Několik připomenutí, proč se v americké country cítí černí muzikanti pořád jako vetřelci, z jakého důvodu ji miluje Donald Trump a proč v ní zůstává bělost , pokud ne na povrchu, tak hned pod ním.
Když raper Lil Nas X se skladbou Old Town Road letos zaplul do americké hitparády v kategorii country, z úspěchu se dlouho neradoval: podle magazínu Billboard sestavujícího pořadí skladba neodpovídala kritériím, takže ji z country sekce stáhl. Z následujícího obřího prodeje jí to neubralo, naopak, okamžitě se však rozpoutala debata spojující v nejednom případě raperův dištanc s tím, že je černoch a ke všemu gay. Pro konzervativní country scénu doslova vražedná kombinace. To jako fakt? V roce 2019? Vítejte v Americe, kde mýtus country s tendencí definovat ji jako bělošskou hudbu s bělošským repertoárem pro bělochy, kam černoši moc nepatří, bohužel leckdo střeží dodnes – odtud občasná a veskrze nešťastná nálepka: hudba bílých rasistů.
Tak to bylo po dlouhá léta ložené a nebyla vůle naplnit přání odborníků na historii rané americké hudby, z níž country a bluegrass vyšly, uvést věci na pravou míru. Nebo se alespoň zmínit o černošských kapelách z Apalačských hor hrajících old time music a o podstatě minstrelů, tedy zpočátku vlastně sakumprásk černošské hudbě, převzaté a k úspěchu dovedené bělochy.
Na přednášce pro britskou Americana Music Association americká písničkářka Rhiannon Giddens připomněla, jak těžké bylo přesvědčit Američany o africkém původu banja, natož o kreolské podstatě bluegrassu a jak složitě se sama dobírala pravdy, historiky a školstvím marginalizované, když ne rovnou zatajované. „Jako mladá jsem se v old time music a bluegrassu cítila trapně, připadala jsem si jako mimozemšťan vkrádající se do hudby, která mi údajně nepatřila, než jsem zjistila, že jde o moje vlastní kulturní tradice.“
Zodpověděla také otázku, proč se černí muzikanti tak lehce zbavili banja a podílu na hillbilly music, jak se country v raných dobách říkalo, a veškeré zásluhy přenechali bělochům. Podle ní, zjednodušeně řečeno, během masivní migrace z Jihu na Sever za sebou nechali starý život a nově přišli na chuť kytaře. Co však prý jejich odkaz v rané country nabouralo nejvíc, byla narůstající společenská potřeba bílé nacionalisticky zabarvené kultury. Reakce na způsob „vy jste vymysleli jazz a blues, my zase country“.
Hillbillies a Beyoncé v Nashvillu
Spoustu věcí si Amerika nepřipouštěla a o některých nechtěla donedávna ani slyšet. K odkrývání historických křivd a viditelnému rozdělování společnosti došlo už za vlády Baracka Obamy, s nástupem Donalda Trumpa ovšem zemi natvrdo protnula propast oddělující dva rozdílné světy: zatímco bohatá městská Amerika nikdy nepochopila, jak někdo tak otevřeného rasistu může volit, přehlížená bílá dělnická chudina z maloměst Středozápadu a horalé z Apalačských hor neboli hillbillies, z pohledu bohatých, vzdělaných a úspěšných vrstev burani uzavření ve vlastním světě, u Trumpa získali zastání. Populisticky se s nimi vymezil proti establishmentu, hispánským přistěhovalcům, černochům a homosexuálům, co jim nedají a ještě berou práci. Bez potřeby zodpovědnosti za svůj stav si hillbillies vztek přehlížených, strach z budoucnosti a v některých případech i nenávist a rasismus vylili 8. listopadu 2016 tím nejdemokratičtějším způsobem: „hodili to“ Trumpovi.
„Děsí mě, co se přihodilo. Žít v Trumpově Americe vyžaduje hodně energie, ale stát se to muselo. Mnozí lidé si totiž nepřipouštěli, jak hluboké rozdíly tu existují a teprve šok z voleb je přiměl podívat se pravdě do očí. Teď je proto mnohem důležitější než kdy jindy vědět, odkud pocházíme, kdo jsme, jak to opravdu bylo a co to znamená pro naši budoucnost,“ řekla Rhiannon.
