Letošní ročník pražského festivalu Respect nese stylově neohraničený podtitul World of World. Pokračuje tak v širokém záběru minulých let a zůstává v kolektivu několika málo evropských akcí, stavějících svou prestiž na jiných ideálech než běžné mainstreamu otevřené festivaly, rozrůstající se do megalomanských rozměrů. Respect si udržuje rodinnou atmosféru sounáležitosti k ojedinělé, byznysem dosud neobjevené hudbě, prověřené prestižními přehlídkami WOMAD či WOMEX. Vedle zachycení objevů, teprve se chystajících na dobytí hudebního světa (vzpomeňme návštěvu balkánských dechovek, indických Sidi Goma nebo malijské dvojice Amadou & Mariam) poskytuje šéf Respectu Borek Holeček návštěvníkům příležitost seznámit se s legendárními kapelami z pravěku world music. A to z žádné nostalgie – má zkrátka pocit, že příležitosti zaplnit v Čechách chybějící políčka hudební historie by se mělo využít. Zvlášť, když například muzikanti z úsvitu u nás velmi populárního jamajského reggae i přes svůj pokročilý věk nenabízejí pouze úsměvy a vrásčité tváře.
Trumfem Borka Holečka se letos stal jeden z největších zpěváků ska Desmond Dekker, který v sedmdesátých letech se skladbou You Can Get It If You Really Want pobláznil celou Anglii. Později ho měli za vzor punkrockeři i celá éra 2-Tone a rocksteady. Dekker se narodil v roce 1941 v jamajském Kingstonu. Vyrostl v nuzných poměrech a živil se jako svářeč. Zpíval ale rád a věřil si. Po několika neúspěšných pokusech u různých kingstonských labelů se dostal do stáje producenta čínského původu Leslieho Konga. Za jeho pomoci nazpíval nesmrtelné skladby, přičemž písní King of Ska v roce 1963 zároveň naznačil, s kým mají Jamajčané tu čest. S doprovodnou kapelou bratří Howardů The Aces si získal celou Jamajku a s dalšími hity 007 (Shanty Town) a The Israelites dobyl jako první muzikant z Jamajky anglickou i americkou hitparádu. Dlouhá léta potom žil v Anglii a koncertoval po celém světě. Ačkoliv jeho sláva pomalu pohasínala, jakákoliv znovu vydaná kompilace Dekkerových hitů u posluchačů všech věkových kategorií spolehlivě zabrala.
Reggae, ska, rocksteady, calypso, dub nebo roots reggae. Francouzský filmový dokumentarista Pierre Marc Simonin si při práci na portrétu Boba Marleyho možná ani neuvědomil, co všechno se pod hlavičkou reggae skrývá. Simonin procestoval Jamajku, Evropu i USA, nahlížel do hudebních archívů, seznámil se s mnoha zapomenutými hudebníky a pamětníky a původní dokument o Marleym se mu proto nakonec rozrostl do široce pojatého obrazu Portraits of Jamaican Music, zachycujícího rub i líc jamajské hudby. Souběžně s ním vznikla i kapela Jamaica All Stars, režisérův pokus zviditelnit pionýry reggae, jimž se po bok postavili o generace mladší hráči. Staří dodali patinu, fígle a zkušenosti, zatímco jejich možní vnuci energii. Mnoho z nich prošlo kingstonskou Alpha Boy School léta vedenou Justinem Hindsem, známým i z řad kapel The Dominoes nebo Wingless Angels. Devítičlennou sestavu koncertující po celé Evropě vítají všude s nadšením a důvod je prostý: každý si chce zatančit a letmo se dotknout lidí, jenž mají na svědomí neutuchající popularitu reggae.
