiměly trio i k neplánovaným přídavkům. Pérez si dokonce dal „bubenický souboj“ (na syntezátoru si nastavil samply perkusí) s Cruzem a publikum rozezpíval. „Výborné publikum, zítra hrajeme v Lisabonu, nechcete jet s náma?“ lichotil Pérez. No, jde o dost vousatý bonmot, už jsem ho párkrát slyšel od různých muzikantů. Jenže rozjařenému pianistovi se dal věřit.