Došlo k „mezitáborovému nabroušení nožů“, ne všechno ale lze házet na uměleckou sféru nenáviděného prezidenta a pokud se vrátíme k americké hudbě, zjistíme, jak v ní zůstávají v platnosti černobílé stereotypy, čehož se chytají rasově uvažující lidé a fanatici na obou stranách. Demonstruje to třeba 50. ročník udělování cen Annual Country Music Association odehrávající se pár dnů před prezidentskou volbou. Organizátoři tehdy uvedli společné vystoupení ženského country tria Dixie Chicks a megahvězdné Beyoncé. Zazpívaly a odtančili její country skladbu Daddy Lessons z oceňovaného alba Lemonade a bylo to vlastně dokonalá show. Tedy jak pro koho: militantní část konzervativního křídla country, netolerancí proslulý fanklub zpěvačky nazývaný Beyhive, leckteří přítomní hudebníci a vyhraněná média se pustili do ostré pře, jestli tam Beyoncé patřila nebo ne. Spor přešel na sociálních sítích do nekompromisní války, z níž se vytratilo to podstatné: hudba coby zdroj vzájemného pochopení. Prvotní záměr organizátorů, tedy stavět mosty a představit country jako otevřený žánr, s Beyoncé nevyšel; všechno se ještě zhoršilo. Problém přitom nebyl v přítomnosti černošské popové hvězdy na svátku country, problém tkvěl v už tehdy rozdělené Americe.
K pochopení, k čemu vlastně došlo, se musíme vrátit do historie, v případě Beyoncé do téhož roku: o poločase Super Bowlu odzpívala politicky vygradovanou skladbu Formation, obklopená tanečnicemi oblečenými jako radikální Černí panteři ze 70. let. Celá show se tím překlopila v černošský manifest, na pozadí zpěvaččiny podpory hnutí Black Lives Matter, její solidarity s matkami černošských mladíků zastřelených americkou policií a tvrdého statusu: „Přestaňte nás zabíjet.“ A teď si představte, že tahle sebevědomá černoška, možná nejbohatší umělec planety, přijede do Nashvillu, centra bělošské country, bohužel stále spojovaného s tuhou ortodoxií. Průšvih předem visící ve vzduchu navíc akcelerovalo spojení s Dixie Chicks, svého času stejnými lidmi o nic méně nenáviděnými.
Těžko říct, kolik v tom máme hledat patriotství, nebezpečné zabedněnosti nebo konzervativnosti. Pravdou je, že v novodobých amerických hudebních dějinách působí cenzura možná nejprodávanější countryové skupiny Dixie Chicks jako alarm a směšnost zároveň; samozřejmě záleží na tom, z jakého úhlu se na případ podíváte. Když v roce 2003, dva týdny před invazí do Iráku, kdy po celém světě probíhaly protiválečné demonstrace, „dixie“ Natalie Maines na londýnském koncertu prohlásila „Nepodporujeme tohle násilí a stydíme se, že prezident Bush pochází z Texasu,“ vzedmula se ve Státech nesmírná vlna vášní, přešlá postupně do nenávistné hysterie a přímého vyhrožování smrtí. Co běžně procházelo hollywoodským filmovým hvězdám a rockerům, politicky netolerantní, vlastenecky vybuzená country scéna u Dixie Chicks nepobrala. Stovky country rádií po celé zemi pod tlakem naštvaných posluchačů stáhly skladby skupiny z playlistů, neposlušní dýdžejové dostali padáka, v hitparádě se skupina z horních pozic propadla na dno, obchody odmítaly prodávat její desky, rušily se koncerty, komentátoři nešetřili nadávkami, sponzoři roztrhali smlouvy a v Atlantě uspořádali happening s buldozerem přejíždějícím po albech přinesených v odpadních koších. Vrcholu dosáhl Červený kříž, odmítající ze strachu o pověst převzít od skupiny šek na milion dolarů. Kariéru Grammy mnohokrát oceněných a do té doby nesmírně populárních Dixie Chicks doslova přes noc rozmetal společenský lynč. Snažily se mu vzdorovat, a to i zlehčujícím humorem: na obálku magazínu Entertainment Weekly se nechaly vyfotografovat nahé s nápisy Saddamovi andílci, Hrdí Američané nebo Velké pusy, spíš ale přilily oleje do ohně; a Natálie si musela najmout ochranku. Za album Not Ready To Make Nice v produkci Ricka Rubina sice v roce 2006 od kritiky znovu získaly Grammy, dokonce v pěti kategoriích, ale bojkot víceméně pokračoval a kontroverze provázely i uvedení dokumentárního filmu Shut Up and Sing, po jehož premiéře skupina na mnoho let raději zastavila činnost. Na první velké turné po Státech se Dixie Chicks, koncertující mezitím po Kanadě a Evropě, vydaly až v roce 2016 a znovu nevynechaly příležitost provokovat: při skladbě Goodbye Earl vyvěsily obří portrét Trumpa s přimalovanými rohy a čertovskou bradkou. Dorazily také na udělování cen CMA, kam naposled Natalie po sporu s country zpěvákem Toby Keithem, který její protiválečný výkřik vnímal osobně, nakráčela v triku s nápisem FUTK (Fuck You Toby Keith).