Vždycky, když se vynálezce afrobeatu, nigerijský saxofonista a zpěvák Fela Kuti rozhodl po ostré hádce vyhodit svého bubeníka a kapelníka zároveň, nastal problém: musel by najmout minimálně pětici dalších, aby alespoň částečně nahradili umění svého přítele, fenomenálního bubeníka Tony Allena. Ten byl motorem Kutiho funky skladeb, zanesl do nich jazzovou barevnost Art Blakeyho i dravost Gingera Bakera a když nakonec přece jen Kutiho opustil, musel za něho skutečně sehnat početnou náhradu, protože široko daleko neměl nikdo výdrž na sedmihodinové vysokorychlostní koncerty. S Felou Kutim vydržel Tony Allen až do roku 1979, pak na něho dolehly politické a finanční problémy provázející kapelu a raději emigroval do Evropy. Miluje fúze, africkou hudbu se nerozpakuje mísit s hip-hopem, elektronikou nebo rockem. Na Štvanici se publikum může těšit na málokdy slyšené spojení funku a afrobeatu v podání bubeníka, který už dávno vešel do dějin.
Další ze stylů zastoupených na letošním Respectu je radikální klezmer v podání mezinárodně proslulého klarinetisty Davida Krakauera z New Yorku. Jako bývalá opora skupiny Klezmatics vyvinul během uplynulých dvaceti let „jedinečnou, dech beroucí klarinetovou techniku s revolučním způsobem dýchání a prstokladů“. Ačkoliv je u nás doma spojován především s Klezmatics, jeho záběr je až neuvěřitelný: stejně jako starou židovskou hudbu a jazz zvládá klasiku, a tu prý dokonce ještě lépe. Je totiž schopný zahrát i ty nejtěžší opusy. Oslňuje přitom schopností zanést do nich osobitou dovednost a odvážnou hráčskou představivost. Na své nahrávky a koncerty Krakauera zvou Kronos Quartet, nejlepší světové symfonické orchestry nebo John Zorn. Krakauerovu vlastní kapelu Klezmer Madness provází pověst unikátní koncertní atrakce. Inspiruje se ve východoevropských židovských kořenech a newyorské avantgardní scéně. Kytarista hraje jako by právě dorazil od Captaina Beefhearta, bubeník miluje hardcore, všude se vznáší oblaka jazzu, hip-hopu a vlastně čehokoliv, co Davidu Krakauerovi přijde do cesty. Není se tedy čemu divit, že sestavu Klezmer Madness v Praze rozšíří také extravagantní kanadský DJ Socalled, mixující klezmer s hip-hopem a elektrobeaty. „Jeden z trumfů současné židovské hudby,“ píší o něm nejčastěji.
Historie tuarežské skupiny Tinariwen je „tvořena antologií příběhů o vyhnanství, kočování a povstaleckém životě, které v sobě mísí vzpomínky s nostalgií“. Síla jejich pouštního blues spočívá v poselství pro mladou generaci Tuaregů, ve vzpomínkách na kruté boje s malijskou vládou o vlastní identitu a na dobu, kdy se členové Tinariwen setkali v uprchlickém táboře libyjského vůdce Muammara Kaddáfího. Své první album The Radio Tisdas Sessions natáčeli Tinariwen v roce 2002 uprostřed pouště. V desítce syrově naléhavých skladeb zpívaných v jazyce tamashek slyšíme blues o bolesti, utrpení a exilu. Hned po vydání debutu vyrazili Tinariwen na koncertní turné po Evropě. Účinkovali na WOMADU, v dánském Roskilde i německém Rudolstadtu. Organizace European Forum of Worldwide Music Festivals sdružující evropské festivaly pak Tinariwen vyhlásila za Koncertní atrakci roku 2002. Dvakrát už navštívili také Prahu, kde představili své druhé album Amassakoul. Drží se na něm pouštně bluesového zvuku s nenapodobitelně naříkavými a suše praskavými elektrickými kytarami, přecházejícími často v neuvěřitelnou psychedelii. Amassakoul se zařadilo mezi čtyři nejvýznamnější nahrávky roku 2004 v oblasti world music a Tinariwen pak obdrželi prestižní cenu World Music Awards udělovanou Radiem BBC 3 coby nejlepší africká skupina.
