aneb o čem píší dědečkové z Nomeansno
Na obalu alba The Peopleʼs Choice, které vydali kanadští Nomeansno jako své best of v roce 2004, kdy slavili čtvrtstoletí, je fotka zdi z nějakého klubu s neumětelsky načmáranou pobídkou: „Kolik je těm Nomeansno vlastně, kurva, let? Vzdejte to, dědečkové!“ Dědečkové (Rob je ročník 1954, John 1962) poslechli teprve v roce 2016 na podzim, po sedmatřiceti letech a jedenácti albech, která rozšířila pláně punku a hardcoru do nedohledna – v hudbě i textech.
Základem v muzice byla jednak výjimečně zdatná a invenční „bratrská“ rytmika (rozvíjená šikovnými kytaristy: nejdřív Andym Kerrem, po něm Tomem Hollistonem), jednak ochota postmoderně fúzovat rockʼnʼrollová východiska s jakýmikoli dalšími milníky, od jazzu přes hard rock, metal nebo noise po vyloženě popové nebo jiné brakové prvky. Nomeansno nemají v diskografii dvě alba stejná, a možná ani podobná; každý kus je svébytný. V začátcích, na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, zněli hodně „kanadsky“ – podobně třeba jako tehdy ve filmu David Cronenberg. Stavěli z basy, bicích, kytary (a občas i psychedelických kláves) tísnivé, neuroticky těkavé zvukové stěny, mezi nimiž se rozvíjely v textech exemplární kauzy poněkud vychýlených jedinců, počínaje vyloženými monstry a konče „obyčejným“ tatínkem. Prostě hororovost, surreálnost, absurdita. Kompatibilní s Cronenbergovými ranými kusy jako Stereos a Crimes of the Future. S devadesátými 
lety se otevřeli Nomeansno trochu víc i mimokanadskému světu: zdůraznili rockʼnʼrollovou základnu a začali pomalu stárnout, čili zpomalovat tempo a sázet spíš na hloubky než výšky. Viz ad illustrandum desky Wrong (1989) a One (2000): první má tři čtvrtě hodiny a třináct songů, a zpívá tu výhradně John, druhá pak pětašedesát minut, pouhých osm čísel, a zpěv patří skoro bez výjimky Robovi. Posun nastal i v textech: místo vnitřního nepřítele zaujal nepřítel vnější. Podobně jako v Cronenbergově filmografii. Už ne šílenství a hrůzy v nejbližším sousedství, ale postmoderně namixovaný globál, chytrá, básnicky podaná kritika vzletů a pádů euroamerické civilizace posledního století.
Pokud někdo bere za vrchol poezie v rockʼnʼrollu Patti Smith nebo Nicka Cavea, měl by si poslechnout nebo přečíst, co říkají Nomeansno. Jen málokdo v punku, nebo rocku obecně, disponuje takovým prudkým talentem slovesným i hudebním jako bratři Wrightovi. Možná Biafra, Rollins, Ignorant. Jestli někomu padne Biafrova hláška „Muzika je skvělá, když je v ní víc myšlenek než kytarových sól“, pak dozajista Nomeansno. Jsou možná dva roky po smrti, ale to, co nechali kulturním dějinám, jen tak nezemře.
Můj spolubydlící se mění v monstrum
Jenom sedí a čučí na bednu
Nikdy se na mě nepodívá, ale pořád mě sleduje
Říká, že svobodný život je ten nejlepší
Proč neuklidíš ten svinčík?
Je s ním něco v nepořádku
Kolik masek v sobě skrývá
Už nechodí moc ven
Jeho šaty se válejí netknuté na podlaze
Tři týdny se neholil
Dokonce si ani nečistil zuby
Tohle jsem ale neměl na mysli
jen jsem chtěl, abys mi přidal na nájem
Má zavřené oči, ale nikdy nespí
Dýchá, jeho dech je hluboký
Má brouka v hlavě
a vypadá to, že se ho jen tak nezbaví
Říká:
Už nikdy nešukej s nikým jiným
Už nikdy nešukej s nikým jiným
Co to děláš? Já přece nemám žádná prsa
Nemůžeš se ke mně takhle chovat, já nemám prsa!