Teď jistě chápete, v čem byl při vystoupení Beyoncé a Dixie Chicks zakopaný pes, přičemž celý ten humbuk leckomu zakryl důležitý fakt: megahvězda nebyla na CMA zdaleka jedinou černoškou, zpíval tu třeba Charley Pride, uvedený v roce 2000 do Country Music Hall of Fame, a přesvědčivý vrchol, podtrhující to, o co organizátorům šlo nejvíc, zosobňovala skladba Kill a Word, odzpívaná Erikem Churchem a Rhiannon Giddens, které se „bílý“ country písničkář na konci dokonce poklonil. „Kdybych tak mohl zabít jediné slovo a dívat se, jak umírá. A od lži a nenávisti se vrátit k lásce a pravdě,“ slyšela zaplněná hala a mezi všemi slovy promítanými během koncertu na pozadí jedno převládalo: nenávist.
„Mnoho lidí považovalo společné vystoupení Beyoncé s Dixie Chicks za skvělý příklad toho, jak by country mohla znít, zároveň ale probudilo staré předsudky o tom, co by country z hlediska rasy, pohlaví a určité identity mělo reprezentovat, kdy bělost je, pokud ne na povrchu, tak hned pod ním,“ poznamenal hudební vědec Dr. Charles Hughes a připomněl nesmazatelný vliv černých countrymanů: DeFord Bailey, Darius Rucker, Aaron Vance, Charley Crockett nebo Cowboy Troy.
Tichá spoluvina a Fordovy bělošské tanečky
Když o rok později – 12. srpna – došlo ve městě Charlottesville během shromáždění pravicových radikálů k tragédii, kdy neonacista najel autem do davu odpůrců, mnoho jich zranil a jednu ženu zabil, solidární protesty ve Státech nebraly konců. Netýkaly se ale všech, ostatně i Trump vyděsil svým prohlášením, že „vina je na obou stranách, na obou stranách jsou dobří lidé.“ V magazínu Rolling Stone tehdy publicistka Winona Dimeo-Ediger uveřejnila článek s názvem Why Country Music Stars Are Reluctant to Speak Up About Charlottesville, v němž se ptá, proč je pro mnoho country muzikantů tak těžké vyjádřit veřejný soucit. A sama si odpovídá: kauza Dixie Chicks nahání dodnes muzikantům strach, i když se to týká tak jasně odpudivé věci, jakou je rasistická vražda. Jejich obavy ze ztráty věrných fanoušků a podpory vlivných konzervativních country rádií napojených na republikány komentuje Winona nesmlouvavě: Nyní více než kdy jindy, se vaše ticho rovná spoluvině.
