Ještě nějakou dobu se jistě budeme setkávat s uměleckými reflexemi doby čínského moru. Vrací se k nim i prešovský písničkář Edo Klena. Někdy naprosto prvoplánově: „Túžil som ísť nacesty, ale zatvorili hranice / chcel som spievať pre ľudí, ale zatrovili aj kluby,“ zpívá v titulní písni 2020. Jindy využívá realitu lockdownů jako pozadí k obecnějším tématům. Třeba v duetu s Peterem Lipou Tajná vychádzka, s kulisou pustého města, ve kterém aktéři porušují zákaz vycházení či karanténu, přestože by mohli „nakazit spoluobčany smutkem“. Nebo můžeme jen tušit, že k námětu písně Kto vie o odcizení v manželství, udržovaném jen ze setrvačnosti, mohla inspirovat představa rozhádaných či k sobě lhostejných členů rodiny, izolovaných v malém bytě. Nechybí ovšem ani písně, platné i zcela mimo „covidovou koncepci“. Třeba vtipná Neprišli ľudia, postesk muzikanta v prázdném klubu, že posluchači zapomněli na koncert, že hudebník vůbec existuje, nebo na něj z vysoka kašlou. Nebo naopak hodně mrazivá Eutanázia (s omluvou za můj volný překlad): „Až ztratím vzpomínky / nebudu vědět kdo jsem a kdo jste vy / prosím, nenechávejte mě žít…“
Po hudební stránce jde o změnu oproti předchozím nahrávkám, pořízeným Klenou s kapelou Klenoty, byť její členové na desce také v několika skladbách hrají. Pořád jde o folk rock. Zmizela ale stěna lehce zkreslených kytar ve prospěch průzračného „akustičtějšího“ zvuku a zajímavých hostů z jazzové scény jako kontrabasista Martin Marinčák či pianista Andy Belej.
Že mají ty z Klenových písní, úvah a pocitů, přímo se dotýkajících pandemie, prošlou životnost? Že slouží jen jako dokument minulé doby? Kéž by. Jen aby se brzy nehodily k dalším tísnivým časům. Což je dobrá vizitka pro empatického písničkáře i nepěkný výhled do budoucna. Ale netřeba být malověrný, Edo Klena není. Celou kolekcí písní, nejen zmíněnou Neprišli ľudia, vlastně prosvítá i jistý lehký humor. Nikoliv černý, spíš takový černo-bíle pruhovaný.