Instant Composers Pool (Orchestra), zkráceně ICP, je holandská formace / hnutí, jež patří k nejsvéráznějším kolektivům jiné hudby. Od roku 1967, kdy bylo založeno Hanem Benninkem, Mishou Mengelbergem a Willemem Breukerem, se v něm usídlila i vystřídala smetánka avantgardních hudebníků, jako jsou (vedle jmenovaných) Ab Baars, Ernst Glerum, Thomas Heberer, Tristan Honsinger, Michael Moore, Ernst Reijseger nebo Wolter Wierbos. Jeho projev osciloval mezi pravověrným jazzem od podlahy po smršť žertéřských střípků zdánlivě bez ladu a skladu. Vždy totiž záleželo na náladě a rozpoložení hudebníků, na přizvaných hostech, kontaktu s více či méně zaujatým obecenstvem a místu koncertování. Důležitý je především onen termín instantní. Jako si z instantní kávy můžete namíchat různě silný a chuťově odlišný nápoj, tak je tomu pro ICP i s hudbou. A jeho členům nesejde na tom, zda hrají pouze v duu nebo zda se sešli v obsazení tenteta. Od roku 1968, kdy vyšlo první album ICP, existuje i vlastní Instant Composers Pool label, otevřený nejrůznějším extravagancím jak členů formace v nejrůznějších spřeženích, tak dalších hudebníků, vyznávajících obdobné směřování.
Právě Han Bennink (spolu s crazy-pianistou Mishou Mengelbergem) je pro ICP určující, jeho bicí a perkuse jsou naprosto nezanedbatelné; nesmíme si však jeho roli představit v pozici obvyklého „motoru“ hudebního tělesa, na to je příliš vynalézavý, nevypočitatelný, nekonvenční. Přidává i marku labelu jako výtvarník; jeho rozevláté malůvky s prodlouženými písmeny jsou charakteristické a na první pohled rozpoznatelné. Má na svém kontě však i nespočet alb na dalších značkách, jako je FMP, Brö, Atavistic, Soul Note, Songlines, Intakt, Nato atd., a spolupráci s řadou hudebníků i mimo osazení ICP, jako jsou Peter Brötzmann, Irene Schweizer (která si souhru s ním po původním CD z roku 1996 zopakovala na Welcome Back v roce 2015), Eugene Chadbourne, Paul Bley, Terrie Ex, Steve Beresford a nespočet dalších; řečeno lapidárně: od Dona Cherryho či Erica Dolphyho přes Cecila Taylora a Raye Andersona po Aki Takase nebo Uriho Caina.
Han Bennink se narodil 17. dubna 1942 v Zaandamu a jeho otec byl sice rovněž perkusista, avšak v oblasti klasičtějšího pojetí jazzové hudby, byl podle Hana „imitací Gena Krupy“. On sám propadl bubnování už v mládí, lze však o něm tvrdit, že je samouk. Lépe: že je „postižen“ sebevyjádřením prostřednictvím perkusí. Jeho školou bylo v šedesátých letech minulého století doprovázení amerických jazzových hvězd typu Dextera Gordona, Dona Byase, Johnnyho Griffina nebo Sonnyho Rollinse, hostujících v Nizozemí a v Belgii. Jenomže potom slyšel Alberta Aylera, Sunnyho Murraye, zmíněného Dona Cherryho, Mishu Peacocka, od Mengelberga se dověděl o Johnu Cageovi. Sám se zmiňuje o tom, že navazuje na evropskou tradici (převážně švýcarské a skotské) školy armádního bubnování, obdobně jako v Americe navazují Milford Graves nebo Andrew Cyrille na africké kořeny. Více však zapůsobila atmosféra roku 1968, poznání Petera Brötzmanna, Evana Parkera, Dereka Baileyho (s nímž nahrál na základě poštovní výměny hudebních pasáží dvě alba Post Improvisation) a jiných.
Cesta osobité improvizace se tím pádem ukázala jako nejpřirozenější. Improvizátorů je dnes ovšem mnoho; v čem je tedy právě Bennink jiný, v čem tkví ta jeho osobitost? Uvědomíme si ji především při jeho sólových vystoupeních. Jsou plná absurdního humoru, který však není násilně vyždímáván, je samozřejmý, Benninkova humornost probíhá jakoby mimochodem. Bubnuje nejenom v obvyklé pozici u bicích, bubnuje vleže, sedě na zemi, hraje, lépe řečeno pohrává si se vším, co se mu namane, paličkami obhospodařuje podlahu, stěny, židle, dveře. Jeho volba je překvapivá, leč nenásilná, jestliže položí na buben svoji obutou nohu, nejde o frapantní provokování, ta noha tam prostě v daném okamžiku patří. Používá občas hlas, hvízdání, tabla, prstové piano, trombón, saxofony, klarinety, harmoniku, hoboj, lasturu coby trubku, housle, celestu, banjo, vějičky, pilu, nejrůznější nástroje, jako je dhung, elong, rkangling, khene, špalky a další nalezené předměty, písek, vodu, hlasy ptáků a samozřejmě i vlastní tělo. Při průběhu performance v Torontu v roce 1990 dokonce zapojil požární alarm, umístěný v předsálí. Nepřemýšlí o stylu: „Mám svoji identitu, a tu neztratím, ať hraju blues nebo punk.“ Jeho devízou je, že koncert můžete sehrát s čímkoliv.
