John Brown´s Body

„Černý muž pod bičem otrokáře žil, kapitán John Brown to zřel.“ Zatímco Američané na tuto notoricky známou melodii zpívají hned tři různé texty, u nás se ujal jen jeden. Kdo je autorem proslulé odrhovačky, která se kdysi málem stala hymnou Spojených států, to už dnes skoro nikdo neví. V následujících řádcích se tedy pokusíme ze starého příběhu smést pavučiny. První a hlavní otázka však musí znít: kdo byl John Brown?

ŽELEZNÁ LOPATA

Ten John Brown, se kterým je skladba obecně spojována, se narodil 9. května 1800 v Torringtonu (stát Connecticut) jako čtvrté z osmi dětí Ruth Millsové a Owena Browna. Brownovi byli už kvůli svému náboženství (kalvinisté) striktně proti otroctví. Věřili, že držet člověka v řetězech je hřích, a svůj dům u trati, po níž denně projížděly vlaky s lidským zbožím, přeměnili v tajnou zastávku na komplikované trase podzemní sítě únikových chodeb, jimiž tmaví nevolníci prchali z Jihu do svobodných částí Ameriky. Po přestěhování do Ohia pomáhal malý John v rodinné koželužně nebo asistoval při chovu dobytka. Když mu bylo dvanáct, dostal za úkol doručit stádo krav do Michiganu, a cestou se setkal s něčím, co ho zřejmě velmi poznamenalo. Na vlastní oči totiž viděl, jak muž, u kterého jedné noci poprosil o nocleh, mlátí svého nezletilého otroka železnou lopatou.
Jednu dobu Brown pomýšlel na studium teologie, takový luxus si ale nemohl dovolit. Navíc mu už tehdy významně zeslábl zrak, a proto se vysoké školy nakonec s těžkým srdcem vzdal. Oženil se s Dianthe Ruthovou, s níž po nějakém čase odjel do pennsylvánské divočiny, kde si založil vlastní firmu na vydělávání kůží. Roku 1832 však Dianthe zemřela, krátce poté, co nepřežilo její právě narozené dítě. Zbylých pět ratolestí, které stačila přivést na svět, se ale mělo k životu víc než dost a Brown se kvůli nim okamžitě vrhl do dalšího sňatku. Druhá manželka Mary Day (v době svatby šestnáctiletá) mu pak ještě porodila dalších třináct dcer a synů.
Požehnanou rodinku nešlo při nejlepší vůli uživit, mladý koželuh však dostal nápad. Za peníze, které si popůjčoval po všech čertech, koupil pozemek ve vesničce Franklin Mills v Ohiu a čekal, až k jeho příbytku dorazí stavbaři a s nimi nová vlaková trať. Železniční společnost za dům, jenž jí stojí v cestě, jistě zaplatí jakoukoli cenu! Chudák Brown nemohl tušit, že v roce 1837 postihne Ameriku největší hospodářská krize za celou její historii. ,Železný oř‘ v důsledku zefektivňování výdajů změnil směr a otci mnoha hladových krků zbyly jen oči pro pláč.

