Duo DVA své předchozí řadové album vydalo už před deseti lety. Zpěvačka a saxofonistka Bára se pak dvojnásobně věnovala mateřským radostem a rodinu si pořídil i zpívající kytarista Honza. Není tak divu, že na čas z pódií klubů i festivalů úplně zmizeli. Jak ale oba říkají, jako nějakou pauzu ve fungování to ani v nejmenším nevnímají. Čerstvé a energicky svěží album Piri Piri ovšem často bývá označováno jako „comebackové“…
Pauza, kterou jste měli, byla opravdu dlouhá. Nebojíte se, že už na vás všichni zapomněli?
Bára Ungerová: Pro nás nijak dlouhá nebyla, protože jsme vlastně vůbec neměli tvůrčí pauzu. Po celou tu dobu jsme normálně tvořili – jenom jsme nekoncertovali. Je jasné, že zvenčí to tak vypadá – že když kapela nekoncertuje a nevydává nahrávky, tak jako by nebyla. Ale to vůbec nemusí být pravda. Když vyšlo album Nipomo, což bylo 2014, tak jsme ještě dva roky poměrně intenzivně koncertovali. Pak jsem byla doma s dětmi, ale pořád jsme vytvářeli hudbu k videohrám, a od roku 2022 už jsme zas koncertovali a začali vymýšlet nový materiál. A ještě předtím taky proběhl covid se všemi těmi lockdowny.
V tomhle období jste se i scházeli, nebo tvoříte spíš na dálku, korespondenčně?
Bára Ungerová: Spíš jsme se častěji scházeli. Ale z domova to dnes samozřejmě jde taky.
Honza Kratochvíl: Mě na tom nejvíc překvapilo to, že někdo mluví o pauze, protože já jsem to tak vůbec nevnímal. Pro mě to byla stálá, kontinuální práce, jen trochu jiným způsobem, ale pořád jsme něco dělali. Jenomže to hudební prostředí a prostředí videoher – což mi vůbec nedošlo – jsou dva zcela odlišné světy, a jsou naprosto oddělené. I proto mě zaskočilo, že to mnozí vnímali tak, že jsme z toho hudebního prostředí načas zmizeli.
Ano, přiznám se, že mě překvapilo, že jsem v té době zaznamenal jeden video-soundtrack – ale ony ve skutečnosti mezitím vyšly tři…
Bára Ungerová: Problém navíc je, že když vyjde podobné soundtrackové album, tak se obecně nebere jako plnohodnotná deska. Ale přitom objem práce je na nich mnohem větší než na běžném řadovém albu. Nicméně nemá smysl si stěžovat – ten mediální obraz je prostě takový.
Honza Kratochvíl: Soundtracky děláme pro Amanita Design a Charles Games Studio. Pro Amanitu děláme i hudbu i zvuky, pro Charles Games jsme dělali jen hudbu. Ale 80 % toho, co člověk slyší ve videohře, jsou právě ty zvuky. Hudba se dá vytvořit poměrně rychle, ale právě ty zvuky a jejich testování – zda fungují tak, jak mají, a na správných místech – zabere hrozně času. Navíc na tom soundtracku vždy vyjde až ten výsledný, spojený tvar – ale pro každý z nich jsme objemově vytvořili množství hudby zhruba na tři běžné desky.
Za tu dobu, co jste nekoncertovali, dorostla celá nová generace nezávislých tvůrců – namátkou Amelie Siba, Anna Vaverková, něco něco a další… Sledujete je? Vnímáte je jako někoho, s kým se budete o publikum dělit?
Honza Kratochvíl: Vůbec je nemám tendenci považovat za konkurenci. Třeba Anna Vaverková se mi hodně líbí, rád ji poslouchám. Hodně mě baví a zaujala mě i Ursula Sereghy. Amelie Siba i něco něco taky. S něco něco jsme měli i dva společné koncerty a myslím, že to dohromady fungovalo skvěle. Ale to, že je nepovažuju za konkurenci, možná souvisí i s tím, že na tom, co děláme, nejsme existenčně závislí. Pro naši možnost dělat hudbu a obživu, jsou asi důležité spíš ty videohry. Je to pevný bod, o který se můžeme opřít a desku pak nahrát takovou, jakou chceme, aniž bychom například museli kalkulovat s její prodejností. A tak když bude mít Anna Vaverková někde jinde vyprodáno, tak z toho můžu mít jen radost.
Bára Ungerová: Já časově zvládám domácí scénu vnímat asi míň a možná moc povrchně, ale za poslední dobu mě potěšil nový zvuk a energie Amelie na koncertu. Pak jsem se nadchla pro Josefínu Dusk, u který oceňuju živelnost na pódiu, vnímám se v tom (možná drze) na stejný vlně, takže taky radost. Těší mě tvorba Petry Hermanové, kterou sleduji, a mrzí mě, že nemám příležitost ji zastihnout naživo. Annu Vaverkovou jsem potkala v komorní verzi a bylo to skvělý. Ráda bych si s jakoukoli z těchto holek zahrála společně.
