Příběh jedné z nejznámějších a nejhezčích skotských písní je zajímavější, než by se na první poslech zdálo. Ani ne tak kvůli tomu, že reflektuje pohnutou dobu skotských dějin, ale spíš pro jeho mysteriózní podtext, který většině interpretů i posluchačů zůstává skryt, neboť je bytostně spjat s místem, odkud tato prastará balada pochází. Loch Lomond – tak se nazývá 39 km dlouhé, 8 km široké a 190 m hluboké jezero, ležící pouhých 23 kilometrů od Glasgow ve skotském hrabství West Dunbartonshire. Na východním břehu této jedinečné přírodní památky se tyčí 974 m vysoká hora Ben Lomond, o které se v písni také zpívá. Text skladby Loch Lomond je trochu nejasný, jednak proto, že se v něm vyskytují prvky starého nářečí (gae = go, waeful = woeful, fra = from), ale rovněž kvůli záhadnému refrénu „ye’ll take the high road and I’ll take the low road“ („ty půjdeš vrchní cestou a já tou spodní“). Bez této podivnosti by se jednalo o celkem běžné postesknutí nad nešťastnou láskou. Vypravěč se vrací k jezeru, u kterého dlíval se svou láskou, na horu Ben Lomond, odkud se za soumraku dívávali na Skotskou vysočinu, a ví, že se tu se svou milou víckrát nesetká. Důvody mohou být různé: nejlogičtější je ten, že se milenci zkrátka rozešli. Oplakávaná dívka však také mohla zemřít. A pak je tu ještě jedna, krapet bizarní možnost: co když nezemřela ona, ale on?
POVSTÁNÍ PRINCE CHARLIEHO
Než budeme v tomto poněkud zvláštním vývodu pokračovat, seřaďme si fakta. Poprvé byl text písně Loch Lomond otištěn roku 1841 ve zpěvníku Vocal Melodies Of Scotland. Melodie vychází ze staršího lidového nápěvu Robin Cushie (Kind Robin Lo’es Me), jenž byl zveřejněn roku 1742 v prvním dílu sborníku Scots Tunes. Autorství veršů bývá přikládáno skotské skladatelce Alicii Ann Spottiswoodeové (1810 –1900), známější pod šlechtickým titulem Lady John Scott, jenž jí náležel díky sňatku s Lordem Johnem Montague-Douglasem Scottem. Tato vznešená dáma mimo jiné složila melodii k oblíbené baladě Annie Laurie. Co se týče textu k Loch Lomond, Lady John Scott však pouze upravila text neznámého autora, publikovaný v roce 1838 edinburghským vydavatelem Sandersonem. Verze, kterou známe dnes, byla vydána roku 1876 v knize Poets And Poetry Of Scotland pod názvem Bonnie Banks O’ Loch Lomond. Rok 1742, kdy vyšla tiskem písnička Robin Cushie, je zásadní; pokud její melodie právě v té době žila v obecném povědomí (a o její popularitě svědčí fakt, že byla zařazena do sborníku), nebylo by nic divného, kdyby na ni byly naroubovány nové verše, vztahující se k tehdy aktuálním událostem. Těmito událostmi se rozumí povstání skotských jakobitů, k němuž došlo roku 1745. Jakobité stáli na straně Jakuba Františka Stuarta, jenž byl sice katolickou církví a jí oddanými evropskými panovníky považován za krále Anglie, Skotska a Irska, ve skutečnosti však strávil celý život v exilu a ve Velké Británii nebyly jeho nároky a tituly nikdy uznány. Místo něj zde vládli králové z hannoverské dynastie. V roce 1745 se sotva pětadvacetiletý Jakubův syn Karel Eduard Stuart, kterému jeho přívrženci dali laskavou přezdívku Bonnie Prince Charlie, postavil do čela dobrovolnické armády, jež měla za cíl vyhnat hannoverskou dynastii z Britských ostrovů a znovu nastolit vládu Stuartovců. Přestože Karlovo vojsko, složené ze skotských horalů (highlanders), některých rodových klanů a části skotské šlechty, nebylo příliš vycvičené a disciplinované, podařilo se mu dobýt a na nějaký čas obsadit Edinburgh. Dostalo se až k Londýnu, ale sto mil před městem se vzhledem ke špatné finanční situaci a početní převaze nepřítele muselo obrátit a zahájit pomalý ústup do Skotska. Zprvu promyšlená a plánovaná akce se záhy změnila v útěk před vládní armádou. Na severu země byli povstalci poraženi, a kdo nezemřel v boji, skončil ve vězení nebo na popravišti. Karel Eduard s hrstkou věrných přežil a půl roku se skrýval jako štvaná zvěř, než se mu podařilo utéci do Francie v ponižujícím přestrojení za služebnou lady Flory MacDonaldové. Skotsko jeho zmařeným pokusem o vzpouru značně utrpělo, jelikož vládní vojsko se pomstilo na civilním obyvatelstvu a potrestalo smrtí každého, kdo prchajícímu princi poskytl pomoc. Přesto je však Bonnie Prince Charlie v této zemi dodnes považován za národního hrdinu. Zajatí povstalci byli po osudné bitvě u skotské vesnice Culloden (16. 4. 1746) převezeni do Carlisle, města na severozápadě Anglie, ležícího pouhých 16 km od hranic se Skotskem. 1250 jakobitů zahynulo v bitvě, 88 jich zemřelo ve vězení, 120 na šibenici, 121 z nich čekalo vyhnanství a 936 transport do kolonií. 1287 vojáků bylo propuštěno. O osudu dalších téměř dvou tisíc členů jakobitského vojska se nic neví.
