Oh My Darling Clementine

Písnička, o které bude řeč tentokrát, se zpívá v mnoha různých jazycích, ale jen my máme Jiřího Suchého a jeho Klementajn. Zakladatel divadla Semafor zasadil starý americký popěvek do moderních reálií a v roce 1962 z něj učinil jeden ze zlatých hřebů představení Jonáš a tingl-tangl. Na desku ho natočil o rok později, přičemž stejně jako u svého neméně slavného textu k Weillovu Moritatu z Žebrácké opery („žralok zuby má jak nože“) vycházel ze swingové nahrávky amerického zpěváka Bobbyho Darrina. Úspěšnou se stala i parodie Jiřího Šlitra Klímjentajn, ve které si vyhlášený recesista střílel ze sovětských častušek. Kořeny skladby o dívce jménem Clementine však sahají mnohem hlouběji do historie. Určitě k válce Severu proti Jihu, možná až do dob kalifornské Zlaté horečky a kdo ví, třeba ještě dál… V roce 1884 vyšla u bostonského nakladatele Olivera Ditsona (stejná fi rma vydala o 27 let dříve píseň Jamese Pierponta One Horse Open Sleigh neboli Jingle Bells) skladba s názvem Oh My Darling Clementine, pod níž byl podepsán jistý Percy Montrose. O tomto člověku nevědí badatelé vůbec nic – řada z nich dokonce soudí, že se jedná o smyšlené jméno nebo pseudonym. Faktem je, že Percy Montrose se podepsal ještě pod několik dalších skladeb, například The Gol den Border nebo A Winsome Lassie. Pokaždé byl ale uveden pouze jako autor hudby. V případě Clementine tedy mohl jen zaranžovat starší píseň, u které se nepodařilo dohledat skutečného tvůrce. Roku 1885 vydali newyorští nakladatelé Woodward a Willis jinou verzi, nazvanou prostě Clementine. Jméno autora znělo: Barker Bradford. Ani o tomto pánovi neexistuje zmínka, která by stála za řeč, a tak nezbývá než věřit, že byl pouze dalším z ,upravovatelů‘. Bradfordova varianta se neujala, kdežto text podepsaný Percym Montrosem se s mírnými úpravami zpívá dodnes. To však neznamená, že bychom se s jeho prvenstvím měli spokojit. Je tu totiž ještě jeden důležitý dokument: v roce 1863, uprostřed občanské války, vyšla opět u Olivera Ditsona píseň By The River Lived A Maiden (Tam u řeky žila dívka), která je zřejmým předobrazem skladby Oh My Darling Clementine. Má jinou melodii (v rytmu mazurky) a text se také dost liší. Ale refrén „oh! my Clema, oh! my Clema, oh! my darling Clementine“ spolu se základními fakty příběhu prozrazuje, že jde o jednu a tutéž skladbu. Styl, jakým je tragikomický kuplet By The River Lived A Maiden napsán, svědčí o snaze napodobit černošský dialekt. Uvědomíme-li si dobový kontext, bude nám jasné, že před sebou máme jednu ze stovek písní složených pro tzv. minstrel show, neboli představení načerněných bělochů, parodující mnohdy hrubým způsobem černošskou kulturu a zvyky. Pod skladbou je podepsán H. S. Thompson (neplést s populárním novinářem a spisovatelem Hunterem S. Thompsonem). O osobnosti tohoto autora se zdánlivě nelze dozvědět nic víc než o životě Percyho Montrose a Barkera Bradforda. Ale při troše štěstí lze leccos rekonstruovat z dochovaných matrik, novin a letáků, uložených v amerických archivech.