KRVÁCEJÍCÍ KANSAS

Ještě zkusil obchodovat s vlnou, ale jediné, co mu tato ,ovčí‘ epizoda vynesla, bylo stíhání pro zpronevěru. Snad proto se po Johnu Brownovi na pár let slehla zem. Zjevil se až v červnu 1855, kdy se vydal za svými syny do právě osidlovaného Kansasu.
S přílivem nových osadníků a tím i mnoha nekalých živlů se Kansas, který ze složitých diplomatických důvodů přijal otrokářství, přestože většina jeho řádných obyvatel byla proti, v polovině 50. let 19. století proměnil ve vroucí kotel rasových i všech ostatních nenávistí. Brown vstoupil do místní ,guerilly‘ zvané Pottawatomské pušky, jíž velel jeho syn John Brown mladší, a podnikl s ní tažení na pomoc městu Lawrence, obklíčenému jižanskými záškodníky. ,Pušky‘ přišly pozdě, nepřátelé hlavní město Kansasu zcela ovládli. Než však mohly seveřanské oddíly připravit jakoukoli odvetu, Brown zahájil vlastní, soukromou akci.
Den po okupaci Lawrence, 25. května 1856, vyrazil se svými syny, zeti a dalšími kumpány k blízké osadě Pottawatomie Creek. Krátce před půlnocí zabušil na dveře domu hraničáře Jamese Doyla a ,jménem armády Severu‘ mu přikázal, aby se vzdal. Doyle byl zastřelen, jeho dvěma synům rozpoltili Brownovi společníci lebky nabroušenou mačetou. Těla rozsekali na kusy a odebrali se k domovu dalšího prootrokářsky smýšlejícího osadníka Allena Wilkinsona, kde si počínali neméně krutě a zvrhle. Poslední obětí nočního vraždění se stal jistý William Sherman, který se nešťastnou náhodou zastavil na kus řeči u Wilkinsonova souseda. Dodnes se neví, zdali takzvaný Pottawatomský masakr, po jehož skončení se nově zrozenému státu začalo říkat ,krvácející Kansas‘, ve skutečnosti neznamenal pouhou osobní mstu (John Brown junior se předtím s oběťmi pohádal).
Každopádně tento hrůzný čin překvapil i otrlé seveřanské raubíře. Pottawatomské pušky se od Brownů distancovaly a John mladší byl zbaven hodnosti kapitána. Vzájemná nenávist otrokářů a abolicionistů však den ode dne sílila a Brown se dál zapojoval do každé šarvátky. Při jednom z takových střetnutí ztratil syna Fredericka, a právě tehdy přetekla číše jeho zloby.

HARPER’S FERRY

Následující rok a půl strávil ,boží pastýř‘ s bowijákem v holínce (údajná památka na boj s jistým jižanským generálem) návštěvami vlivných občanů velkých měst Severu a získáváním sponzorů. Podařilo se mu shromáždit docela slušnou sumu – přispěl massachusettský parlament i jednotliví anonymní dárci, z nichž byla dodnes odhalena jen ,mocná šestka‘ (bohatí prominenti, navenek bohulibí vzdělanci a humanisté, v hloubi duše však podporovatelé terorismu).
V prosinci 1858 kapitán John Brown a jeho lidé zaútočili na dva missourské otrokáře, osvobodili jedenáct otroků a v třeskuté zimě je z vesnice Ossawotomie dopravili až do Ontaria ve svobodné Kanadě (cesta trvala dvaaosmdesát dnů a čítala tisíc mil!). Na jaře následujícího roku si jakýsi „newyorský dobytkář Isaac Smith“ s pomocníky pronajal takzvanou Kennedyho farmu, stojící v alleghanských horách pouhých pět mil od městečka Harper’s Ferry.
,Harperův přívoz‘ se nachází na hranici států Virginie a Maryland ve vidlici dvou řek s indiánskými jmény Potomac a Shenandoah. Smitha čili Browna zaujal hned ze dvou důvodů: za prvé tu na plantážích pracovalo několik set černých otroků a za druhé se zde nacházel mohutný arzenál jižanské armády, která v rámci příprav na nevyhnutelnou občanskou válku rozmístila munici po celém svém teritoriu.
Dvaadvacetičlenná armáda v bývalém sídle doktora Bootha Kennedyho naoko vyhlížela jako obyčejná pracovní četa pomáhající s chovem krav. Synové Watson, Owen, Oliver a John mladší spolu s dalšími známými, mezi nimiž bylo i pět černochů, se ale ve skutečnosti pečlivě připravovali k zásadnímu útoku. 16. října 1859 večer se osmnáct temných postav přiblížilo k Harper’s Ferry a poté, co přeřezaly telegrafní dráty a přejely most, bez větších komplikací obsadily komplex budov tamního arzenálu. Vetřelci rovněž zajali dva významné plantážníky bydlící poblíž (jeden z nich byl prasynovcem prezidenta George Washingtona) a osvobodili jejich otroky.