Prodal auto, zamknul dveře
Už ho prý nic nezajímá
Zatáhl záclony, přestal vycházet
Myslím, že přišel o rozum
Nevěřím svým očím:
Zvedá proti mně ruku
Můj spolubydlící se mění v monstrum
Je to bestie!
(„My Roommate Is Turning Into A Monster“, Mama, 1982)
Tatínek
Vrátil jsem se domů, cítil jsem se tak strašně sám
Přišel jsem pozdě – je to moje chyba
Šel jsem k sobě do pokoje a posadil se úplně sklíčený
Vím, že jsem zlobil, vím, že bude šílet
Slyším ho, jak se blíží halou v přízemí
a není kam zmizet, vůbec nikam
Zlobil jsem – je to moje chyba
Otvírá dveře a z jeho očí šlehá nenávist
Tatínku, ne! Nech mě na pokoji! Tatínku, ne! Prosím, nech mě být!
Tatínku, ne! Nech mě na pokoji! Tatínku, ne! Proboha, ne! Ne!
Přibíhá matka a pláče: „Prosím, neubližuj mu!“
Otec ji nakopne, zfackuje a řve:
„Drž hubu, ty krávo! Drž hubu, ty krávo!
Zabiju tě! Zabiju tě! Zavři zobák! Zabiju tě!“
Otec dál mlátí matku do obličeje
a všude kolem je samá krev
„Tatínku, prosím, je to moje chyba!“ říkám, „Já jsem ten špatný!
Já jsem ten špatný! Nemlať ji, prosím! Tatínku, nemlať ji!“
Tatínku, ne! Nech ji na pokoji! Tatínku, ne! Nech ji být, prosím!
Tatínku, ne! Nech ji na pokoji! Proboha, ne! Ne!
Vešel do sestřina pokoje a zamknul za sebou dveře
„Nenávidím tě,“ zasyčel, „ale miluju tě víc“
Slyšel jsem její pláč, když zhaslo světlo
slyšel jsem její křik – musel jsem se ozvat:
Tatínku, ne! Nech ji na pokoji! Tatínku, ne! Nech ji být, prosím!
Tatínku, ne! Nech ji na pokoji! Proboha, ne! Ne!
Vážně uvažuju o tom, že odejdu z domova
(„Dad“, Sex Mad, 1986)
Co radí Slayde
Slayde je můj kámoš, parťák, můj brácha – jsme jeden jako druhý
Když svítí slunko, je mým stínem
a když je měsíc nad hlavou, skládám se mu k nohám
Ale nikdy nebudu poslouchat, co mi Slayde radí
Nikdy nebudu poslouchat, co mi Slayde radí
Slayde se vždycky rozpovídá, a jen málokdy je to příjemné
Pořád šeptá ty své jedovaté rady
Je tajnůstkářský, nemilosrdný a bezcitný
Řekne vždycky tak akorát, a konec nechá otevřený
Radí mi, abych nikdy neriskoval střet tváří v tvář
„Směj se jim prostě do ksichtu a pak jim vraz kudlu do zad“
Ale Slayde, namítám, co ti slabí
bezmocní a malí?
Jen se ušklíbl a řekl: „Srát na ně, srát na ně.“
Slayde říká, že je vrah, i když nikoho nezabil
Mluvíš v hádankách, Slayde, povídám
co jsi doopravdy provedl?
„Přesekl jsem přívodový kabel, zastřelil hrdličku
vypnul jsem to drahocenné světlo, co dopadá shůry“
Slayde, ty jsi básník, říkám mu
ale o čem to proboha mluvíš?
