Nemusíme poslouchat Beatles, a přesto je slyšíme všude kolem nás. Když už duch Lennona nedokáže navrátit do. Žebříčků písničky a alba téhle nadfenomenální čtveřice, tak alespoň pěstuje a šlechtí nové kapely, které natolik čerpají z odkazu šedesátých let, že se tak či onak od jména Beatles, neodpoutáme. A co se těmhle neviditelným silám podařilo s rozdmýcháním vlny zájmu o Mersey beat, tak předtím klobouk dolů. (Pokud to je ovšem dostatečné vyjádření úcty a obdivu.) Vždyť téměř přes noc se desítky skupin vzhlížejících se nejen v tvorbě Beatles, ale i Hollies, Searchers, Monkees aj., staly aspiranty na přední místa žebříčků a to nikoliv jen těch nezávislých.
Zpěvák a kytarista Lee Mavers: „Domnívám se, že lidé chtějí něco přirozeného, něco reálného.“ V tom nejlepším a nejpřesvědčivějším vydání prezentují Mersey beat především Laʼs, mladíčci z rodného města Beatles. Jsou tři a zdá se, že energie, talentu a sebevědomí mají na rozdávání. Na jejich debutovém LP – „Laʼs“ je nashromážděno dvanáct odpichových, převážně tříminutových písní, které se vyznačují vším tím, co Beatles udělalo slavné. Všechny skladby jsou melodicky zpěvné, dostatečně sladké a okouzlujícně naivní, nechybí jim přímočarost, uvolněnost a křehkost projevu. Žádná komplikovaná a ztěžklá instrumentální sóla tu nenajdete. Prim hraje ladnost, mladistvá svěžest, typické zvonivé vícehlasy a celokapelový zvuk zdařile dotažený do podoby soundu 60 let. Lee Mavers dal dohromady tuhle skupinu už v roce 1988. Dva úvodní, v malých nákladech, vydané singly „Way Out“ a „There She Goes“, však na první pokus příliš nezabraly. Teprve po podepsání smlouvy s velkou firmou Go! Discs (znamenající i určité kompromisy) se Laʼs dostali do povědomí. Gramofirma s ohledem na úspěchy Stone Roses začala cítit svou šanci, rozjela propagační kampaň a chytlavou hitovku „There She Goes“ znovuvydala v obměněném kabátě. Následovala LP deska, turné, zkrátka tak, jak to chodí. Tedy zdálo by se, že se vše vyvíjí jak ke spokojenosti firmy, tak Laʼs, ovšem…
Lee: „Serem na to, jak to vyšlo. To není deska, jakou jsme chtěli, je to parodie na naše písničky. Kdybych měl něco o tý desce říct, řekl bych, nekupujte ji.“
A zde narážíme na odvěký problém: velká firma hledící především na rychlý a okamžitý zisk, versus kapela, která chce být nezávislá. Go! Discs najali extra studio, prvotřídního producenta (Steve Lillywhite) a přitlačili muzikanty tam, kde je chtěli mít. Laʼs nedokázali vzdorovat. Konečné mixování, výběr z návrhů na obal a pořadí skladeb na desce nebylo podle jejich vůle. Cítí se poškozeni, zneužiti a částečně i podvedeni.
Lee: „Když si vezmou do hlavy, že máš mít rád děti, tak je musíš mít rád.“ Tak, co s tím. Kapela se bouří, ale konečný výsledek je přitom nadprůměrně dobrý. Firmě se podařilo Laʼs (ostatně i v jejich zájmu) prosadit a o to přece všem aktérům tohoto dění šlo. Koneckonců, výtkám Laʼs se dá přičíst i jistou dávku exhibicionismu a až nepatřičného perfekcionalismu. Teprve druhá deska ukáže, co v nich je, případně jak dalece sebou nechají manipulovat.
Lee: „Jediný co potřebujem, jsou čtyři nebo osm stop, to je všechno. Pak najdem nějakej způsob, aby byl zvuk přírodnější.“
P. S. Víte, proč se pojmenovali „Laʼs“? Protože prý většina jejich písní zní jako La La La.
