Koberce a záclony. Zkrátka roviny – horizontální a vertikální. Spojuje je úhel zpravidla devadesát stupňů. Ani ten již není jistý. Travnatý koberec se vlní, rozevírá, vystupují z něj lidské figury, za/před oknem akvária/vlaku na nás číhá dekonstruovaná realita a není již v naší percepční moci uchopit ji v stabilnějším plánu či úhlu pohledu. Uniká nám jako průsvitná medúza, přesto však existují průsečíky, ve kterých se zdánlivě neslučitelné jevy mohou střetnout. Třeba v pěti kusech na novém DVD KOBERCE A ZÁCLONY dua Ivan Palacký & VJ Věra Lukášová (Errant Bodies, 2006). Recyklační strategie VJ Věry Lukášové (Filipa Cenka) odhrnuje záclonu zleva doprava a v mechanických posunech přibližuje našemu vidění svět za ní. Prostřednictvím kaleidoskopických manipulací de-formuje úhly pohledu a skládá z nich prchavé slepeniny počitků. „V jakých plánech a sukcesích se odehrává naše vnímaní?“, ptá se nezúčastněná kamera. Celistvé technické obrazy, reprezentující důvěrně známou předmětnou realitu, se rázem rozpadají na neidentifikovatelné struktury, jejichž dynamické tvary na ni odkazují zcela arbitrárně. Nové roviny a plány v nových úhlech pohledu. I vícepohledovost je však jenom dočasný stav ve světě, kde je stabilní jenom nestabilita.
Palackého zvukový komentář dovypráví to, co manipulovaný proud obrazů zamlžuje. Jeho moc ovšem sahá za rámec reflexe. Zanícením a zkušeností vybroušeným citem pro zvukové detaily znovu animuje rozpadlou vizuální naraci. Slepuje a zřetězuje časové události jež ustrnuly v amorfním časoprostoru. Audiohybatel ustanovuje nový řád; jeho vibrující sonické motivy strukturují a rytmizují chaos, jenž ovšem již jednou řádem byl (to je úskalí technologicky reprezentované, manipulované či simulované reality). Prostřednictvím motivů (Deleuze s Guattarim by je nazvali refrény) hudebník navrací světu jednou ztracenou tvář. Rytmická práce přiřazuje obrazovým i textovým fragmentům časovou stopu, uspořádává je podle temporálních zákonitostí. Prostřednictvím rytmů se v chaosu vynořují milieu, „bloky prostoro-času konstituované periodickou repeticí komponentu,“ jak je charakterizovali Deleuze s Guattarim. A kdo pozorně četl jejich Tisíc plošin, jistě mu neuniklo, že rytmy jsou vlastně odpovědí milieu chaosu a jako takové je není možno ztotožňovat s metrickou organizací, která je na rozdíl od kritických rytmů dogmatická. Rytmus je plynoucí a multidimenzionální. Ke střetnutí chaosu s rytmem dochází mezi dvěma milieu, v prostoru mezi, který Deleuze s Guattarim nazvali chaosmos. Právě zde se chaos může proměnit v rytmus. Ani teritorium není pouhý prostor nýbrž akt, který teritorializuje milieu a rytmy. Teritorializační faktor (T-faktor) je svým charakterem umění. Umělec jenom označuje, signuje neznámý terén a osazuje v něm mezní kameny. Hudba je též jenom objevená melodická krajina. Vztah mezi kosmem a hudbou nemá podle nich mechanický či matematický, ale rytmický, strojový charakter. Podstata hudby není v makroskopickém řádu nebeských cyklů, ale v mikroskopické, molekulární sféře transverzálních stávání. Pulsace napříč hudbou a světem nejsou měřitelná opakování stejného, nýbrž ametrické rytmy neměřitelného a nerovnoměrného. Hudební refrény mají posvátné vztahy s teritorii a svou podstatou připomínají ptačí zpěvy. Hudba lidí je forma stávání a její deteritorializace je jenom jedním z projevů všeobecného procesu pronikajícího napříč vesmírem.
Hudebník Palacký vstupuje do digitální krajiny dekomponované výtvarníkem Cenkem s úmyslem deteritorializovat v ní refrény. Divák-posluchač vstupuje do chaosmu a je dezorientován neobvyklou časoprostorovou organizací vizuality, která tam vládne. Chápe se zvukových berlí, které mu nabízí hudebník, a pohybuje se po krajině, jež naráz přestává být cizí. Co na tom, že Shanghai vypadá a zní jinak, co na tom, že ryby plavou jakoby proti času, co na tom, že mají deformovaná těla a pohybují se nepřirozeně… Vždyť technické obrazy jsou taky imaginací. Každé médium má své výhody i nevýhody, hlavní je nestát se otrokem média a konvence. Dokonalost a perfekcionismus jsou dnes již přítěží a nudí, proto ta nostalgie za nedokonalostí analogových médií v době post-digitální reprodukce a simulace. To ona zplodila estetiku omylů a chyb. V českých uměleckých intermédiích a multimédiích bývá vyvážená úroveň řešení vztahu mezi zvukem a obrazem ještě stále spíš výjimečná, nemluvě o vhodném kontextu, do kterého se ona syntéza rodí. Koberce a záclony Ivana Palackého a Filipa Cenka (nebo VJ Věry Lukášové, když jinak nedá) jsou tou výjimkou, jež si rozhodně zaslouží, aby nezůstala jediná.