První obětí incidentu se stal paradoxně černý portýr osobního vlaku, který Brown bůhvíproč nechal zastavit. Shepherd Haywood si totiž myslel, že jde o loupežné přepadení, a vzal do zaječích. Kulka ho srazila k zemi, přesto se ale dokázal doplazit do úřadovny výpravčího, kde ho o něco později nalezl střelbou probuzený občan, doktor Sherry. Ten vzbudil zástupce kolonela, a díky společné iniciativě těch dvou pánů se město postupně probralo k životu. Do odpoledne dalšího dne se lidé ozbrojili veškerými zbraněmi, které jim zbyly, utvořili několik skupin a útočníky oblehli. Obsluha vlaku, jenž se ihned po střelbě na Haywooda dal znovu do pohybu, při nejbližší příležitosti informovala ředitelství dráhy, a to zase kontaktovalo Washington. Do Harper’s Ferry zamířil vojenský oddíl vedený plukovníkem Robertem E. Leem, zanedlouho nejslavnějším jižanským generálem.

ODSOUZENÍ

Brownův čin, jenž stál dohromady třináct lidských životů, postrádal logiku. Většina otroků, které vyhlížel, aby je mohl ozbrojit, vůbec nezaregistrovala, že se něco děje, a proto k žádnému povstání nedošlo. ,Kapitán‘ zřejmě počítal se seveřanskými posilami, zůstal však docela sám, obklíčen v malé hasičské zbrojnici hned u brány arzenálu. Leeovi muži nechali ,osvoboditele‘ řádně vyhladovět a po opakovaných výzvách ke kapitulaci vylomili 18. října ráno dveře ,hasičárny‘ páčidly a dlouhým žebříkem. Rozdivočelí vojáci svými bajonety snad ze strachu, možná s chutí doslova připíchli dva z teroristů ke stěně a s běsněním přestali, až když dostali výslovný pokyn. Stejně tak občané města, pronásledující uprchlé členy bandy přes řeku, hledali postřelené a dobíjeli je.
Šest útočníků nebylo nikdy dopadeno. Dva byli po několika dnech chyceni místními osadníky. Dva zemřeli a dva byli smrtelně raněni při potyčce se zatýkacím komandem. Další dva (a s nimi jeden ze ,zachráněných‘ otroků) se utopili v řece Shenandoah. Zbylí čtyři (v čele s Brownem) byli zajati a převezeni do vězení v Charlestonu.
Během procesu, který trval týden, dopravovali ,kapitána Browna‘ do soudní síně na nosítkách. Ve svých pohnutých projevech mimo jiné uvedl, že nevěří na spravedlnost bez krveprolití. Byl odsouzen k trestu smrti za vraždu, velezradu a pokus o povstání otroků. Poprava se uskutečnila 2. prosince 1859. 12. dubna 1861 vypukla válka Severu proti Jihu (nebo Jihu proti Severu?) a roku 1865 bylo třináctým dodatkem americké ústavy defi nitivně zrušeno otroctví. Abraham Lincoln diplomaticky uvedl, že se s Johnem Brownem shodoval v názoru, nikoli však v metodě. Kdo tenkrát mohl tušit, že se jeden z lidí přihlížejících Brownově exekuci, herec jménem John Wilkes Booth, za pár let stane neméně slavným vrahem jako jeho oběšený vzor – to když v divadelní lóži za střelí výše jmenovaného amerického prezidenta…