Usmál se a zašeptal: „Zavraždil jsem lásku“
Usmál se a zašeptal: „Zavraždil jsem lásku“
Asi ho nenávidím… Vlastně ne, ne tak docela
Není úplně zlý
občas utrousí fór nebo dva
Myslím, že jsem si na ty jeho legrační způsoby docela zvykl
Nemůže za to, že ho udělali právě takového
Slyším ho, když spím, vidím ho ve svých snech
jak se krčí před nějakým příšerným strojem
A pak se podívám do zrcadla a on se postaví přede mě
Můžeš mi vysvětlit, o co jde?
Můžeš mi vysvětlit, o co jde?
Andělíčku, můj strážníčku
opatruj mi mou dušičku…
A pokud zemřu před rozbřeskem
bude jasné, že jsem se dostal z jeho spárů
Je tu krok, který nikdy neudělám:
Nikdy nebudu poslouchat, co mi Slayde radí
(„What Slayde Says“, Small Parts Isolated and Destroyed, 1988)
Den, kdy se všechno změnilo v nic
V ten den, kdy se všechno změnilo v nic
jsem stál pod pouliční lampou a měl hroznou chuť na cigáro
Nevybavuju si, že by na tom bylo něco neobvyklého
Pokud něco viselo ve vzduchu, pokud oblohu zakryly mraky
neměl jsem strach, byl jsem příliš znuděný, než bych se staral
Žádné hřmění, žádné blesky
žádné střely nepršely z nebes, žádný plíživý útok
Jen ta náhlá strašná nepřítomnost všeho
Věci se změnily, to je jasné
V ten den, kdy se všechno změnilo v nic
nešlo ukázat na to, co se stalo špatně
V alejích byla pořád špína, odpadky dál smrděly
žádná panika v ulicích, jenom moře žalu
ve tvářích lidí, v jejich očích – něco mezi hrůzou a naprostým údivem
Žádná apokalypsa, nikdo neslyšel hlas shůry
žádné zázraky podle vesmírných znamení
Nikdo nekřičel, nikdo se neptal proč
Bylo to, jako by všechno nějak potichu zemřelo
Tak to nechme zemřít!
Nedokážu si moc vybavit, co se dělo dál
Šel jsem navštívit jednu známou
Jediné, co jsme měli společné, byl skvělý sex
Jenže teď už si ani nevzpomenu, kde bydlela
Pár lidí, kteří se navzájem neznali, dalo dohromady výbor, aby o tom problému diskutovali
Mluvili jsme o věcech, jako jistá vzájemná destrukce a emocionální odpovědnost
Nemůžu si vzpomenout, jak se jmenuju – tak jsem si začal říkat Bob
Je to divné, být Bobem, ale zvyknu si
Musím si zvyknout
(„The Day Everything Became Nothing“, The Day Everything Became Nothing, 1988)
Unavený čekáním
Jsem unavený, unavený čekáním
Unavený čekáním na novinky ze světa
Unavený čekáním na věci, které by se daly zlepšit
Unavený čekáním na dopis od tebe
Unavený čekáním, že bude líp
Jsem unavený, unavený čekáním
Unavený čekáním na telefonát
Unavený čekáním v naprosté samotě
Unavený čekáním na něco nového
Unavený čekáním na tebe
Jsem unavený, unavený čekáním
Jsem unavený čekáním, čekáním v řadě
Unavený čekáním, než mi uschnou šaty
Unavený čekáním, než začne koncert
Unavený čekáním, než se objeví loď, abych nastoupil
Unavený čekáním, než přijede autobus
Unavený čekáním, než mi spraví boty
Unavený čekáním, než mi vyplatí šek
Unavený čekáním, než se změní počasí
Unavený čekáním, než se začne vařit voda
Unavený čekáním, než zaschne nátěr
Unavený čekáním, než přijde znamení
Unavený čekáním, než opravdu prorazím
Unavený čekáním, než se provalí přehrada
Unavený čekáním, než spadne bomba
Unavený čekáním, čekáním, čekáním
Jsem unavený čekáním na konec
Jsem unavený čekáním, protože jsem zjistil
že je jen nepatrný rozdíl mezi
vyčkáváním a mrháním času
Chápeš?
