Tuhle jsem si – pokolikáté už? – četl v knížce Lubomíra Dorůžky a Zbyňka Máchy
Od folklóru k Semaforu z roku 1964. Je tam i pasáž, kterou jsem předloni včlenil do své antologie „čtení o lidové písni“ Od samomluvy k chóru. Autoři v ní srovnávají texty černošského blues a staropražských odrhovaček. A nacházejí překvapivě mnoho podobností. Tak například zpěvák afroamerického Blues štěničí bandy si stěžuje slovy: „Měl jsem v šupleti kořalku, velkou láhev a nemám nic, štěnice mi ji vypily a pak mě kously, protože chtěly víc!“ A nyní to porovnejme s písničkou, která se zpívala v dnes už zaniklé pražské věznici Fišpanka pod Emauzským klášterem: „Nejstarší veš na okénku kouří veržinko, jak tam přijdeš, musíš jí dát šťastný dobrýtro!“
Uvědomil jsem si, že při mnohaletém odkrývání zapomenutých dějů a souvislostí, z nichž jsem vytěžil jak sérii knížek Příběhy písní, tak i zmíněnou antologii cizích statí o lidové poezii, jsem na takovou vzdálenou příbuznost písňových textů z různých dob a krajů narážel podivuhodně často. Šlo pokaždé o pouhou shodu náhod, identické životní zkušenosti, anebo snad existuje pomyslná trasa, na které se za určitých okolností setkává americký, francouzský, německý, ale i moravský a český folklor?
Vždy mne zajímala zlidovělá skladba Careless Love, v Americe zpopularizovaná průkopníkem komerčního blues W. C. Handym a u nás v šedesátých letech 20. století zpívaná jako Lásko lehkomyslná. Nebudu tu rozebírat, co všechno se za tím zdánlivě lehoučkým popěvkem skrývá (nevěra, vražda, skandál par excellence). Stačí, když uvedu, že ve druhé a třetí sloce se zpívá: „Once I wore my apron low, you’d follow me through rain and snow. Now I wear my apron high, you’ll see my door and pass it by.“ Neboli: „Když jsem nosívala zástěrku utaženou pevně kolem boků, pálils za mnou v zimě, dešti. Teď, když si ji musím uvazovat mnohem výš, míjíš moje dveře, ani se nezastavíš.“
A teď střih! Stojím na hrázi Tálínského rybníka a na dřevěné tabuli čtu původní slova jihočeské písně: „Už se ten Tálínskej rybník nahání, dosahá vodička k samýmu kraji, dosahá, dosahuje, cestičku zaplavuje. Vyjdi, ty cestičko, vyjdi z vody ven, po tobě jsem chodil s milým kamarádem, chodíval ve dne v noci, pro tvoje modré oči. Když jsi k nám chodíval, chodil jsi za mnou, nyní mé růžové tvářičky blednou, sukýnky se mně krátí, kdo mně mou čest navrátí?“
Tálín – ať se na mě místní nezlobí – není nejkrásnější vesnice. Ale ten rybník, respektive jeho hráz má něco do sebe. Písnička vznikla přímo zde, v roce 1840. Jedna z mála, u nichž známe dobu vzniku, adresáta i osoby, které ji složily. Jejími autory byli houslista Jan Procházka z nedalekého Žďáru a zpěvák Martin Bláha z rovněž blízkých Maletic. Coby švarní dvacátníci ji napsali pro vyhlášenou krasavici Marii Kovářovou, dceru prvního rychtáře Tálína Martina Kováře. Tedy – napsali. Vymysleli ji cestou domů z hospody, kde hrávali, právě na té hrázi, kde stojím a koukám na vcelku nenápadný, ale jemným půvabem prodchnutý rybník plný rákosí. Všichni tři doopravdy žili a zemřeli. Kdo nevěří, ať tam běží. Oba muži jsou pochováni v Myšenci, Marie leží na hřbitově v Heřmani.