NA JIH OD GRANADY Uznávaný koncertní pianista a muzikolog Ralph Richey, jenž vystudoval bostonskou konzervatoř, získal několik důležitých údajů podrobným zkoumáním historických záznamů o sčítání lidu. Mimo jiné z nich zjistil, že: H. S. Thompson se narodil mezi lety 1824 a 1825, pravděpodobně v severní části okresu Essex ve státě Massachusetts. Jeho první jméno znělo Henry. Ještě v roce 1840 žil v domě svého otce v Topsfi eldu (městě proslulém tím, že zde žila a zemřela jako černošská otrokyně africká princezna Sarah Baro Colcherová). Roku 1850 přebýval o 13 km dál v Georgetownu a od roku 1851 bydlel v malebném přístavním městečku Newburyport, kde po zbytek dekády působil jako „učitel, hudebník a impresário“. V roce 1860 se přestěhoval do Bostonu a živil se jako učitel hudby. Od roku 1858 se jeho jméno začíná objevovat v programech tehdejších minstrelských společností. V duchu své doby psal pseudočernošské písničky a sladkobolné romance, z nichž některé kupodivu přežily dodnes, například balada Annie Lisle. Po roce 1860 jeho stopa mizí, nicméně Richey spočítal, že mezi lety 1849 a 1885 vyšlo tiskem 48 skladeb z Thompsonova pera. V dochovaném inzerátu z roku 1857 čteme: „Ve čtvrtek večer 5. listopadu se v portsmouthském Templu uskuteční koncert Quartet Clubu, v němž účinkují dámy a gentlemani z Newburyportu pod vedením H. S. Thompsona. Pan H. S. Thompson, známý a oblíbený skladatel a zpěvák z Newburyportu, má to potěšení pozvat své přátele v Portsmouthu na tento zábavný večer plný písní, duetů a sborových zpěvů, původních či přejatých od těch nejpopulárnějších autorů.“ Z toho vyplývá, že Thompson měl rovněž pěvecký talent. Je však otázkou, zda ho můžeme označit za osobu, která položila základ k písničce Oh My Darling Clementine. Docela to do sebe zapadá: i když se příběh o dívce jménem Klementýna v pozdějších variantách vztahuje k roku 1849, kdy v Kalifornii probíhala Zlatá horečka (otec Clementine je „miner, forty-niner“ neboli „zlatokop devětačtyřicátník“), ráz celé písně je takový, že bychom ji klidně mohli považovat za kabaretní kuplet, případně komický výstup z minstrel show. V tom případě by nevadilo, že vznikla až po odeznění kalifornského šílenství, zvláště když v Thompsonově verzi se o dolování zlata nic nepraví. Lákavou myšlenku ale musíme opustit kvůli dvěma dalším pramenům, které zasazují vznik skladby Oh My Darling Clementine do zcela jiného kontextu a napovídají, že její původ může být mnohem starší. Zaměřme se nejprve na svědectví britského spisovatele Geralda Brenana (1894–1987), přítele Ernesta Hemingwaye a Virginie Woolfové, jenž strávil část svého života ve Španělsku. Roku 1919 si jako demobilizovaný voják pronajal na rok dům ve vesničce Yegen, ležící v překrásném koutu Andalusie zvaném Alpujarra. Z roku se nakonec stalo sedm let, které Brenan shrnul do autobiografi cké (později zfi lmované) knihy South From Granada: Seven Years In An Andalusian Village (Na jih od Granady: Sedm let v andaluské vesnici). V kapitole o andaluském folklóru autor píše: „Malé dívenky, z nichž se stali hlavní nositelé bardské tradice, také udržely při životě – myslím, že s trochou pomoci dospělých – dvě kompletní balady. Jedna se jmenuje Romance de Catalina de Granada. V ní se velmi dramaticky líčí osud maurské dívky, která je týrána svým otcem a matkou za to, že přestoupila na křesťanskou víru. Ve čtyřiceti srdcervoucích dvojverších sledujeme, jak ubohá Catalina umírá hladem a žízní, přičemž za každou další slokou, aby bylo utrpení delší, následuje refrén. Druhou je balada, která začíná slovy ,dónde vas, buen caballero‘ a vypráví o šlechtici, jenž se vydá hledat svou ztracenou ženu, načež se mu zjeví její duch, oznámí mu, že je mrtvá, uloží mu vystrojit jí přepychový pohřeb a poradí mu, aby se znovu oženil. Není to zrovna nejveselejší téma, ale děti si písničku přisvojily především pro její nezapomenutelný nápěv. Angličané ji znají, protože se zpívá na melodii Clementine. Během kalifornské Zlaté horečky v roce 1849 byli američtí a angličtí kovkopové tak otráveni posloucháním svých mexických druhů, kteří baladu zpívali od rána do večera, že na ni vymysleli parodii. Ta melodie je tak nakažlivá, že si ji dnes už nepochybně zpívá celý svět od Turecka až po Japonsko.“ Takže Mexiko! Když se nad tím zamyslíme, musíme uznat, že to není nemožné. Při troše dobré vůle a malé změně rytmu si lze Clementine vskutku představit jako parádní číslo ve stylu mariachi. Mexičané byli mezi prvními, kteří v Kalifornii začali dolovat zlato – logicky, neboť se nacházeli na ,své‘ půdě. Koncem 18. století patřilo území Alta California (Horní Kalifornie) ke španělským koloniím. V roce 1821 se stalo součástí svobodné mexické republiky, ale po prohrané Mexicko-americké válce (1846–1848) bylo postoupeno Spojeným státům a 9. září 1850 se defi nitivně proměnilo v 31. stát USA. Mexicko- -americká válka skončila 2. února 1848 a první kalifornské zlato bylo objeveno 24. ledna. Není tedy divu, že Zlatá horečka posloužila především jako katalyzátor všemožných animozit, kterých se občané USA dopouštěli na svých mexických sousedech už dlouho před osmačtyřicátým.

