17 Hippies: tébich se špetkou létajícího koberce

Wim Wenders sledoval nebe nad Berlínem, Jaroslav Rudiš to pod Berlínem. Kdesi uprostřed ale prý existuje životadárný umělecký kal, ve kterém to prý ,vězí‘, jak říkával před drahnými léty Vasilij Kandinskij; dnes, dvacet let od pádu železné opony, z něho berlínská hudební scéna čerpá, stejně jako Kandinského generace, což lze brát za logickou variantu vývoje událostí ve znovu spojeném městě, které se vedle sváru bývalého Východu a Západu nechává inspirovat také nebývale pestrým multikulturním prostředím.
„Zpočátku mě příliv Afričanů, Australanů, Rusů a Arabů dráždil, připadal jsem si jako divák, kterému doma v obýváku někdo uspořádal mejdan. Brzy jsem ale zjistil, že se k nim mohu také připojit, ačkoliv německý jazyk každého spolehlivě odrazoval. Pak jsem ale slyšel na ulici Japonce německy zpívat Goetheho verše v naší národní písni Heidenroslein a já už jinou možnost než se připojit vlastně neměl,“ vzpomíná akordeonista Kiki Sauer na začátky početného berlínského ansámblu 17 Hippies. A pokračuje: „Po pádu Zdi jako by někdo otevřel tajné dveře, z Východní Evropy se do Berlína valila neznámá vzrušující hudba a my ji nadšeně vstřebávali a nestačili se divit, co nám vycházelo z nástrojů. Neexistovalo něco jako německý folk nebo německá world music. A pak jsme přišli my a všichni si o nás mysleli, že jsme se dočista zbláznili.“
Zdravou dávku anarchie si Berlín udržuje od počátku minulého století, kdy v tamních kabaretech tasili své nejsilnější zbraně Kurt Weill s Bertoldem Brechtem, rozfičel se tu expresionistický vichr „nezřízeného vkusu a panického smíchu“, básník Berlína George Heym velel „Zbavme se obřadnosti“ a čerstvý přistěhovalec Oskar Kokoschka zrovna dopsal hru Vrazi, naděje žen. Pak přišel Hitler a všichni zdrhli, jak nejrychleji to šlo. Po něm bolševici a bylo snad ještě hůř, za ostnatým drátem ale vznikl Západní Berlín, obdobná oáza umělců posedlých chimérami: od 70. let se tady mezi dětmi ze stanice Zoo proplétal David Bowie s Iggym Popem, Lou Reed zpíval o Berlínské zdi, u níž se z nesametového podzemí chystali vylézt Einstürzende Neubauten. V polovině 90. let v Berlíně vznikl veletrh WOMEX, jeho dnešní prezident Christoph Borkowsky založil label Piranha Musik, u kterého vyrazili na klezmer revivalové tažení newyorští Klezmatics, a když tudy běžela Lola o život, začalo vysílat Radio Multikulti. Vibrace jedné z nejmultikulturnějších metropolí Evropy už nešly přeslechnout, přestože samotná berlínská popmusic nikoho moc nebrala.
„Jestliže někdo přemýšlí o Německu, neznamená to, že hned začne myslet na německou hudbu. Možná tak o Porsche nebo Mercedesu, klobásách a německých filozofech. Záleží také na směru, ze kterého jste přišli. Ute Lemper, Anne-Sophie Mutter, Einstürzende Neubauten, Nina Hagen, Scorpions? Snažíme se lidi přesvědčit o naší různorodosti, i když to jde ztuha,“ vysvětluje klarinetistka Antje Henkel.