Žádný z nich nebyl nikdy na americkém Jihu a neznal bluesovou metaforiku. Přesto se těm dvěma Jihočechům podařilo vyjádřit zcela identickým básnickým obrazem to, co dobře znaly neopatrné dívky v deltě řeky Mississippi. Když jsem nedávno s touto metaforou vyrukoval na přednášce o migraci písňových motivů v pražském Národopisném muzeu, přítomná studentka FF UK, mnohem sečtělejší než já, mne informovala, že „vysoko uvázaná zástěrka“ či „sukýnka“ je vcelku rozšířená metafora, používaná i v moderní době. Nevím – a i kdyby, ponechte mi mé nevědecké okouzlení. Stejně jako když žasnu nad ojedinělou souhrou sloganu „oh love, oh love, oh careless love“ a refrénu naprosto odlišné české lidovky, zmiňované ve stati Karla Čapka Písně lidu pražského: „Ó lásko, lásko fórová…“
Ostatně, Čapkův příspěvek k problematice staropražských odrhovaček, otištěný v Přítomnosti roku 1925, obsahuje další zvláštní příklad.
Milovala sem,
ale jen jednou v životě svém,
tou láskou horoucí,
vroucí a nigdá nehynoucí.
Matičko drahá,
vy nevíte, jak ho mám ráda,
přiveďte ho k nám,
dyť já ho ráda ze srdce mám.
Přivedla bych ho,
dceruško drahá, k loži tvému,
pozdě již je však,
jinou miluje, jinou má rád.
Zvoňte mně, hrany,
mě voklamalo potěšení.
Pryč odešel v dál,
a mě přesmutnou zde zanechal.
Znalcům anglické folklorní tradice tahle scéna možná něco připomíná. No jistě! Barbara Allen, jedna z tří set pěti Childových balad, posbíraných na Britských ostrovech v druhé půli 19. století. Honem, jak zní lety prověřený překlad z antologie Americká lidová poezie?
Byl měsíc máj, kraj rozkvétal,
lístky se vánkem chvěly.
Jeden mladík však umíral
láskou k té Barbře Allen.
Poslal k ní sluhu do města,
kde bydlila čas celý.
„Ach, pojďte k mému pánovi,
jste-li vy Barbra Allen.“
Pomalu vstala a šla s ním,
a když u lože dlela,
nadzvedla závěs, pohlédla,
jen „Umíráte!“ děla.
Bledá paže se napřáhla,
aby ji pohladila.
Kvapně se od ní odtáhla.
„Nechci vás!“ prohlásila.
Lhal bych, kdybych tvrdil, že jde v obou písních o totéž. Ale ta nálada, ta nálada… Listuji dál kultovním výborem editorů Lubomíra Dorůžky a Josefa Škvoreckého. A nacházím ještě větší soulad. Do oka mi padli Francka a Johnny, populární mordýřská dvojice z vykřičené čtvrti města St. louis.
Francka do lokálu vrazí,
pryč Johnny se šmrdolí.
Vona křikla: „Neprchej svý lásce,
sic tě vodprásknu tvou vlastní pistolí!
Byl jsi můj chlap, ale pil jsi mi krev!“
Johnny popad svůj širák:
„Ne, nestřílej, má lásk…!“
Ale Francka kohoutek jen stiskla
a kolt spustil ratata prásk!
Střelila chlapa, kterej jí pil krev.
Náhle si vybavuji, že něco takového jsem četl v úvaze Eduarda Basse K písním lidu pražského, navazující v časopise Přítomnost na Čapkův výčet z předešlého čísla. Kde to jen bylo? Aha, tady:
Von se rozzlobil, orláb sobě vzal,
šel k milence pod okýnko, ven si ji vyvolal.
Revolver v ruce, nabitý prudce,
dal jí ránu do srdéčka – nevěrné milence.
Vona vykřikla: „Ježíšmarijá!