Identitu neztrácí, ani když se čas od času vrací k jazzovým kořenům, ani když figuruje jako veteránský „ochránce“ mladých. Jeho projev v takových případech bývá označován jako „konzervativní avantgarda“ (třeba v případě CD Parken). Jeho projev má hbitost, razanci, gradaci, momenty neočekávanosti (hraní ústy nebo paličkou v ústech na ploše bubnu), překypuje humorem s neměnnou tváří, nepatří tudíž k „bavičům“, protože bavičství bývá většinou vynucované, a tudíž trapné, kdežto on i ty nejnečekanější zvraty prezentuje s nevinným výrazem. Nemusí se proto publiku vnucovat, ať hraje sám, jako člen většího tělesa, nebo s Mishou Mengelbergem. Mengelberga uvádím zvlášť, protože při koncertech nebo na albech od Een Mirakelse Tocht Door Het Scharrebroekse přes Eine Partie Tischtennis po MiHa či Senne Sing Song (na Tzadiku 2004) cítíme mezi oběma partnery naprostou telepatii, spontánnost, vitální energii a vzájemnou vstřícnost, svědčící o podobném, ne-li totožném smyslu nejen pro hudební vyjádření, nýbrž i pro samovolné žertéřství. Dozvídáme se, že jeho symbióza s Mengelbergem trvá už mnohem déle, nežli ta, kterou se mohli pochlubit svého času Duke Ellington a Harry Carney. A Han příznivě oceňuje, že „Misha má na všechno odpověď. Mnohdy neočekávanou.“ To jim oběma konvenuje, neboť to vzájemnou souhru činí napínavou.
S kým dalším Han Bennink rád hudebně komunikuje? Škála muzikantů, jež si pro svoje projekty vyvolil, nebo k nimž se naopak přifařil, je téměř nevyčíslitelná. Sahá od Clusone Trio (se saxofonistou a klarinetistou Michaelem Moorem a violoncellistou Ernstem Reijsegerem) až po postpunkovou skupinu The Ex (viz album Instant). On sám tvrdí, že může hrát s kýmkoli, dodává však: kdo za to stojí. Což zřejmě značí, že by se nespojil s nějakým nudným patronem, že mu jde o vzájemnou excitaci, provokování, vynalézavostní propojení. A tak není divu, že na albech, na nichž je uveden ať jako leader nebo jako sideman, najdeme Steva Lacyho, Paula Rutherforda, Johna Tchicaie, Georga Lewise, Maartena Van Regteren Altenu nebo Michela Waisvisze. Co je to hudba?, táže se Bennink. „Je to něco jako organizovaný zvuk.“ A dodává: „Kdyby mělo dojít k obvyklému komponování, stávám se alergickým, nepřečetl bych ani notu. Když je po koncertu nebo po sólovém koncertu zapsáno v notách, co jsem hrál, mohu se cítit jako skladatel, jako instantní skladatel. A nemyslím si, že bych měl nějakou potřebu zahrát totéž znova… Já rád hraju nové věci. Mně stačí jeden Rembrandt, jeden Bill Evans, to je pro mě daleko víc než dost.“ Nechce opakovat jiné, ani sám sebe. Obranou je mu právě kreativní instantní komponování, k němuž se hrdě hlásí (viz například oznámení v bookletu alba The Grass is Greener, Psi Records 2002, že Evan Parker a Han Bennink „hrají své instantní kompozice“). Chápu tuto touhu objevovat stále něco nového, neopakovat se, vydávat se vždy znovu za nečekaným dobrodružstvím, aniž chce omezit své takřka bezbřehé hudební spektrum od dixielandu po free jazz, včetně vrozeného swingování, které nikdy není monotónní. Přitom setrvává ve své málokdy nadměrně vzrušené virtuóznosti. Ani určitá teatrálnost, byť mimoděčná, tomu není na závadu, protože nejde o přijatou roli, je zasnoubena s hudbou, která právě před námi vzniká, tady a teď. I v Benninkově zdánlivě absurdním smyslu pro humor tkví hloubka pojetí přítomného okamžiku. I jeho závažnost, potažmo vážnost. Neboť bez vážnosti neexistuje humor. A naopak.
Těším se na Benninkovo sólové vystoupení na letošní Alternativě Praha. Dlouho jsem na ně čekal a konečně si je můžeme všichni vychutnat. Doufám, že mu nikdo nenakuká, že převaha našeho publika je konzervativní a že by se proto u nás měl mírnit. Jestli objeví vstřícnost našich posluchačů, třeba se o tom ve své vlasti zmíní a třeba se po jeho akontu u nás v budoucnu objeví ICP Orchestra jako celek. Anebo alespoň duo Bennink / Mengelberg. Zaslouží si to. Zasloužíme si to. Tento holandský humor, tato holandská hudba je nám totiž velice blízká. To mi věřte.
