„…when we have shuffled off this morta! coil.“
„…až se smrtelného těla zbudem.“
W. Shakespeare: Hamlet (111,1)
Od chvíle, kdy Joy Division natočili své skvostné rekviem za všechny zamilované Love Will Tear Us Apart (Od sebe nás oddělí láska), těžko nalezneme smutnější, ale také nádhernější skladby o lásce, než jsou písně příležitostného projektu šéfa 4AD Ivo Watts-Russella This MortalCoil. Tajemný název (volně přeloženo: Toto pozemské trápení) je vyňatý z proslulého Hamletova monologu. Zlí jazykové tvrdí, že když TMC neexistovali, tak je bylo nutné vymyslet, ale Ivo zdůrazňuje, že to „není skupina, ale jen amalgamace nápadů a spoluprací“. Je ovšem pravda, že TMC vytvořili jednotící rámec celé firmy. Jednak se na projektu podílela většina kapel, působících u této značky, a jednak TMC dokonale vykreslili image 4AD – záhadné až spiritisticky laděné ztvárnění Vnitřních světů a existencionalistické výlety do nejneproniknutelnějších míst lidských srdcí, které nekončí dobře. Důležité přitom je, že všechny umělce, ač je jinak forma jejich výpovědí značně odlišná, spojuje víra, že „hudba může být velmi důležitá v jistých momentech vašeho života.“ Všechno začalo v Americe na koncertě Modern English, kdy Ivo uslyšel Sixteen Days a Gathering Dust – dvě starší písničky spojené do jednoho celku. Pro Iva to byl jeden z nejdůležitějších momentů života. Členové skupiny skladby sice na desku nahrát nechtěli, ale Ivo je nakonec přesvědčil a jeho neurčitý sen dostal konkrétní podobu. Obě písně se objevily na stejnojmenném maxisinglu v roce 1983. Společně s Modern English jej natočili i členové Cocteau Twins, jejichž barevně zaostřené kytarové koláže a zvukomalebný hlas Elizabeth Frazer daly devítiminutové skladbě nezapomenutelnou podobu. Na B straně upoutala Liz nazpívaná píseň Song To The Siren od Ivova milovaného amerického písničkáře Tima Buckleye, jež předznamenala první dlouhohrající desku TMC nazvanou ItʼII End In Tears (Skončí to slzami, 1984). Ivo do studia pozval Členy Dead Can Dance, Cocteau Twins, Rema-Rema, The Wolfgang Press, Modern English, Colourbox aX-mal Deutschland, ale kromě nich také např. multiinstrumentalistu Martina McCarricka, Gordona Sharpa (zpěvák Cynditalk) a nebo Howarda Devota z bývalých Buzzcocks resp. Magazine. Hudebníci přišli s vlastními nápady, ale kromě nich nahráli rovněž překvapivé nové verze starších skladeb Ivových oblíbených autorů, např. posmutnělé Kangaroo a Holocaust od Alexe Chiltona a nebo nejnádhernější píseň alba Another Day (Roy Harper), kterou fantasticky zazpívala jen za doprovodu violy, houslí a čela Liz Frazer. Zní tu jak rozkvetlá růže zmírající v klášterní zahradě. Eklektické album vytváří neobyčejně kompaktní celek, přestože stylový vějíř je velice pestrý – vedle akustických skladeb (A Single Wish) se objevují náznaky balkánského folklóru Dead Can Dance včetně hlasu kněžky Lisy Gerrard (rozbouřené Dreams Made Flesh), ale i skladby ryze elektronické (horrorové syntezátorové sci-fi Fyt), Či vysloveně kytarové (vzácně hravé Not Mé). Ivo tak dokonale – v jednotě s bolestným názvem alba – vytvořil něco, co označil jako „krásu zoufalství1“, a to v podmínkách, kdy se jednotlivé skladby alba natáčely zcela izolovaně a nikdo z interpretů neměl tušení, jaký bude výsledek. Ten lze charakterizovat prostě – zářivý klenot v katalogu 4AD. 0 dva roky později vyšlo EP Come Here My Love (od Vana Morrisona), po němž následovalo dvojalbum Filigree And Shadow (Filigrán a stín, 1986). Pro TMC příznačné křehké propojení akustických nástrojů – smyčce, saxofon, piano – s prostředky vyloženě rockovými (nemilosrdný elektronický rytmus, magické klávesové plochy, bolestně vypjatá kytarová sóla a mimohudební výplně – např. zvuk vrtulníku), společně se sugestivním zpěvem evokuje hudbu rajské zahrady nad jícnem marnosti a beznaděje (Strenght Of Strings, I Want To Live, The Jeweller). Solipsistická dramatizace vnitřního života a introspekce na této 74 minutové truchlivé suitě, kde jednotlivé skladby volně přecházejí do sebe, tak nabrala až mírně masochistické ladění. I proto se snesly na desku značné kritiky – album bylo označováno za snobské a kýčovité. Každopádně díky zbytečně dlouhé minutáži byla řada výtečných nápadů poněkud rozmělněna. Na dvojalbu nalezneme znovu převzaté skladby (od Talking Heads, Wire, Judy Collins, Tima Buckleye…), neboť Ivo považuje za fascinující oživit písničky zapomenutých autorů raných 70. nebo pozdních 60. let a natočit je s lidmi, kteří se ve studiu nikdy nepotkali. Na desce neslyšíme již hlasy Lisy Gerrard ani Liz Frazer, neboť jejich účast na debutu TMC posunula desku příliš k tvorbě jejich mateřských skupin. Prostor tak dostali méně známí Louise a Deidre Rutkowski, Dominie Appleton, Alison Limerick a další. Po spoluúčasti na kompilaci 4AD Lonely Is An Eyersone (snově strašidelné Acid, Bitter And Shadow) se TMC ohlásili až v květnu letošního roku dalším dvojalbem Blood (Krev, 1991), jež koncepčně, hudebně a částečně i personálně navazuje na předchozí dvoudeskový komplet. Titul znovu útočí na nejčistší city posluchačů svojí mystickou „krásou zoufalství“ (Ivo: „…nejsilnější pocity mám z hudby, která vychází ze zoufalství“). V některých skladbách dominují vznešené smyčce a nádherné, křišťálově průzračné ženské hlasy, jež místy připomínají andělské zvonění (objevem je zranitelný vokál výtečné Caroline Crawley). Nejlepším skladbám nechybí půvab (Mr. Somewhere), dramatický romantismus (The Lacemaker), ani napětí s nádechem esoterismu (I Come And Stay At Every Dooř), ale lze mít opět výhrady k celkové délce a zejména k obsahu druhé části 2LP. Největším překvapením je asi žalozpěv You And Your Sister dvou drsných žen z 4AD Kim Deal (Pixies) a Tanyi Donnelly (Throwing Muses), které tady spolu cukrují jako dvě hrdličky (uvězněné ovšem v kleci). Blood je podle Melody Makeru „fontánou zpustošených emocí a ztracených lásek, která naplňuje smut- kem až po okraj“ – Love In Vain… Hudba vznášející se nad hrobem Ofélie. A zároveň tečka za činností TMC. Na otázku, co by Ivo chtěl říci jako epitaf, duchovní otec TMC se smíchem odpovídá: „Nic – Blood, to je epitaf sám v sobě.“