17 Hippies ač vám to hned naskočí, nemají rozhodně nic společného s psychedelií květinového hnutí a přestože v Rolling Stoneu je nazvali Grateful Dead world music, anglický novinář Kent Hunt v nich spatřuje „odvrácenou stranu Dissidenten“, tedy stejně zeměpisně neposedné seskupení, akorát musíte zapomenout na taneční technobeaty. 17 Hippies opravili vžitý názor, že Němci už dnes nemají smysl pro obskurní hudbu. Našlapali do ní jako zelí do kádě Weilla s Balkánem, Kelty, cajun, francouzský šanson, cohenovskou melancholii, klezmer, folkrock, pochodové dechovky nebo blues s kýčovitým popem. Zkrátka jak se jim to hodilo do krámu a vzešel z toho název „berlínský styl“. Do Berlína kvůli tomu za nimi dokonce zajel Waitsův kytarista Marc Ribot, aby s nimi natočil album 17 Hippies Play Guitar, koncertovali s Johnnym Kalsim, pozornost na online casino sebe upoutali rovněž s deskou Hardcore Troubadours, na níž se spojili s podobně ulítlou francouzskou kapelou Les Hurlements d’Leo, ovšem ani to je v žádné hvězdy neproměnilo a 17 Hippies zůstávají undergroundovým drahokamem. „Oni se vůbec neberou vážně, jakoby se těšili jen sami ze sebe. Snad proto zůstávají až směšně nedocenění,“ napsal Charlie Gillet z londýnského radia BBC nadšený jejich předchozím albem Heimlich (2008). O neformálním přístupu svědčí i spolupráce 17 Hippies na cenami ověnčeném filmu Halbe Treppe, natočeném takřka bez scénáře s důrazem na hereckou improvizaci režisérem Andreasem Dresenem.
Kapela se po pádu berlínské zdi dala dohromady kuriózním způsobem: „Vemte s sebou nějaké nástroje a přijďte si zahrát,“ rozhlásil po berlínské čtvrti Pankow na Filipínách narozený napůl Angličan, napůl Němec Christopher Blenkinsop zami- lovaný do zvuku ukulele. Copak o to, lidí přišlo dost, ale o kapele nemohla být ještě dlouho po pravidelném jamování ani řeč. „Zpočátku jsme byli hlavně jen ,repertoár‘.“ 17 Hippies vlastně nikdy moc nesouviseli s regulérní skupinou: počet členů se mění od projektu k projektu, nacvičují během koncertů – odehráli jich údajně na patnáct set a skvěle se uvedli také na Litomeřickém kořenu 2006 – nepoužívají bubny, občas jen tabla nebo perkuse a rytmus udávají nástroje, hlavně dechy s banjem. Slyšet je i dulcimer, harmonium, zimbabwská mbira a cello s houslemi. Vložili je do futrálů, hodili na záda nebo jen tak podpaží a vydali se hledat El Dorado (2009), což je jejich teprve třetí studiové album vydané na vlastní značce Hipster.
Francouzsky, anglicky a německy nazpívané skladby kulminují v šmíráckém country nebo zydeco nasazení, zastřeným hlasem Antje Henkel připomíná Marlene Dietrichovou v jakémkoliv temném filmu francouzské nové vlny, Balkán mizí v dáli, odkud se vynořuje tex-mex s klezmerem. Nemáte šanci se ani usadit a už vás hipíci táhnou za límec do Bollywoodu. Představují opěrné body smysluplné blázniviny, bránící všemožným pseudoetnařům zkoušet to na nás s ,originální world music‘, co například fantastické instrumentální skladbě Kaukapol připomínající jízdu v Orient Expressu nesahá ani po… nesahá nikam.
Stylová roztříštěnost a na třináctce ustálený současný počet hudebníků jim občas přináší kuriózní situace. „Vraťte mi vstupné, přišel jsem na hippies hudbu,“ dožadovala se po koncertě obstárlá mánička. „Uklidni se, Rolling Stones nejsou přece také kameny,“ vysvětlil jí Kiki Sauer. A o to u 17 Hippies jde. „Vidím to na tébich se špetkou létajícího koberce,“ dodal k tomu Ken Hunt a nepochybně na to kápnul.