Chci, aby mezi Pixies a Breeders probíhal závod hlava-nehlava, dokud jedna z těchto kapel neovládne svět…
Kim Deal
Do společnosti 4AD se ve 2. polovině 80. let se hřmotem z amerického Bostonu přiřítil hudební protipól pastelově snové tvorby kapel typu Dead Can Dance či This Mortal Coil. Nejprve to byla smíšená skupina Throwing Muses a po ní dnešní hvězdy 4AD Pixies. Logickým vyústěním jejich spříznění hudebního i lidského se v roce 1990 stala skupina The Breeders. Kapelu tvoří tři dívky – černovlasá kytaristka, zpěvačka a autorka většiny skladeb Kim Deal (Pixies), blonďatá kytaristka Tanya Donnelly (Throwing Muses) a basistka – jinak doktorka filozofie – Josephine Wiggs (ex-Perfect Disaster). Kdo se skrývá pod neznámým jménem Shannon (Brit) Doughton, je trochu záhada. Faktem zůstává, že na fotografiích, kde se většinou trojice dívek tváří drsně jako gangsterky z Chicaga, budeme postavu bubeníka marně hledat.
Zvuk The Breeders je syrový, hrubý, kostrbatý, nečesaný a hlučný. Zkrátka je na něm znát, že pochází z hodně „špinavé“ garáže, v níž kdysi rachotil punk. Projekt se zrodil jednou na noční diskotéce v Bostonu, kde se po společném turné svorně opíjely Kim a Tanya a přitom je napadlo natočit disco album. Začaly na něm pracovat, ale brzy jim došlo, že by to bylo pošetilé a směšné. Rozhodly se spolu vytvořit něco pořádného. Basistku Jo znala Kim dobře z Londýna, 19letého bubeníka přivedl producent a prorok amerického hardcore Steve Albini.
„Kolekce dráždivých, provokativních rockových skladeb, které alternují mezi děsivými, nervózně vypjatými a okouzleně praštěnými písněmi.“ Tak označil Option půlhodinové LP Pod, jež The Breeders natočili zcela spontánně během 14 dnů ve skotském Edinburghs Kritiky byly nadšené a deska se v létě 1990 usadila na čele nezávislých hitparád. Ne se všemi kritikami však holky souhlasily – rázně odmítly tvrzení, že se jedná o post-feministický soubor (Tanya: „Těch 14 dní jsme nemusely dumat o tom, že jsme ženské!“) i označení The Breeders za „indie superskupinu“ (Kim na adresu novinářů: „Jděte do prdele, to je přece blbost!“). Pod (outěžek = být těhotná) je napůl lyrické, napůl surrealistické dílko plné schizofrenních, proměnlivých nálad hraničících místy se stavy krajní úzkosti. Na albu vyniká abstraktní vyprávěčský talent Kim. Za všemi neurčitými, podivnými slovy, jež sděluje nevzrušeným, holčičím hlasem, je ovšem nějaký skutečný příběh, bizarnější a fantasknější než nejbujnější představy. Znavené Glorious je o sexuálních špatnostech v ložnici, Limehouse pojednává o problémech Sherlocka Holmese s opiem, poklidnější Fortunately Gone: „vypráví o dívce, jež zemřela, v nebi se stala andělem a bdí nad tím, jehož na zemi tolik milovala.“ Pozornost upoutá i zpunkovělá verze beatlovské Happiness Is A Warm Gun, stejně jako Only In 3ʼs, jež pojednává o domácnosti ve třech, či jemné porno v hutné Opened. Klíčovou skladbou je skvěle vystavěné a víceznačné Hellbound, jež hřmí kytarami a „není o sexu, ale o důsledku sexu“. Je o potraceném plodu, který žije dál nesmrtelným, vnitřním životem. Vzdechy v Oh! podmalované akustickou kytarou a roztomile skřípějícími housličkami (Carrie Bradley) spíš než zpěv připomenou akustický projev orgasmu, ale vynikající „hmyzí píseň“ je přitom zpovědí rozmačkané štěnice (Kim: „Já jen doufám, že nikdo nezašlápne mě.“). Melody Maker skvěle vystihl, že Kim je „jako sladká malá holčička od ‚Poltergeista‘ s čerstvou voňavou pokožkou, jablíčkovými líčky a rozpletenými vlasy, která se usmívá, ovšem přitom jí z koutků úst tryská krev“. A tak působí i nápadité album The Breeders.