BANDITA V LÁHVI Prospektoři ze Států se do Kalifornie dostali se značným zpožděním. Předběhli je Číňané i Australané, což mělo za následek jen další rasové třenice. Nejvíc však Američanům leželi v žaludku tzv. Californios, tedy bohatí rančeři mexického původu, kteří se v rámci mírové smlouvy z 2. 2. 1848 stali občany USA a tudíž mohli vlastnit zlatonosnou půdu legálně i po skončení války. Oni a s nimi i další tisíce mexických přistěhovalců, přišlých převážně z těžařského státu Sonora, znamenali pro opožděné „Americanos“ nepříjemnou překážku. Sonořané byli zkušenými kovkopy a v těžbě dosahovali lepších výsledků než ostatní. Proto se brzy po vypuknutí horečky začali stávat oběťmi násilných útoků. Heslo mnoha tehdejších zlatokopů znělo: dobrý Mexikán je mrtvý Mexikán. Jeden ze svědků těchto šarvátek si zapsal do deníku: „Tři čtvrtiny Mexičanů, kteří tu ještě před měsícem byli, se vydaly domů do Sonory a na Los Yankees asi nevzpomínají v dobrém… Když chtějí lidi v Kalifornii udělat pořádek, moc dlouho o tom nemluví, jen sundají pušku z ramene, potkají se na nějakém prázdném místě a navzájem se sejmou.“ O zredukování ,cizích vlivů‘ se však postarala hlavně americká vláda v čele s prezidentem Jamesem K. Polkem, když roku 1850 vydala zákon, jímž ukládala veškerým přistěhovalcům platit za těžbu zlata vyšší daně než občanům USA. Výsledek se dostavil záhy: do září roku 1850 opustilo Kalifornii 15 tisíc Mexičanů. Na zámožné Californios si úřady došláply pozemkovým zákonem z roku 1851, pod jehož záštitou byla veškerá půda patřící španělským a mexickým usedlíkům prohlášena za veřejný majetek a dána k dispozici nově přišedším squaterům. Kdo se bránil, toho čekal vleklý a drahý proces, v jehož závěru zůstal chudý jako kostelní myš a musel se stejně odstěhovat. Aneb, jak se píše v knize Leonarda Pitta The Decline Of The Californios: „Střílet Španěláky není ta nejlepší cesta. Zařiďte jim spravedlivý proces a utáhněte jim smyčku ve jménu práva – to je ten lék.“ Mexický generál a kalifornský rančer Mariano Valejo později vzpomínal: „Naším neštěstím bylo, že podnikavci ohánějící se tímto zlým zákonem tvořili příliš početnou skupinu, než abychom na nich mohli u soudů vymoci svá práva. Většina soudců patřila ke squaterům, a totéž lze říci o šerifech a členech poroty.“
Ne všichni, na které dopadla tvrdá ruka nespravedlivého zákona, odešli v pokoji. Bezprostředně po uložení těchto represí se v kraji objevily mexické guerilly, které oplácely násilí ze strany Američanů stejnou mincí. „Během posledních čtrnácti dnů se ráno co ráno objevují nové mrtvoly,“ zapsal si jeden z vyděšených prospektorů. Někdy v té době vznikla legenda o zbojníkovi jménem Joaquin Murieta, jenž podobně jako Nikola Šuhaj nebo Janošík pomáhal utlačovaným a trestal bezpráví. Nikdy se nezjistilo, zda se jednalo o skutečnou či vymyšlenou postavu, nicméně lovec odměn Harry Love, kterého si Spojené státy najaly na Murietovu likvidaci, po jedné přestřelce prohlásil, že obávaného desperáta zabil. Murietova hlava pak byla údajně uchovávána v objemné láhvi od whisky a každý správný Američan se na ni mohl za pět centů jít podívat. Dodejme, že kromě ,problémů‘ s Mexičany tenkrát Američané s podobným jemnocitem vyřešili i otázku kalifornských Indiánů, tedy původních obyvatel tohoto území. Dnes hovoříme bez nadsázky o indiánském holokaustu, jelikož před příchodem ,devětačtyřicátníků‘ tu žilo 150 tisíc Indiánů, kdežto v roce 1860 jich bylo napočítáno o 80 procent méně! Pro éru Zlaté horečky v Kalifornii je příznačná její divokost a brutalita, pramenící z faktu, že se zde na relativně malém prostoru sešlo ohromné množství lidí, jež zaslepil mamon, s jedinci, kterých se určité země v klíčovém roce celosvětového revolučního kvasu prostě potřebovaly zbavit. To byl třeba případ Francie, nabízející bezplatný transport k ložiskům zlata stovkám mladých příslušníků národní gardy, zneužitých v roce 1848 k potlačení červnových rebelií. Sepsáním reklamní brožury, jež měla rozlícené gardisty přesvědčit o výhodnosti odplutí do Ameriky, byl mimochodem pověřen Alexander Dumas mladší.

