Dotýkání je ošemetná věc. Sotva se Dorka dotkne smyčcem violoncella, rozezní se násobně víc strun, než jich ten nástroj má. Tedy alespoň v podvědomí posluchačů, kteří se chtějí nechat dotýkat. Dotyk ovšem v tomto případě nepředstavuje riziko. Vždyť v hudbě nezní žádný nátlak. Žádné podprahové násilí vtíravosti a vnucování se levnou chytlavostí, i když jde o písničky přístupné a v podstatě přímočaré. Příměry k brnkání na duši znějí pateticky a proflákle, jenže takhle nějak to je.
Obok mnie se stará o velejemný náladotvorný úvod, s lehkými stíny a rozostřenými dozvuky kytary Miroslava Chyšky a tichými příklepy baskytary Miloše Klápštěho, do kterých vpluje violoncellová vyhrávka jako labuť do zklidněné laguny. Čtyřakordový refrén by slušel kdejaké rádiové hitůvce, ale je natolik decentně a vkusně podaný, že tu o podbízivosti nemůže být ani řeč. A capella Cisza vystavěná nad členitým vokálním loopem evokuje volný prostor někde ve stratosféře. Wiem je vlastně taneční kus z jiného, křehčího vnitřního vesmíru, kde není zvykem hlasitě dupat. Dedikace písně mámou synovi Słoncem jesteš pak dojímá ve všech vesmírech. Pokud titulní Dotyk slovy samotné Dorky vystihuje koncepci alba „o setkáních a momentech, krátkých a zdánlivě nepatrných, které ale v konečném důsledku umí vyvolat bouři a velké změny v životě“, je ona bouře už z doslechu, ale nechala za sebou svěží vzduch. Vždyť „nejde o to, co chceš / nejde o to, co se stalo / nejde o to, co víš / nejde o to, čeho se bojíš…“ (snad jsem ten překlad z polštiny nezkomolil moc). Kapky končícího deště se třpytí mezi zvonivým vybrnkáváním akustické kytary, elektrickým pianem a mnohočetnými ozvěnami vokálních koloratur. A jde jen o to, co si z toho všeho vezmeš. Groove písně Proszę vpadne do snivého celku zdánlivě hrubě, jenže výrazné oživení přijde v pravý čas.
Závěrečná skladba Połeglym na báseň Krzysztofa Kamila Baczyńského je starší než ostatní kompozice. Vznikla pro kompilaci muziky inspirované filmem Lidice (2011) a působí svou výpravností jako trochu odjinud, funguje jako svého druhu bonus. Do celku ale zapadne díky konzistentním aranžmá.
Ačkoliv oproti první Dorčině sólové desce Iluzja (2018) výrazně přibyly klávesy a ony zdůrazněné groovy a muzika celkově zpestřila, stále tu není nic přeplácáno, zahlceno. Dorčino trio se, ehm, dotýká kontur mezi volností a sevřenější, konvenčnější písňovou formou, nikdy ale nepřepadne směrem k něčemu všednímu. Dorota Barová prostě zůstává na naší scéně okamžitě rozpoznatelným unikátem, ať hraje sama za sebe, v Tara Fuki, Vertigu či kdekoliv jinde. Přitom pokud snad existovaly obavy, aby recept triové sestavy nepřinesl příliš mnoho opakování, byly zbytečné.
Nezbývá než si přát, ať Dorce nezbyde čas na pletení čepic, stříhání ofin nebo vytváření trvalých ondulací, viz rozhovor v listopadovém čísle UNI. A může se naplno věnovat tomu, v čem je nezaměnitelná. Dalšímu dotýkání se posluchačů prostřednictvím písní.