Měli jste po té pauze u nového alba větší pocit zodpovědnosti? Byl tam třeba větší odpad nepoužitých nápadů než dříve?
Honza Kratochvíl: Ani ne. Vlastně jsme myslím nepoužili jen jednu písničku. Postupovali jsme tak, že na každý koncert jsme se snažili zařadit jednu novou skladbu. V únoru 2022 nám manažer Prokop Holoubek dohodnul vystoupení na večeru cen Vinyla, a my jsme měli trochu obavy, abychom na té akci nebyli za dinosaury, co dělají svůj vlastní revival. Takže jsme den předtím nazkoušeli novou písničku, která je nyní i na desce, jmenuje se Dance, a tu jsme tam zahráli. A od té doby jsme vždy při každém dalším koncertu zahráli novou písničku a vypustili nějakou starší.
Bára Ungerová: Koncertů nebylo moc, před každým jsme museli mít zkoušku, protože to nebylo jako dříve, kdy jsme hráli pořád, a zkoušet tak nebylo třeba. Tak jsme na ní vždy i dotvořili a vznikla tam ta novinka. A zároveň jsme si mohli na koncertě hned ověřit, jak na ni lidé reagují, a jestli třeba raději nechtějí ty staré. To se nám ale naštěstí nestalo, a ty nové měly lepší odezvu. Byl to takový příjemný, pomalý proces, kdy jsme byli ujišťováni i zvenčí, že ten směr je správný.
Honza Kratochvíl: Navíc se na koncertech tak nějak samy vylouply ty struktury. Už jsme pak věděli, jak se nám co hraje, měli jsme v tom postupně už jasno. Takže když jsme pak nahrávali demo, nebylo už potřeba nic moc měnit.
Jsou ty písničky pro vás něčím jiné než dřív? Nějaká obava ze sebevykrádání či opakování při tvorbě nenastala?
Honza Kratochvíl: Já jsem tu obavu neměl. Vycházelo to právě z toho, že jsme si řekli, že na každém příštím koncertu zahrajeme jednu novou. Tím na nějaké obavy nebyl čas a všechno to dostalo energii a náboj.
Bára Ungerová: Vlastně si nikdy ani nevolíme předem podobu či žánr, v jakém to uděláme. Zásadní je, aby ty písničky bavily nás.
Honza Kratochvíl: Ale určitě jsme chtěli, aby oproti minulosti ty písničky byly energičtější a měly i jiný zvuk. Aby byly míň hravé… nebo spíš hračičkovské – dříve jsme jako nástroje hodně využívali i dětské hračky – a aby byly i víc taneční. Víc jsem tentokrát pracoval se samply – vždy jsem si vytvořil nějakou terénní nahrávku a tu pak dál upravoval, vytvářel z ní melodie… V průběhu času mě to ale přestalo bavit – i v souvislosti s prací na těch videohrách – koupil jsem si nějaké synťáky a dostal strašnou chuť už používat hlavně tradiční nástroje. Opravdové, žádné VST plugginy v počítači. Aby tam byla ta neodhadnutelnost, to že se ty nástroje pokaždé chovají trochu jinak, nedokážu je nikdy přesně nastavit stejně, a tak i nikdy nahrát dvakrát stejně… To všechno mě na tom hodně začalo bavit.
Bára Ungerová: Zároveň myslím, že máme dobrou pozici v tom, že u nás jsou lidé zvyklí, že jsme sví, a že i nás vyhledávají hlavně ti, kteří tu jinakost oceňují. Nemyslím, že by se od nás cokoli očekávalo. Můžeme si svobodně přijít s čím chceme a co nás zrovna baví.
Honza Kratochvíl: Samozřejmě, že když někdo něco dělá, tak nemá odstup a jen těžko si může uvědomit, zda to pro ostatní nebude pořád to samé. Na Žamberecku jsme potkali takového kluka, který maluje obrázky. A když mu řekneš, aby namaloval medvěda, namaluje medvěda. Ale když mu řekneš, aby namaloval sklenici, namaluje něco, co stejně připomíná medvěda. Namaluj stůl… a zas namaluje medvěda. Prostě ať mu zadáš cokoli, stejně mu z toho vždycky pak vyleze ten medvěd. Takže jasně, ta obava, že zas znovu namalujeme toho medvěda, tu vždycky je. Texty, loopery, Bářin tanec… v tom nikdy jiní nebudeme.
Bára Ungerová: Ten medvěd ale jednou může být grizzly, podruhé baribal, pak zas kodiak… baví mě hledat v tom ten můj aktuální a čerstvý pohled.