JOHN BROWN’S BODY

A nyní příběh písně o Johnu Brownovi. Má překvapivý začátek i konec. Začněme tím, že melodie se známým refrénem „glory, glory, aleluja“ nemá s fanatickým mordýřem pranic společného. Před rokem 1856 ji (zřejmě inspirován nějakým starým spirituálem) vymyslel jižanský skladatel William Steffe. Hrála se v nedělní škole v Jižní Karolíně, v černošských kostelech, zpívali ji hasiči i vojáci. A také massachusetský pěší pluk zvaný Tygři, který se usadil v Bostonu. Muži z oddílu tvořili zároveň pěvecký sbor a Steffův popěvek s řadou nových, vesměs žertovných a přisprostlých slok byl jejich parádním číslem.
Když seveřanský rebel přepadl Harper’s Ferry, složili Tygři onu slavnou pasáž „John Brown’s body lies a-mouldrin’ in the grave, his soul goes marching on“ („tělo Johna Browna tleje v hrobě, jeho duch kráčí dál“). Ale složili ji proto, aby si vystřelili ze svého skotského kolegy ve zbrani, jenž se také jmenoval John Brown! (Toto jméno je v Americe asi tak časté jako u nás Karel Novák.)
Pochod zařazovaly do svého repertoáru další regimenty a přidávaly další a další verše. Během občanské války mašíroval přes jižní státy také 12. massachusetský regiment kolonela Flet chera Webstera. Když procházel Washing tonem, zatarasil s písní o Brownovi na rtech cestu kočáru, v němž shodou okolností seděla známá seveřanská básnířka Julia Ward-Howeová s manželem Dr. Howem a reverendem Jamesem Freemanem Clarkem. Poté, co reverend vyslechl obhroublý text na problematické téma, navrhl, aby Wardová vcelku příjemnou melodii spojila se vznešenější výpovědí. Ještě tu noc Wardová napsala řádek „mine eyes have seen the glory of the coming of the Lord“ („mé oči spatřily slávu Pánova příchodu“), kterým začíná proslulá The Battle Hymn Of Republic (Bojová hymna republiky), nejprve publikovaná v měsíčníku Atlantic Monthly a vzápětí už obehrávaná po celé Unii (dokonce se stala vážným kandidátem na hymnu Spojených států).
Wardová nebyla jediná, koho napadlo píseň vylepšit. Už před ní se o to pokoušela abolicionistka Edna Dean-Proctorová, ale neuspěla, a to z prostého důvodu – její propagandistická verze nikoho nebavila. Snadno zapamatovatelnou melodii rovněž použil černošský pluk kapitána Lindleye Millera pro First Arkansas Marching Song (Pochodovou píseň 1. arkansaského regimentu). U nás zlidovělo staré vyprávění Emila Knose o černém muži, který pod bičem otrokáře žil, a do jisté míry i slova Ivo Fischera, objednaná v 70. letech pro tematickou desku Waldemara Matušky Lidové písně z celého světa.
Je snad správné, že chytlavý popěvek sloužil k obveselení vojáků Unie i Konfederace, že vznikl za účelem boží chvály a k bohu se zase navrátil. Kruh se uzavřel dokonce i v případě příběhů dvou naprosto odlišných Johnů Brownů. Zatímco ten od Harper’s Ferry skončil na popravišti, nešťastný John Brown z oddílu Tygrů zahynul na samém počátku občanské války ve Front Royal (Virginie). Utonul v řece Shenandoah – v téže řece, ve které skončili i dva kumpáni a jeden ,osvobozený‘ otrok ,statečného kapitána‘.

JOHN BROWN’S BODY

John Brown’s body lies a-mouldering in the grave
But his soul goes marching on

Glory, glory, hallelujah
His soul goes marching on

He’s gone to be a soldier in the Army of the Lord
But his soul goes marching on

Glory, glory, hallelujah
But his soul goes marching on

The stars above in Heaven now are looking kindly down
On the grave of old John Brown

Glory, glory, hallelujah
On the grave of old John Brown

TĚLO JOHNA BROWNA

Tělo Johna Browna tleje v hrobě,
jeho duch však kráčí dál.

Glory glory aleluja,
jeho duch kráčí dál.

Odešel, aby se stal vojákem v boží armádě,
ale jeho duch kráčí dál.

Glory glory aleluja,
ale jeho duch kráčí dál.

Hvězdy z nebe laskavě shlížejí
na hrob starého Johna Browna.

Glory glory aleluja,
na hrob starého Johna Browna