PODZEMNÍ CESTOVÁNÍ
Legenda praví, že ve vězení hradu v Carlisle se po nepodařeném povstání ocitli i dva kamarádi, z nichž jeden měl být popraven a druhý propuštěn. Píseň Loch Lomond prý napsal onen voják čekající na popravu jako poslední sbohem svému příteli a zároveň své milé, která na něj ve Skotsku marně čekala. Propuštěným vězňům bylo řečeno, aby šli domů, jedno jak a kudy. Věta „ty půjdeš vrchní cestou a já tou spodní“ je tedy adresována přeživšímu kamarádovi, jenž měl kromě návratu do vlasti ještě jeden, smutnější úkol: povědět dívce svého nešťastného druha, co se přihodilo. Proč se tu ale vlastně mluví o „vrchní“ („high“) a „spodní“ („low“) cestě? Odpověď musíme hledat v dávnověku, kdy Britské ostrovy obývali Keltové. V době, kdy skladba vznikla, ještě ve Skotsku, Irsku, Walesu i Anglii přežívala stará keltská víra, že pokud člověk zemře daleko od domova, jeho duše se do rodného kraje vrátí podzemní cestou zvanou „low road“. Takový transport je samozřejmě rychlejší než cestování po běžných cestách („high road“ zde představuje obyčejnou cestu i opak k „spodní cestě“). Proto se v písni říká: „Ty půjdeš vrchní cestou a já tou spodní, a já budu ve Skotsku dřív než ty.“ Dodejme, že u nás písničku proslavil Waldemar Matuška, který ji roku 1971 natočil s textem Ivo Fischera na desku Lidové písně z celého světa. Kromě tradiční pomalé verze existuje i swingová varianta, s níž v roce 1938 vystoupila na slavném koncertu v Carnegie Hall za doprovodu orchestru Bennyho Goodmana zpěvačka Martha Tiltonová. V 50. letech písničku znovu zjazzovala Maxine Sullivanová, a to tak úspěšně, že se jí dokonce začalo říkat Swinging Miss Loch Lomond. A pěkně šlape i verze Elly Fitzgeraldové, která vznikla speciálně pro její televizní show z roku 1968.
LOCH LOMOND
By yon bonnie banks
And by yon bonnie braes
Where the sun shines bright
On Loch Lomond
Where me and my true love
Were ever want to gae
On the bonnie, bonnie banks
Of Loch Lomond
Oh! ye’ll take the high road
And I’ll take the low road
And I’ll be in Scotland
Afore ye
But me and my true love
Will never meet again
On the bonnie, bonnie banks
Of Loch Lomond
’Twas then that we parted
In yon shady glen
On the steep, steep side
Of Ben Lomond
Where in purple hue
The Highland hills we view
And the moon coming out
In the gloaming
Oh! ye’ll take the high road…
The wee birdie sing
And the wild flowers spring
And in sunshine the waters
Are sleeping
But the broken heart it kens
Nae second Spring again
Tho’ the waeful may cease
Frae their greeting
Oh! ye‘ll take the high road…
LOCH LOMOND
Tam u těch krásných pláží
a svažujících se břehů,
kde slunce jasně svítí
na Loch Lomond,
kam jsem se svou láskou
tak rád chodíval,
na překrásných březích
jezera Loch Lomond.
Ach! Ty půjdeš vrchní cestou
a já tou spodní,
a já budu ve Skotsku
dřív než ty,
ale už se víckrát
se svou láskou nesetkám
na překrásných březích
jezera Loch Lomond.
To bylo tenkrát, když jsme se rozloučili
v oné stinné úžlabině
na tom hrozně příkrém svahu
hory Ben Lomond,
kde se nám v nachovém oparu
zjevila Skotská vysočina,
a potom ze sumraku
vyšel měsíc.
Ach! Ty půjdeš vrchní cestou…
Malincí ptáčci prozpěvují,
kvete luční kvítí
a hladina spí
v slunečním svitu,
ale zlomené srdce už nepozná
žádné další jaro,
i když bolest s tímhle přivítáním
snad ustane.
Ach! Ty půjdeš vrchní cestou…
Foto archiv
Díky, skvělá práce, smekám klobouk
hi!!!