Jsem prostě unavený čekáním, to je všechno
(„Tired of Waiting“, Wrong, 1989)
0 + 2 = 1
Závod k cíli, kde každý upaluje jako o život
Život je krátký a láska pomine
před maskami se svatozáří z hadů
co syčí jako déšť dopadající na chodník
Slepí jsou ohlušeni a z chromých se stanou hlupáci
V téhle divné rovnici platí:
0 + 2 = 1
Než začne hostina – zbytky na stůl!
Pro chytrého je slovo jako vidlička do masa
Pod velkou boží dlaní se všechno natáhne:
ústa k ňadru, sekyra k stromu
zahoukání sýčka ve snech myšky
Spočítej si to na prstech, je to zhruba tak, i když
0 + 2 = 1
Ano a ne jsou jako den a noc
První se probouzí, když druhý usíná
Ptát se odpovědí, zamíchat řešení
Musíš spálit všechny výsledky, aby konečně vzplálo světlo
Noc a temnota milují nade vše ticho
nikoli rovnice opic, které si lebedí ve slunci
nebo jejich modlitby za mrtvé ve světě, který přijde
0 + 2 = 1
Možná to není hezké, možná to není sranda
možná je to jen svatozář ze syčících hadů
Ale pokud je nic něčím, pokud vzhůru znamená pád
pak dítěti je třeba jméno asi jako mrtvole zimník
Nesmysl je lepší než vůbec žádný smysl
Ať žijí lži, které uštvou všechny pravdy!
Vražda je dokonána, svatyně získala své základy
Kde je proud uzemněný, tam jeho obvody bzučí:
0 + 2 = 1
(Pokud jde o mýtus logiky a jejích hrdinů,
zůstávají tyto události beze změny, jen jsou řazeny jinak:
1 – 2 = ?)
(„0 + 2 = 1“, 0 + 2 = 1, 1991)
Hned všechny pozabíjej
Je tu všechno tak opuštěné
tady, kde ležím
Je tu tak prázdno
tady, uvnitř mého srdce
Není tu nikdo
tady, kde jsem
Je tu tak prázdno
tady, uvnitř mého srdce
tady, kde ležím
Čapni rukojeť
Rána kladivem
Zmáčkni spoušť
Přepni kanál
Čapni rukojeť
Rána kladivem
Přepni kanál
Zmáčkni spoušť
Hned všechny pozabíjej
Prosím tě, hned všechny pozabíjej
Hned všechny pozabíjej
Myslím, že brzy se budou ve vesmíru krmit přímo z mateřského prsu
Měj na paměti, že jediný steh může ušetřit vzácné tělesné tekutiny
Není žádná budoucnost bez – plastu, plastu, plastu!
Předseda Mao byl skvělý kuchař, cítil celou Čínu
Miliardu
dvě miliardy
tři miliardy
čtyři miliardy
pět miliard
šest miliard
naservírovaných…
Dala byste si k tomu hranolky, madam?
A co takhle zmrzlinový pohár?