AUSTRALSKÁ HYPOTÉZA Vraťme se ale k naší písničce. Teorie, že anglický text skladby Oh My Darling Clementine vznikl jako parodie na vážně míněnou španělskou baladu, by odpovídala tehdejší atmosféře rasové nenávisti mezi obyvateli USA a Mexika. Ovšem na kalifornských nalezištích se vystřídalo mnohem víc národností. Číňané, Francouzi, Němci, Italové, Britové, Filipínci, Baskové, Turci, Brazilci, Chilané – ti všichni mohli mít vliv na zlatokopecký folklór. „Jedna sbírka písní ze Zlaté horečky obsahuje materiál z více než dvanácti různých zemí,“ upozorňuje renomovaný jazzový kritik a hudební historik Ted Gioia ve své knize Work Songs. „Dokonce i Australané se na západní pobřeží Spojených států dostávali snáze než většina Američanů. Cesta jim zabrala necelých šest týdnů – porovnejme to s půlroční poutí těch, kteří přicházeli z New Yorku či Bostonu. Dokonce je možné, že Australané hráli důležitou roli v rozšíření nejslavnější zlatokopecké písničky – My Darling Clementine.“ Stojíme tedy ještě před jednou, ,australskou‘ hypotézou. Pro její pravdivost hovoří i dochovaný záznam rozhlasového pořadu z 25. května 1958, v němž byl citován významný odborník na období Zlaté horečky, americký historik Jay Monaghan. Osobně ve vysílání nemluvil a naneštěstí zemřel, aniž by detaily svého výzkumu, o nichž se zde hovoří, zahrnul do své knihy Australians And The Gold Rush: California And Down Under 1849–1854. Ale nepřímý důkaz je také důkaz, a proto si zopakujme, co v onom rozhlasovém programu zaznělo: „Australané – říká Monaghan – shodou okolností udělali mnoho pro popularizaci jedné z nejznámějších písní té doby, Clementine. Zdá se, že skladba byla populární v londýnských music-hallech a záhy poté, co se objevila, ji otiskly i australské noviny. Australané si ji nepochybně zpívali cestou do Kalifornie a možná s ní na naleziště přišli jako první. Určitě však neexistuje žádný doklad o tom, že by písničku zpívali na své pouti za zlatem američtí devětačtyřicátníci.“

OH MY DARLING CLEMENTINE
In a cavern, in a canyon,
Excavating for a mine,
Dwelt a miner, forty-niner
And his daughter Clementine.

CHORUS:
Oh my darling, Oh my darling,
Oh my darling Clementine,
You are lost and gone forever,
Dreadful sorry, Clementine.

Light she was and like a fairy,
And her shoes were number nine,
Herring boxes without topses
Sandals were for Clementine

Drove she ducklings to the water,
Ev’ry morning just at nine,
Hit her foot against a splinter,
Fell into the foaming brine.

Ruby lips above the water,
Blowing bubbles soft and fi ne,
Alas, for me! I was no swimmer,
So I lost my Clementine.

In a church-yard, near the canyon,
Where the myrtle doth entwine,
There grow roses, and other posies,
Fertilized by Clementine.

Then the miner, forty-niner
Soon began to peak and pine,
Thought he oughter jine his daughter,
Now he’s with his Clementine.

In my dreams she still doth haunt me,
Robed in garments soaked in brine,
Though in life I used to hug her,
Now she’s dead, I’ll draw the line.

ACH, MÁ DRAHÁ CLEMENTINE
Tam v jeskyni, tam v kaňonu,
tam u toho dolu,
žil zlatokop devětačtyřicátník
a jeho dcera Clementine.

REFRÉN:
Ach, má drahá, ach, má drahá,
ach, má drahá Clementine,
ztratil jsem tě, jsi navždy pryč,
je mi to tak hrozně líto, Clementine.

Byla jako vánek, byla jako víla
a boty měla číslo devět.
Plechovky od herinků bez víček,
v takových sandálech chodila Clementine.

Každé ráno přesně v devět
hnala káčata do vody.
Jednou šlápla na třísku
a spadla do zpěněných vln.

Rubínovými rty na hladinu
jemně a ladně vypouštěla bubliny.
Ale běda mi! Neuměl jsem plavat,
a tak jsem přišel o svou Clementine.

Na hřbitově u kostela nedaleko kaňonu,
kde se proplétají snítky myrty,
rostou růže a jiné květiny
na hrobě mé Clementine.

Zlatokop devětačtyřicátník
začal rychle chřadnout,
přišlo mu, že by měl jít za ní,
a tak je teď se svou Clementine.

Ona mě pořád straší ve snech,
oděná v roucho prosáklé slanou vodou.
Zaživa jsem ji líbával,
ale teď je mrtvá a nechci s ní nic mít.