Marocký loutnista Driss El Maloumi své nejnovější album Details (2024) natočil ve spolupráci se smyčcovým Watar Quintetem z Belgie. Rozhovor s umělcem, jehož velkou vášní je vedle hudby také literatura, vznikl v Bratislavě, kde El Maloumi vystoupil v rámci World Music Festivalu.
Jaké byly vaše hudební začátky?
Pro mne, jak řekl básník, je prvním nebem město Agadir ve středním Maroku u Atlantského oceánu. Jako každé dítě jsem navázal své první kontakty se světem zvuku a hudebních frází díky své matce, která měla krásný hlas, přestože nikdy nezpívala na pódiu. Ona mi předala první melodie. Jinak jsem měl jako každé dítě v našem městě rád fotbal, ale také různé bubínky. To patřilo k našemu dětství. Postupně jsem se stal členem pěveckého sboru a začal jsem vnímat hudbu prostřednictvím písní. Začal jsem studovat na naší malé konzervatoři v Agadiru, kde jsem měl také první koncerty. Postupně se to všechno na sebe nabalovalo, ale mohu říct, že mě vždy přitahovalo vytváření nových hudebních frází, inspirovaných jednak tím, co jsem v té době prožíval, jednak snahou vést dialog a říct něco nového, pojmenovat věci vlastními slovy a ze svého vlastního úhlu pohledu. Vedle studia na konzervatoři jsem absolvoval také univerzitu – mám vystudovanou arabskou literaturu. Stal jsem se učitelem a dnes jsem ředitelem na konzervatoři, na které jsem studoval. Je to možná logický vývoj, ale pro mne bylo důležité hlavně to, že jsem velmi brzy mohl hrát s dalšími skvělými muzikanty, že jsem mohl opustit Agadir a vydat se do jiných měst, a především pak do Evropy. Tam jsem totiž zahájil svou skutečnou kariéru, mohu-li to tak říct. A pak už to šlo ráz na ráz. První album, druhé a tak dále. Potkal jsem také své přátele z agentury Contre-Jour, a díky nim jsem mohl přijmout další a další hudební výzvy, a to je i důvod, proč tu dnes můžeme sedět a povídat si o mém novém albu.
Zmínil jste Agadir, město, z kterého pocházíte. To dnes působí velmi moderně, ale je to hlavně proto, že starý Agadir ve druhé polovině 20. století postihlo ničivé zemětřesení, a město tak muselo být postaveno prakticky znovu. Jak moc je právě takové místo inspirativní?
Je to jednoduché, každý z nás má zvláštní vztah k prvnímu světu, který jej obklopoval. Díky Agadiru jsem měl možnost objevit oceán i západy slunce, které jsou tam hodně zvláštní. Zajímaví jsou tam i lidé, protože Agadir je hlavní město marockých Berberů. Je to velmi turistické město a lidé jsou tam otevření. Evropané i ti, kdo tam přijíždějí z Východu, jsou tam vítáni. Máme tam také krásné pláže, nejhezčí v Maroku a jedny z nejlepších v Africe. To je tedy jedna stránka Agadiru. Vedle toho však musíme postavit historii města. Slovo Agadir znamená citadela, pevnost. Je to město, které bylo ve své době vystaveno portugalské okupaci. Prožilo bezpočet dramatických událostí včetně, jak jste už zdůraznil, velkého dramatu z roku 1960, tragického zemětřesení. Ostatně k této epizodě našich dějin mám osobní vztah. Mého otce zachránili z trosek v posledním možném okamžiku. Málem v sutinách zemřel. Pro mne je ale mimořádně důležitý klid, který v Agadiru nacházím. Hodně cestuji po celém světě a vždy mám touhu se vrátit do Agadiru a inspirovat se jeho klidem. Ano, Agadir je dnes spíše moderní město, protože kvůli zemětřesení jsme ztratili jeho historickou část, přišli jsme o staré čtvrti a historickou pevnost, ale i tak to město nabízí spoustu výzev. Jak řekl básník, pro mne je Agadir prvním nebem. Mám tam svá oblíbená zákoutí, která mi umožňují inspirovat se a vnímat svět. Ostatně i nové album s tím souvisí. Mám na něm například skladbu s názvem Lidé úsvitu. Věnoval jsem ji lidem, kteří musí pracovat brzy ráno. Ano, vím, že takové najdeme po celém světě, ale já si vždy vybavím ranní volání k modlitbě, zvuk ranního autobusu, ženy, které spěchají, aby mohli pro své rodiny připravit snídani, celý ten ranní městský ruch, který vytváří zvláštní zvukovou kulisu a který mě inspiroval jednak k předchozímu albu Aswat, což znamená Zvuky, a jednak k novému albu Details, Detaily. Myslím tím jak detaily života v Agadiru, tak detaily v okolním světě.
Ke skladbám vás tedy inspirují mikropříběhy z města. Vnímáte tedy i vy sám své skladby jako příběhy?
Ano, přesně tak. Patřím mezi hudebníky, kteří o sobě tvrdí, že nekomponují zvuky, ale píšou příběhy. Ano, samozřejmě, pracuji se zvukem. Pracuji s loutnou a s perkusemi, tedy s hudebními nástroji. Ale jsem v tomto ohledu velmi nenasytný. Rád se potkávám s lidmi, rád jim jdu vstříc, rád se dělím o to, jak vnímám věci kolem sebe. A rád si vychutnávám, jak moje loutna hraje v kombinaci s jinými nástroji a stává se součástí nových hudebních konceptů. A přitom vyprávím části mého životního příběhu, jak jsem vám to už ukázal na příkladu skladby Lidé úsvitu. Další skladbu na albu, Tanec deště, jsem složil proto, že mě odjakživa přitahoval zvuk dešťových kapek. Nesmíte zapomenout, že pocházím z města na severu Afriky, kde déšť zdaleka není každodenní záležitost. Příchod deště pro nás znamená radost. Je to moment, kdy si lidé naplno uvědomí, že život na této zemi má stále smysl. A je to také symbol toho, že život bude pokračovat. Za každým tónem mé skladby je nějaký příběh. Nebo jinak – žádný tón nevyzní správně, pokud není součástí příběhu. Je to tak pro mne důležité. Ostatně sám píšu také hodně textů. Někdy je to tak, že nejprve napíšu text a ten se pak snažím – ne snad přeložit, ale reagovat na něj hudbou. A platí to i naopak. Miluji hudbu, ale často se snažím slovy vysvětlil a popsat, co jsem jí chtěl říct. Takže ano, příběhy jsou pro mne nezbytnou součástí mé touhy dál skládat hudbu.
Album Details jste natočil se smyčcovým kvintetem, ale vedle toho zkoušíte na koncertech i spolupráci s velkými západními orchestry. Jak jste se k této fúzi severoafrické a evropské hudby dostal?