Je tu všechno tak opuštěné
tady, kde ležím…
Hned všechny pozabíjej
(„Kill Everyone Now“, Why Do They Call Me Mr. Happy?, 1993)
Dravci
Jako malí jsme si hráli mezi květinami
a cucali mléko z maminčiných cecíků
Ovšem dneska se před námi celá příroda krčí:
vybudovali jsme si k ní vztah založený na strachu a vraždění
Vítr lehce provívá korunami stromů
Slunce vyšlo na oblohu, vyhříváme se ve světle dne
Ptáci vyžírají brouky z ran v zemi
Mraky plují po nebi, my sníme a hodiny míjejí
Jenže najednou mnou projel neklid, dostal jsem trochu hlad
Takže skáču do svého auťáku
nejedu daleko
rychle parkuju
a vyrážím na procházku
Napínám zraky, napínám slechy
Procházím se a čenichám
Procházím se a čenichám
Něco se chystá
Cítím, že se tu chystá něco k jídlu
Něco se chystá
Cítím, že se tu chystá něco k jídlu
Běží to, ale jsem rychlejší
Skáče to, a na to právě čekám
Další život, co můžeme sežrat
Modlím se za mláďátka a slabé kusy
Další život, co můžeme sežrat
Modlím se za mláďátka a slabé kusy
Co máš za problém? Život je přece jako vánek
Nejdřív sprint, pak žranice
Asfalt na chodnících podél silnice taje
Předení našich bouráků odhání ptactvo
Tisíc hlasů huláká v aréně
Tisíc hlasů huláká a na jazyku má jediné
Když jsme byli malí, svět byl pro nás jako vize
barvy a zvuky nám vyrážely dech
Dneska na to všechno koukáme v televizi
a vyžíráme přitom upravené maso z plastové škatule
Jenže najednou mnou projel neklid, dostal jsem trochu hlad…
Další život, co můžeme sežrat…
Život je hračka, tady je klíč:
Nejdřív si odpočineš, pak se nakrmíš
Jsme dravci
Jsme dravci: já i ty
Nemám krev na rukou
mám krev na svých zubech
Našel jsem v tom zalíbení
(„Predators“, The Worldhood of the World (As Such), 1995)
Tanec bezhlavé buržoazie
Poslouchej, chlape, je jedno, co jsme zač
Máme tvoji ženu
Jo, tu lepší půlku tvého já, tvoji životní družku
Její volvo najdeš před obchoďákem
kreditky jsme hodili do kufru
Tyhle sračky nás nezajímají
Chceme prachy, a chceme je v hotovosti
protože její novou trvalou zdobí desítka tyček dynamitu
přilepená pěkně izolepou k tomu jejímu malému ksichtíku
Takže nedělej žádné fóry, chlape, nad ničím nekoumej
nebo jí ta palice vyletí do povětří
Poslouchej, chlape, máme tvého synka
Jo, tvého jediného dědice
Nástupce, co jednou převezme tíhu z tvých beder, vyvoleného
Sebrali jsme ho na hřišti
Jeho spoďáry ti pošleme rekomando
Potřebujeme prachy, abychom mohli financovat své politické cíle
takže je naskládej do sportovní tašky a tu pak nech v posilovně
Kolem jeho prťavé lebky je nalepená desítka tyček dynamitu
aby dal už konečně pokoj s tím svým ustavičným kňouráním
A pokud o tobě neuslyšíme do zítřka
jeho palice vyletí do povětří
Máme tvoji dceru, je to tak
Tatínkovu holčičku, světlo tvého života
A jediné, co chceme, je i ten poslední desetník, co jsi kdy ušetřil
Vyber důchodové spoření a naskládej to všechno do nějakého starého kufříku
Jak poznáš, že ji tady opravdu máme?
