Jednou z hlavních hvězd letošního ročníku Blues Alive (14.–16. listopadu, Šumperk) je Eric Bibb, jehož doménou je akustická hudba na pomezí folku, blues a gospelu. Narodil se v New Yorku v hudební rodině v roce 1951, jako mladý se díky svému otci dostal velmi blízko k aktérům takzvaného amerického folkového revivalu. Už jako jedenáctiletý chlapec si například vyslechl užitečné rady od Boba Dylana. V Šumperku na Blues Alive vystoupil Bibb už dvakrát – v roce 2012 v duu s africkým hudebníkem Habibem Koitém a v roce 2017 sólově. Tentokrát na Moravu přijíždí se svou kapelou. Eric Bibb je držitelem několika Blues Music Awards a třikrát byl nominován na Grammy. Zatím poslední nominaci měl za své nejnovější album Ridin’ a právě ono bylo prvním tématem našeho rozhovoru s inspirativním bluesmanem.
Vaším „dvorním“ producentem je Glen Scott, který vedle vás spolupracoval s umělci jako Mary J. Blige, Backstreet Boys, Craig David nebo Salt-n-Pepa. Vy jej ke spolupráci oslovujete pravidelně a společně jste natočili i vaše zatím poslední album Ridin’ (2023). V čem je pro vás jeho přístup zajímavý?
S Glenem Scottem spolupracuji více než dvě desetiletí, je mým oblíbeným producentem. V této fázi své kariéry si nedokážu představit nikoho, s kým bych pracoval raději. Zná mě, miluje mou hudbu a dokáže dát mým písním dokonalý rámec. Jsme spojeni na hudební i duchovní úrovni a společná práce ve studiu nás baví. Proto jsme se rozhodli pokračovat. Glen chápe, že moje tvorba je živá tradice. Neustrnul v nějaké představě o tom, jak znělo blues v minulosti. Vidí je jako plynulý, vyvíjející se jazyk a zná způsob, jak mě na nahrávkách učinit autentickým a zároveň současným. Lepší to už být nemůže.
Když s Glenem vybíráte písně pro nové album, přemýšlíte nad tím, aby byly autentické a současné zároveň?
Myslím, že o tom nepřemýšlíme takto cíleně, alespoň já ne. Možná Glen myslí více dopředu, na konečný výsledek, ale já si myslím, že pro nás pro oba je důležitější nadšení pro píseň. Výkon a aranžmá se vyvíjí organickým způsobem. Chceme dělat dobrou hudbu a myslím, že jsme přirozeně naladěni na podstatu tohoto žánru. Blues je pro mne nejlepší tehdy, když je upřímné. A když říkám upřímné, myslím tím, že musí znít tak, že tomu umělec věří a že tuto hudbu sám žije. Nemohu předstírat, že jsem Muddy Waters, ale mohu se jím inspirovat. Mohu spojit to, co jsem se naučil poslechem starých bluesových hrdinů a hrdinek, se svými vlastními zkušenostmi. Glen pak zná způsob, jak mě udržet v tomto ohledu na správné cestě. Nedokážu ten proces lépe vysvětlit, ale vím, že si uvědomuje, že chceme oslovit současné publikum. Neustrnul někde v muzeu. Zná tradici, ale zároveň je velmi aktuální, a to jak po technické, tak po hudební stránce.
Ústředním tématem alba je od úvodní písně Family boj proti rasismu. Jak jste kolekci písní dával dohromady? Hledal jste skladby, které by se k tomuto tématu hodily?
Ne, bylo to organičtější. Neměl jsem to tak dopředu promyšlené. Myslím ale, že jsem už dříve sám sobě i svému publiku jasně řekl, že mě zajímá používání hudby jako platformy k povzbuzení debaty o rasismu. Rasismus totiž stále ovlivňuje naše životy velmi dramatickým způsobem. Pocházím z prostředí, kde se umění vždy spojovalo se sociální spravedlností. Mým kmotrem byl Paul Robeson. Můj otec byl aktivním podporovatelem občanských práv, stejně jako moje matka. Vyrůstal jsem v době folkové hudební scény 60. let, která byla samozřejmě úzce spojená s hnutím za občanská práva. Takže v podstatě jen pokračuji v duchu, v němž mě rodiče vychovali, a své koncerty využívám k tomu, abych tuto důležitou diskusi udržoval v chodu.
Je to teď těžší než například v době vašeho otce?
V některých ohledech je to těžší a v jiných snadnější. Za prvé máme technologii, díky níž je možné oslovit velké množství lidí po celém světě. To je dobrá věc a my ji musíme umět využít. Na druhé straně nás tato technologie také rozptyluje, je kolem nás více lží a dezinformací. A také jsme možná unaveni. Mnoho lidí je unaveno snahou změnit svět. Jsme dnes více diváky než aktivisty.