Proč jsem jen já přenešťastná přísahu složila!“
Frajer z pražské periferie řeší problém s nevěrnou dámou nemlich stejně jako americký Frankie. A to není všechno. Existuje celá oblast moravských lidových písní, které se věnují kdysi velmi palčivému tématu postávání pod okýnkem. Chasník pozdě večer – po robotě, hospodě atd. – dorazí k domku, kde přebývá jeho vyvolená, a ta má v tu chvíli v zásadě tři možnosti: vpustit ho dál (s rizikem, že se vzbudí matka), nebo vykouknout ven a zkusit mu noční akci rozmluvit, a do třetice ho milá může ignorovat. Okénko zůstane zavřené – ale to je ta nejhorší varianta, protože taková věc se prostě nedělá, když člověk celý den až do úmoru dře na cizím a těší se jen a jen na večerní povyražení…
Všechny tyto varianty lidová píseň reflektuje. Národopisec a pedagog Jaroslav Mančal prostudoval důkladně chování chasy (mládeže) v mikrosvětě zvaném Zálesí, což je kraj na Českomoravské vysočině mezi Jihlavou a Humpolcem. Jeho pozorování je místy šokantní, neboť takhle si český a moravský venkov minulých staletí běžně nepředstavujeme. „Dívky bez ostychu pouštějí hochy své do komory,“ svědčí Mančal a přidává i tradiční zvací píseň: „Koho já mám ráda, to já ti nepovim, přiď si k nám s večera, až budu svlečená, teprva ti povim.“
Z dochovaných pramenů víme, že kluk často do komůrky vlezl, ale v rozhodný okamžik ho přemohl spánek. Znovu: uvědomme si, že mluvíme o časech tvrdé roboty. A tehdy přišla ke slovu píseň přemlouvací: „Nespi, nedřímej, rači mě vobímej, nespi, nedřímej, rač mě miluj! Dyžs chtěl dřímati, mohs doma vostati. Nespi, nedřímej, rač mě miluj!“
Také tato výčitka má svou cizojazyčnou paralelu. Je jí krásná francouzská skladbička Au clair de la lune, mající mimochodem jedno světové prvenství. Devátého dubna 1860, téměř tři desetiletí před Thomasem Alvou Edisonem, ji uchoval na historicky nejstarším zvukovém záznamu pařížský typograf a vynálezce Édouard-Léon Scott de Martinville. Použil k tomu přístroj, který nazval fonoautograf.
U nás píseň známe pod názvem Vyšla luna bílá. Zlidovělý český text je dílem autorky knížek pro děti a scenáristky komiksu Čtyřlístek Ljuby Štíplové. Jednotlivé sloky zachycují právě ten kruciální okamžik, kdy jeden z milenců toho druhého odmítne. A neotevře. Tentokrát však spánek zmáhá dívku, ne jejího amanta:
Vyšla luna bílá, nedá lidem spát,
otevři, má milá, roztřásl mě chlad.
Zmáčela mi šaty rosa na hloží,
otevři, má milá, pro lásku boží.
Dohořela svíčka, oheň skomírá,
unavená víčka sen mi zavírá.
Ty se nocí touláš a mně se chce spát,
nebuď mě, můj milý, jestli mě máš rád.
U sousedů mají svíček dost a dost,
dveře otvírají, když zavítá host.
Chceš-li spát, tak spi si do dne bílého,
ale nemysli si, že máš milého.
Zklamání z laxnosti té, jíž dal nadržený mladík své srdce (a ona chtěla jeho duši, jak praví Bob Dylan), bývá trpké a celá záležitost je prakticky neodpustitelná. „Nemysli si, že máš milého!“ Proto by každé podobné setkání mělo končit tak jako v populárním love songu minulých staletí, který Erben eviduje pod všeříkajícím názvem Vyprovázení. „Svítaj, svítaj, svítáníčko, chystaj, milá, snídáníčko. Vstaň, má milá, vyprovoď ňa, už je malá chvilka do dňa.“
A já už zase myslím na předválečné blues a jeho předního představitele, georgijského knížete dvanáctistrunné kytary Blind Willieho McTella. Ten měl ve svém repertoáru také jedno „svítáníčko“. Jmenovalo se Mama T’ain’t Long Fo Day, což lze přeložit asi jako… Už je malá chvilka do dňa! Já jsem před lety ve svém přebásnění zvolil lehounce opilý slogan Ráno stoupá do hlavy:
Vstávej, holka,
vybodni se na spaní!
Po dvoře ti
chodí blues a svítání.
Svítání
je cesta z noční samoty.
Blues má moji
košili a kalhoty.
Blues mě táhne
ke dnu víc než zemská tíž.
Neodejdu,
dokud mě ho nezbavíš.
Padá hvězda,
ráno stoupá do hlavy.
Vstávej, holka,
nebo se tě nezbavím.