Pošleme ti její malíček
Můžeš si ho strčit do prdele a čuchnout si, jak smrdí
Kolem jejích zlatých kadeří je nalepená desítka tyček dynamitu
a jedině ty máš moc tohle zastavit
Pokud nedostaneme všechno, co chceme
její palice vyletí do povětří
Zapomeň na to, chlape
jdeme si pro tebe
Nemáme žádné politické cíle
nezajímají nás tvoje prachy
Je tu jediná věc, co nás motivuje:
Prostě nás sereš
Deset tyček dynamitu čeká jenom na tebe
Zavřou ti oči
zacpou uši
zaklapnou tu tvoji nevymáchanou tlamu
A odpálí ti palici do povětří
(„Dance of the Headless Bourgeoisie“, Dance of the Headless Bourgeoisie, 1998)
Naše město
V našem městě jsou vraždy na denním pořádku
Když se oteplí, otevřou hydranty a nechají děti, aby si hrály
V našem městě je pátek den výplaty
Hospody otvírají, slunce zapadá, blikající neony nabízejí velkolepou podívanou
V našem městě jsou vraždy na denním pořádku
Ulicemi se procházejí kurvy
nejsou ani pěkné, ani levné
Máme tu poldy, co dělají pochůzky
zastavují každého cizince, který jim přijde do cesty
V našem městě visí mučedníci na šibenici
Prodavači novin vykřikují na každém rohu, že někdo mocný padl
V našem městě se kámoši potkávají na bulváru
Kupci jsou vypasení a spokojení, žebráci mají těžký život
V našem městě visí mučedníci na šibeničním dvorku
Jsou tu zbraně, zbraně – rány na dveře lidské rasy
Jsou tu zbraně, zbraně – plameny a kouř mě škrábou v krku
Jsou tu zbraně, zbraně – prázdné, vytřeštěné oči v hodině smrti
Jsou tu zbraně, zbraně – rány na dveře lidské rasy
v našem městě
Muezzini volají z minaretů
mniši sklánějí hlavu před svými žebráckými miskami
zatímco křesťané potahují ze svých cigaret
V našem městě proroci varují před soudným dnem
Mladé holky se vyklánějí z oken, kytky rámují jejich půvaby
V našem městě páchne řeka naftou a hovny
Stovka přístavních jeřábů nakládá stovku lodí
V našem městě promlouvá tisíc jazyků skrz tisíce rtů
Máme tu kurvy, co se procházejí ulicemi
zastavují každého cizince, který jim přijde do cesty
Máme tu poldy, co dělají pochůzky
nejsou ani pěkní, ani levní
Panorama našeho města připomíná pohoří
Ulice jsou větrem vymetené kaňony, centrální park je travnatá planina
V našem městě se svatí usmívají ve sváteční dny
Černošky ozdobené peřím tropických ptáků tančí na velkých přehlídkách pro krále
V našem městě šéfové proklínají dělníky
Muži proklínají své ženy a pak zdvihají ruce nad hlavu
Jsou tu zbraně, zbraně – rány na dveře lidské rasy…
V našem městě se na volání na tísňovou linku ozývají sirény
Další duše opouští tělo syna další matky
V našem městě se mrtvoly spalují u řeky
Plameny, kouř, nářek vdovy
stoupají vzhůru, až k rannímu slunci
Skvrna z popela, sazí a jisker za rozbřesku, v světle červánků
V našem městě shlíží panorama dolů, na břeh řeky
(„Our Town“, One, 2000)
Dokud neumřu
Zimní mrazy jsou kruté a bezútěšné
Sníh na cestě je těžký a jsou ho spousty
Takže naberu plnou lopatu a šup s ní vysoko nad hlavu
Budu ten sníh odklízet, dokud neumřu
Konec cesty v dálce je pro mě něco jako svoboda
Jdu hodiny, jdu týdny
Nabírám měsíce zpoždění, zatímco roky míjejí
Půjdu po té cestě, dokud neumřu
Dokud neumřu… Půjdu po téhle cestě, dokud neumřu
Dokud neumřu… Půjdu po téhle cestě, dokud neumřu
Sedím o samotě úplně mlčky
Hlavu mám plnou nebe a nohy plné země
Ale netěší mě to, ani neroním slzy
Budu tady sedět, dokud neumřu
Dokud neumřu…
Zvuky oceánu, nohy v písku
Chladivý vítr, širé pláně
Vodní tříšť v obličeji, osamělý smích racka
Hromy, blesky, provazy deště
Dokud neumřu…
Roky jsou chvíle, staletí míjejí
Vykročím z toho prvního a doplazím se k poslednímu
Ale jediný můj přítel je ticho, ležím uprostřed klidu
Budu procházet těmi dny, dokud neumřu
Dokud neumřu… Budu procházet těmi dny, dokud neumřu
Dokud neumřu… Budu procházet těmi dny, dokud neumřu
(„ʼTil I Die“, All Roads Lead to Ausfahrt, 2006)