V jednom z komentářů na dění CMA 2016 čteme připomínku dávného úspěšného vystoupení Beyoncé ve Ford World Headquarters. Autor přitom vůbec neskrývá ironii. Ačkoliv totiž automobilový král Henry Ford financoval a podporoval country, nedělal to z lásky k hudbě: kovaný antisemita, rasista, příznivec Adolfa Hitlera (dočkal se od něho pochvaly v Mein Kampf) a vydavatel antisemitské knihy The International Jew, vlastně Němcům poskytnutého návodu k řešení židovské otázky, neskrýval nenávistný odpor k jazzu – „opičímu řevu z židovské žumpy“. Ford kázal teorii, že jazz a černošské tance vynalezli Židé jako součást zákeřného spiknutí k převzetí moci nad světem, a ve 20. letech se vydal z milionů dolarů, jen aby promyšlené židovské kulturní degeneraci Američanů zabránil. Vizi měl jasnou: rasově homogenní bílá společnost. A plán jednoduchý: obří propagační kampaní, do které se s manželkou osobně vložil, hodlal zpopularizovat country a čtverylkový tanec square dance, čímž by nejen eliminoval morální úpadek, věřil tomu, že lidé houfně opustí jazzové tančírny. Šlo o Forda a jeho verzi bělošské kulturní minulosti USA, takže ve 30. letech téměř polovina amerických škol square dance zařadila do výuky. Rasistovi přitom nějak uniklo, že základy tance položili černí otroci na plantážích, o vkladu do country nemluvě.
Černí kovbojové dobývají Divoký západ
Barvotiskový obrázek spojený s Hollywoodem, knihami Karla Maye a rodokapsy rozostřilo také album Black Cowboys vydané v roce 2018 Domem Flemonsem, bývalým členem skupiny Carolina Chocolate Drops. Vyšlo v rámci oslav 70. výročí amerického vydavatelství Smithsonian Folkways Recordings, reflektuje zcela zapomenutou černošskou kovbojskou hudbu a připomíná černého honáka z Texasu Billa Picketta, autora jedné z nejznámějších disciplin rodea – bull wrestling.
Ostatně, vzpomenete si, kolik jste viděli amerických westernů s černošskými hrdiny s kolty nízko u pasu? A pamatujete na scénu z Nespoutaného Djanga, kdy ulice vyjeveně pozoruje projíždějícího ozbrojeného černocha na koni, protože nic takového předtím neviděla? Nemuseli bychom se tomu divit, pokud by historie americké expanze na Západ poznamenaná občanskou válkou a otrokářskou érou významný podíl černých kovbojů, průzkumníků, traperů a farmářských dělníků z mnoha důvodů neupozaďovala.
Dom Flemons se bez rasově ublíženeckého mentorování snaží připomenout, že historie americké hudby je zkrátka mnohem rozmanitější. Vycházel z knihy The Negro Cowboys od Philipa Durhama a unikátní sbírky Cowboy Songs and Other Frontier Ballads sestavené v roce 1911 Johnem A. Lomaxem. A protože Dom patří k perfekcionistům, projel celou trasu legendární Lewisovy a Clarkovy expedice, putující v letech 1804–1806 na příkaz prezidenta Jeffersona ze St. Louis až k Tichému oceánu. Výprava otevřela Spojeným státům cestu na divoký, pouze indiánskými kmeny osídlený Západ a důvodem Flemonsova zájmu byl fakt, že rovnocenným členem výpravy byl černý otrok York, propuštěný za své průzkumné služby na svobodu a v roce 2001 povýšený prezidentem Clintonem do hodnosti čestného seržanta armády Spojených států.
Po občanské válce poptávka po černých kovbojích stoupla: pro nedostatek železnic musela milionová stáda dobytka putovat ze státu do státu po svých a honáků, z nichž značná část zemřela ve válce, tak rapidně ubylo, že je masově nahrazovali svobodní otroci, kterým práce pod modrou oblohou přišla smysluplnější než dřina na plantážích nebo portýrování v hotelech. Respektovaní kovbojové přišli o práci, když železnice propojila východ země se západem, své zkušenosti ale dokázali uplatnit na farmách, v armádě a Bass Reeves se stal dokonce prvním černým zástupcem šerifa v Arizoně.
Flemons na albu doplněném rozsáhlým archivním materiálem v převzatých a vlastních skladbách vypráví zapomenuté příběhy legendárních černých kovbojů, později hvězd rodea a show Buffalo Billa a připomíná, že spousta písní, které si dnes broukáme u táboráku nebo známe od starých bluesmanů, vznikla za dlouhých nocí, kdy honáci zklidňovali stáda dobytka zpěvem a jedna z nejznámějších kovbojských skladeb Home on the Range je dodnes považovaná za neoficiální hymnu amerického Západu. Přestože známe autora textu (Dr. Brewster Higle), proslavila se až díky verzi, kterou Lomax v roce 1908 poprvé uslyšel od černošského barmana v San Atoniu; jak jinak, bývalého kovboje.