Honza Kratochvíl: … a taky ten medvěd třeba někdy může připomínat lišku… (smích)
O albu sami říkáte, že to je „soundtrack léta“ a také kázka“. My se ho zeptali, zda se mu do toho chce, a on odpověděl: „Pojďme to udělat.“ Pak už se jen domluvili s Ondrou Ježkem, v jehož studiu jsme nahrávali, a bylo to.
Jak se vám s ním spolupracovalo?
Bára Ungerová: Nejdřív, když přiletěl, přijel za námi na venkov do Lubné a pak nastala ta scéna: Tenhle producent našich oblíbených a slavných Young Fathers sedí na vesnickém dvorku v Lubné a my mu z oken stavení hrajeme ty písničky. Chtěli jsme mu totiž ukázat, jak znějí na koncertech. Slyšel už to demo, tak jsme chtěli, aby získal kontext a viděl i to, jak to vypadá naživo. A bylo to super.
Honza Kratochvíl: Ve studiu jsme pak byli skoro dva týdny a po celou dobu tam s námi byl. S Ondrou si docela sedli a vytvořili skvěle spolupracující duo. Vždycky je to trochu risk – nikdy člověk neví, jaký člověk přijede. Už jsme to zažili s Jayropem, co s námi dělal první desky. Něco člověk čeká a neví. Naštěstí to dopadlo skvěle – Tim byl ještě lepší, než jsem si představoval. Je neskutečně poctivý v přístupu, ale zároveň je trochu punkáč. Neřeší drobné chyby, ale zároveň udělá vše pro to, aby se na nahrávku propsala ta energie. Ale když se mu něco nelíbí, tak ho nikdo nedonutí to udělat. Nic moc jsme neopravovali, většina zpěvů byla na „první také“. I proto byla velká výhoda, že už jsme ty písničky uměli hrát.
Bára Ungerová: S Ondřejem si hodně notovali, k tomu základu se dohrávalo hodně perkusí a synťáků, Tim vždycky řekl, že by se mu tady líbil nějaký zvuk, a Ondra okamžitě odněkud vytáhl nějaký starý syntezátor, a hned ho tam nahráli. A i když byl někdo třeba unavený, bylo vidět, jak Tim umí ostatní motivovat. Měl vše hodně promyšlené a vždy byl opravdu konstruktivní. Limitovaní jsme byli jen tím, že jsme si dopředu řekli, že vždy budeme dělat každý den jednu písničku. A taky tehdy zrovna bylo skoro 40 stupňů, takže občas, když jsme byli už úplně hotoví, byla hotová i ta písnička.
Honza Kratochvíl: Tim byl ale opravdu hodně profi. Když se náhodou rodilo něco autentického, nechal tomu volný průběh, ale jak jsme to dokončili, okamžitě už věděl, co se bude dělat dál. Bylo znát, že měl vše dost rozmyšlené a naplánované dopředu. Pro nás to tak byl i vynikající workshop v nahrávání.
Bára Ungerová: Měli jsme dvanáct dní na jedenáct písniček – a zbyl i jeden den na společný výlet na Ještěd!
K albu proběhne turné a křty, ale co plánujete dál? Dříve jste hodně hráli v zahraničí, to předpokládám nyní, když máte oba děti, už tak snadné nebude…
Bára Ungerová: Nebude.
Honza Kratochvíl: Jak to bude dál, zatím nevíme. Nejbližší, ale zároveň dlouhodobý plán je, že děláme na další počítačové hře, což bude tak na dva až tři roky…
Bára Ungerová: …a co se týče dalších koncertů máme spíš zatím nápady a sny. Prokop třeba pracuje na turné v Polsku, což by bylo skvělé, protože Polsko je pro nás takový druhý domov. A jako sen máme projet – s oběma našimi rodinami – Ameriku. Alespoň nějaké malé turné…
Honza Kratochvíl: …po západním pobřeží…
Bára Ungerová: Tak, aby nám to aspoň zaplatilo ten výlet.
Box 1:
Tour 2024:
10/10 Olomouc, Jazz Tibet
11/10 Litomyšl, Kotelna
12/10 Boskovice, Prostor
16/10 Praha, Palác Akropolis, křest
18/10 Chomutov, Druhé patro
23/10 Brno, Kabinet MÚZ, křest
24/10 Pardubice, Divadlo 29, křest
26/10 Bratislava, Pink Whale
06/11 Košice, Tabačka
08/11 Prešov, Wave
09/11 Trenčín, Lúč
Box 2:
Diskografie DVA:
– Fonók (Indies Scope, 2008)
– Hu (Indies Scope, 2010)
– Botanicula Soundtrack (Minority records, 2012)
– Nipomo (Northern Spy, 2014)
– Cherries on Air / Chuchel OST (Minority records, 2018)
– Happy Game (Amanita Design, 2021)
– Attentat 1942 / Svoboda 1945: Liberation (Charles Games, 2022)
– Piri Piri (BumBum Satori, 2024)
