Debut jako výtečná dvanáctiletá whisky! Cestou sahající až do roku 2012 Arya Bobaie (zpěv a santour – ruční kladívkový strunný nástroj) a Kev Curtis (kompozice, kytary, basa, klávesy, samply, digitální processing a produkce) pěstovali synergii a zkoumali hlubiny hudebních možností, množin možností i inovací možných variant po zapeklité kruhové spirále až k tomuto eponymnímu albu. V mezidobí se pěvec s výraznou barvou hlasu i mistrózního rozsahu Arya Bobaie spustil s manchesterskými tvrdými proggery Konom. Koncerty byly víc, takže existuje jediné album z roku 2021. Kev Curtis je technikálně z dosti jiného těsta. Školený muzikant se už před více než dvaceti lety stal dodavatelem znělek, jinglů, pak si založil hudební banku k užití svých věcí pro audiovizuály.
Vstup Deep Black je monstrum! Dokonale vyprodukovaná hutnost zvuku všech nástrojů/strojů s kolizně zapasovaným zpěvem, což by mohl být nonsens. Tady ani náznakem. Nástrahy serpentin jezdci bravurně vybírají. Křížení nervního alternativního elektro-funku s dunivými hypnogroovy a vjezdy/výjezdy z nejnižších po nejvyšší polohy violoncella je ohromující. Příměr hypersonicky dynamických filmových score à la Danny Elfman, respektive jeho monstr sólovky Big Mess z roku 2021, není od věci. V Out Of Nothingness s jemným cellovým entrée pak přes lehce muezzinské hlasové koloratury Michelle Adamsonové vyrazí vrata surový metaloid. Diverzní elektropunk-funk-hypnometal s melodikou vokálů a polyrytmo-smyčcových újezdech snad z Besarábie (skvělý Raphael Weinroth-Browne s průzračným i transformovaným violoncellem, Arian Sadr na íránský buben tombak) valí v nadupané písni, rozervané mikrosóĺy kytary Stevea Jonese, ve změnách a nábojích epicky vystřené na takřka 10 minut. Další věci jsou méně nápadné, o to více však rozbarvené, uhýbající k filmově fantaskní obraznosti. Finální On the Inside je funkyrapovka s kytarovými a klávesovými špeky a hlasovými taškařicemi, nad kterou by ze záhrobí uznale pokýval i Prince.